Jak už v minulém čísle poznamenala Tereza Pavelková, letošní dialogy jsou výjimečné, neboť v nich časopis Hybris zpovídá studenty, absolventy a pedagogy ze své vlastní katedry. Dialogy s absolventy jsou o to zajímavější, že jsme mohli oslovit studenty, kteří před šesti lety Hybris zakládali (Brigita Zemen a Vít Pokorný), a prvního šéfredaktora časopisu Ivo Kristiána Kubáka. Aby byla skupina dotazovaných pestřejší, doplňují Brigitu, Víta a Kristiána ještě poměrně nedávná absolventka Pavlína Pacáková a Anna Žáková, která naopak absolvovala jako jedna z prvních. Jejich odpovědi tudíž nabízí různé úhly pohledu na studium na naší katedře, navíc snad i zodpoví oblíbenou otázku: „Teorie a kritika? A co z tebe jako bude?”
1. V minulém čísle studenti teorie a kritiky zmiňovali, že studium na naší katedře nabízí vhled do mnoha i praktických divadelních oborů a absolventi jsou vlastně připraveni vykonávat i praktická zaměstnání jako dramaturgie nebo PR. Jakou kariéru jste si během studia plánovali a ve které oblasti aktuálně profesně působíte?
Ivo Kristián Kubák: Když jsem studoval na KTK, tak jsem si ještě trochu pomýšlel na čistě teoretickou akademickou dráhu a taky mě zajímala možnost učit, ať už na KTK nebo třeba na divadelní vědě. Hodně jsem se tedy snažil zabývat se teoretickou složkou, ale nikdy jsem v průběhu studia nepřestal dělat praktické divadlo, byť amatérské. Kritiku jsem dostudoval, ale nakonec jsem tedy skončil u režie, protože je eticky sporné dělat praktické divadlo i divadelní kritiku. Teorii jsem se nepřestal věnovat nikdy, pořád se snažím dál studovat. Teď ale působím jako režisér a umělecký šéf nezávislého divadelního souboru Tygr v tísni a ředitel kulturního prostoru VILA Štvanice.
Pavlína Pacáková: Nemůžu říct, že bych patřila k těm šťastným lidem, kteří během studia věděli, čemu přesně se jednou budou profesně věnovat. Vždycky jsem lidem, co to tak měli, hodně záviděla. Na KTK jsem nastupovala hlavně kvůli teorii a chtěla jsem se dál zabývat Divadlem utlačovaných Augusto Boala. Zároveň mě lákala představa, že budu schopná odborně se vyjádřit k mizerné kvalitě českých inscenací ve službách psychologie (tím myslím jak různé produkce divadla fórum, tak výstupy práce s vězni či různými specifickými cílovými skupinami neherců). Nastupovala jsem na DAMU s utkvělou představou, že veřejné produkce podobné úrovně by se měly zakázat a představovala jsem si, jak to Pacáková prostřednictvím vytříbeného jazyka a brilantních textů dokáže. Ve skutečnosti jsem ale na katedře nenašla pedagoga, kterého by to téma zajímalo, a tak se postupně vytratil i můj zájem. Dnes mě živí několik profesí, od managementu přes konzultace a poradenství.
Vít Pokorný: Nejprve jsem zkoušel přijímačky na činoherní dramaturgii. Tam mě nevzali. Přihlášku na KTK jsem tak zpočátku bral jako určitou náplast za nesplněný „praktický“ sen, ale brzy jsem si tuhle katedru zamiloval a chci být jejím věrným milencem i nadále. Navíc je skutečně pravdou, že kdo se chce věnovat divadelní dramaturgii, studium na KTK mu v tom nebrání. Stačí jen chtít a chodit se studenty „z praxe“ na pivo. Já osobně jsem nakonec zjistil, že teoreticko-kritické snění o divadle je pro mne zjevně mnohem lepší než praktická činnost divadelního dramaturga. Nu, ale i teoretik musí živit rodinu, takže v současnosti pracuji v divadelním oddělení Národního muzea jako kurátor sbírky divadelních fotografií a negativů. Pro radikálního teatrologa vlastně ideální místo, protože všichni ti umělci, se kterými bych se mohl ve své neurvalosti dostat do konfliktu, jsou již povětšinou mrtví a jejich dílo je pečlivě uzavřeno v archivních krabicích. Konečné vítězství teorie nad praxí.
Brigita Zemen: Ono je to trošku jinak, studium na KTK umožňuje poznat, co všechno neumíš. Hned na začátku studia přišlo hrozné rozčarování, že nemám absolutně režijní talent, byť byly hodiny scénické propedeutiky vlastně hrozně fajn. Přestože znám všechny principy režie a vím, jak by to mělo fungovat, tak mi absolutně chyběla kreativita ony situace tvořit. Dobrý kritik je schopný zpětně dekódovat, ale nemusí mít nutně schopnost tvořit. Před KTK jsem se třikrát hlásila na JAMU na dramaturgii a ani jednou mě nevzali. Shodou okolností se na DAMU otevírala Katedra teorie a kritiky, což mi přišlo jako podobný obor, takže jsem nastupovala na KTK s touhou dělat dramaturgii. Naštěstí to byla dobrá volba, dramaturgie mě nakonec nebavila a asi bych ji nedělala dobře. Na bakaláři jsem se věnovala irskému dramatu a překládala jsem irské hry, takže jsem chtěla jet do Irska na stáž a pak překládat, bydlet napůl tady, napůl tam a pokračovat v tom dál. Ale pak jsem otěhotněla a priority se mi podstatně změnily. Magistra jsem nedostudovala, a jelikož jsem už na mateřské psala divadelní recenze pro Aktuálně.cz, tak jsem přešla k online médiím a po mateřské jsem skončila v Blesku pro ženy.
Anna Žáková: Neplánovala som. Len som sa rada pozerala a snažila chápať. Kritiky som písala, so spoločenským zápalom a nadšením mladého človeka, už v priebehu štúdia a tešilo ma vďaka štúdiu postupne pridávať nové uhly pohľadu môjmu obzoru a názoru. To bol jeden pól bytia. Z druhého pólu ma čoraz mocnejšie priťahoval liturgický divadelný stredovek, inherentný s hudbou, ktorá ma napokon pohltila. A tak v súčasnosti sa skôr snažím oživovať vlastnú divadelnú príslušnosť v príprave performatívnych koncertov (hudobne a tematicky v stredoveku) a popri tom učím na takej maličkej škole gregoriánskeho chorálu, a hlavne ešte stále sa prakticky i teoreticky doformovávam na Sorbone v stredovekej hudbe.
2. Během studia se často setkávám s tím, že lidé (i studenti jiných oborů na DAMU) automaticky předpokládají, že z nás katedra vychovává kritika, a na teorii se zapomíná. Jak jste především v rámci magisterského studia vnímali (ne)poměr mezi výukou teorie a kritiky? Co u vás osobně vítězilo?
IKK: Jednou z věcí, která se nám v magisterském ročníku povedla, bylo založení časopisu Hybris. Přišlo nám, že kritická, reflexivní složka v rámci studia zaostává. Měli jsme sice semináře kritiky, ale psali jsme jen mezi sebou, do šuplíku. Chtěli jsme si už na škole zkusit psát do tištěného média a reflektovat práci našich spolužáků a kamarádů z jiných oborů, což se kritikům vždycky v životě stává. U nás lehce převažovala teoretická složka a ta kritická byla původně spíše upozaděná, ale myslím, že poté, co dostala svoji praktickou podobu v časopise, se situace změnila.
PP: Já jsem absolvovala bakalářské studium na JAMU. Na teorii divadla jsem chodila k docentu Roubalovi a na KTK mě hnal hlavně hlad po další teorii. Jenže hned první přednáška s profesorem Etlíkem mě vyvedla z omylu. Vzpomínám si, jak jsme se tam tři nové studentky na katedře škvařily v jeho otázkách a házely po sobě zoufalé pohledy. Dodnes slyším, jak stále dokola burácí: "No tak definujte vaudeville." Psala jsem ještě večer e-mail svému milovanému pedagogovi z Brna, netušíc, že jsou to přeci kamarádi. Roubal mě tehdy v odpovědi ujistil, že to škvaření se na Etlíkových hodinách rozhodně stojí za to a nemám se vzdávat. Takže pro mě celý magistr byl spíš o dohánění toho, co mi v teorii reálně chybělo. Byl to neuvěřitelný pocit, když mě profesor Etlík vzal konečně na milost, protože naznal, že teď už se můžeme bavit bez toho, abych se v každé větě dopouštěla nějakého zásadního přešlapu.
VP: Nějaký zvláštní nepoměr jsem sám za sebe nepociťoval. Jde o individuální chuť a touhu se tomu věnovat. Podivná distance studentů vůči teorii je možná způsobena tím, že se kolem teorie přešlapuje s až přílišnou vážností. Ale nejkrásnější umělecká teorie podle mého může vzniknout jedině tehdy, když na teorii vůbec nemyslíme a primárně se řídíme svými smysly. Jeden z pedagogů katedry mi svého času říkal, že teoretik nepotřebuje nějaký zvláštní talent, musí mít jenom hodně načteno. To je samozřejmě nesmysl. Pokud chceme teoretizovat o umění, potřebujeme naopak dar hluboké senzitivity a schopnost uchopovat věci ve vyvážené součinnosti rozumu a citu. Vlastně musíme mít talent na všechno – na režii, na herectví, na scénografii a zároveň umět tento svůj talent reflektovat pomocí racionálních argumentů. Být teoretikem a kritikem je strašná dřina. Jako rubat uhlí v Ostravě.
BZ: Já si myslím, že je to vyvážené. Když mě nevzali na JAMU, tak jsem rok studovala divadelní vědu v Brně a rozdíl mezi filozofickou fakultou a KTK je propastný. Na DAMU je i teoretická katedra daleko propojenější a blíž praktickému divadlu, člověk daleko líp pozná princip fungování divadla a je schopen ho snáz pochopit, byť si nemyslím, že kritik musí umět tvořit, aby dokázal poznat, co je dobré. Ale já jsem vždycky tíhla ke kritice z jednoho prostého důvodu, a to že je teorie prostě strašně složitá. Věděla jsem, že na některé věci už nedosáhnu, byť to pro mě vždycky bylo zajímavé. Když tě učí profesoři Etlík a Císař, tak je to podobné, jako kdyby začínající autory učil Hemingway a Čapek. Člověk propadá pocitu: „Vždyť já přece nejsem schopná nikdy objevit nic nového a dostat se tam, kde jsou oni.”
3. Jak hodnotíte současnou českou divadelní kritiku a čím si vysvětlujete, že se jí žádný z absolventů KTK aktivně nevěnuje?
PP: Tohle je otázka na samostatný rozhovor. České divadelní kritice chybí hlavně prostor. To podle mě také vysvětluje, proč se tomu může profesně věnovat jen pár lidí a ten zbytek to "tak nějak koulí". Když nepočítám Nadivadlo, které stojí za to číst, úroveň různých online serverů nestojí za nic a v tisku se kulturní rubriky scvrkly na nezbytné minimum. Už i z toho Respektu divadelní recenze zmizela. Přitom rozhodně není pravda, že by tu nebyli kritici, které stojí za to číst. Odebírám týdně časopis The New Yorker, a zatímco úroveň jejich reportáží je s tím, co najdete u nás, povětšinou nesrovnatelná, ty kritiky se zas tolik neodlišují. Ale ten prostor ano. Ono se píše úplně jinak, když máte tisíc znaků v Lidovkách, tři normostrany v New Yorkeru nebo třeba 8 stránek ve Světu a divadle nebo Divadelní Revue. No a když není prostor, tak není ani žádná soutěž, není o co moc usilovat, a tak vůbec. Kdo by usiloval o místo na výsluní české divadelní kritiky, když nic takového vlastně není.
IKK: Jedna z věcí je, že ten rybník je strašně malý a možností málo. Otázkou je, jestli je psaní kritik stoprocentní náplní absolventa KTK. Možná, že je profil absolventa tak všestranný, že je schopen uchytit se na pozici dramaturga, produkčního, lektorů… Hrají v tom roli i finanční důvody, ale hlavně omezený počet míst praktikujících kritiků. Jinak v české kritice žádné zásadní tendence nevidím, především proto, že velkou část zabírají kritiky v novinách, které musí být stručné a mají standardizovaný formát.
VP: Česká divadelní (ale nejen divadelní) kritika je v nezáviděníhodné pozici. Musí odolávat tlaku bulvárního „recenzentství“ v denním tisku. Tam se v podstatě jedná o vykastrovanou kritiku, která primárně myslí na povinný počet znaků a líbivé, snadno čitelné oslovení čtenáře. A ještě ke všemu umělecký kritik musí bojovat s nedostatečným finančním ohodnocením své práce, tudíž dokážu pochopit, že se do toho mnoho lidí nehrne. A proto se i dnes s úžasem a pokorou vracím k analýzám v časopise Divadlo, které psali Jan Grossman, Milan Lukeš, Jan Císař nebo Jaroslav Vostrý. Současná česká kritika je pro mě strašně nudná. A ti ze současných kritiků, kteří si hrají na „pankáče“, jsou zoufale maloměšťáčtí.
AŽ: Snažila som sa jej venovať aj po skončení štúdia (viac v oblasti tanca), ale vzdialenosť a existenčné dôvody to neskôr nedovolili. Domnievam sa, že je nedocenená. V dôsledku čoho sme v tejto blogovej ére možno stratili zmysel pre dôležitosť poučenej intelektuálnej reflexie. Na druhej strane, moje začiatky kritického pôsobenia pre jeden slovenský denník došli rýchleho konca. Editorka mi zväzovala ruky až do chvíle, keď som sa rozhodla zvonku zatvoriť dvere. Dávať každému len to čo chce, je obrazom zmcdonaldizovanej spoločnosti. A ďalších príčin sa iste nájde!
4. Co vám studium na KTK přineslo - ať už z osobního či profesního hlediska - a v čem naopak zpětně cítíte nedostatky?
IKK: Rozhodně mě ovlivnilo setkání s velkou a různorodou skupinou pedagogů s různým přístupem k teorii i praxi divadla. Další cenná zkušenost bylo poznat fungování redakce. Byl jsem prvním šéfredaktorem, takže jsem si vyzkoušel nejen práci řadového „novináře“, ale i vedení ostatních, což se člověku taky během studia normálně nepodaří. Vzdělání na KTK je hodně akademické, je to vlastně studium univerzitního stylu spojené s nahlédnutím do praxe, možností spolupráce a permanentním střetáváním se se spolužáky z jiných oborů. Člověku se tedy dostává ode všeho trochu, má značnou volnost v náplni seminářů a mezery z jednoho předmětu se snadno daly vyplňovat v jiných. Myslím, že by bylo zajímavé se víc zabývat filmem, který s divadlem dost úzce souvisí. K filmu člověk utíká a s filmem dost často pracuje, takže by podle mě studentům na KTK pomohl třeba seminář, který se věnuje filmovým a televizním adaptacím
VP: Studium na KTK pro mě bylo a zřejmě i zůstane jádrem osobního citového i odborného zrání. Opovrhoval jsem některými studenty „praktických“ oborů, abych posléze zahanbeně zjistil, že jsou vlastně úžasně talentovaní. Splnily se mi mé sny o tom, že budu v kavárně hluboko do noci rozebírat nějaký zásadní estetický problém – a přitom se pomalu a nenápadně zpiju do němoty. Profesně jsem získal veliké zázemí pro své leckdy bláznivé myšlení o divadle, které se mimo akademické prostředí moc nenosí. Tuhle jsem si pročítal svoje studentské práce a bylo na nich patrné, jak se formálně usměrňuji, jak objevuji nová slova, nové myšlenky a nové kontexty. Jak se od snaživého školáčka dostávám k určité oborové profesionalitě. Někdo se to třeba naučí sám, ale já jsem přesvědčen, že bez KTK bych zůstal jenom tím školáčkem, který píše třeba hezky, ale nikdy nepřekročí poměrně nízkou úroveň myšlení.
BZ: Jestli mě škola něco naučila, tak je to se vypsat. Proto teď už můžu psát vlastně na první dobrou, protože jsem se na škole naučila smysluplně psát a přemýšlet o divadle. Navíc jsem studovala pod totálními kapacitami českého divadla a učit se od nich bylo fantastické, takže mi škola dala v konečné fázi strašně moc.
AŽ: Snahu pozerať sa aj dnu, aj von. Hodiny s profesorem Císařem boli pre mňa objavom čoby nových dejín západnej civilizácie, kde každá vec, či idea majú svoje vpravo i vľavo, hore i dole. Doc. Jobertová, okrem svojej odbornosti, bola pre mňa expert neúnavného vyživovania k činorodosti, naviac s veľkou dávkou dôvery, čo je v našom regióne, žiaľ, stále trocha zem neprebádaná. Oboje sa snažím uplatňovať v tvorbe i učení. Nedostatky asi neboli natoľko frapujúce, aby som si ich uchovávala v pamäti. Už je to dlho… a hlavne len na magistra uč človek dostáva zlízať len smotanu.
5. Na kterého profesora či předmět nejraději vzpomínáte, ať už v dobrém či ve zlém?
IKK: Mám krásnou vzpomínku na předmět, který ani nevím, jak se vlastně jmenoval, ale byl to můj první předmět v první pondělí prvního ročníku bakalářského studia na DAMU, 9:30 ráno s docentem Vinařem. Byl to pro mě první šokující střet s něčím, do čeho nikdo z nás neviděl. Jeho způsob uvažování o divadle skrze filosofii mě fascinoval, zaujal a pohltil. Pak samozřejmě semináře praktické kritiky s doktorkou Hrdinovou a semináře profesorů Císaře, Vostrého a Etlíka.
BZ: Já jsem měla nejradši semináře s profesorem Etlíkem. Mě bavila vždycky ta stará garda: profesoři Císař, Vostrý, Etlík, docent Vinař… Přestože jsem většinu z jejich seminářů nikdy prakticky nepoužila, tak mě to obohacovalo a bavilo. Tyhle semináře si dodnes pamatuju.
PP: Nejradši jsem měla přednášky doktora Kaplického. Proto jsem u něj nakonec také psala diplomku, čímž jsem ho, řekla bych, dost potrestala, ale nakonec to dobře dopadlo. A pak překladatelský seminář s docentkou Jobertovou. Nikdy jsem se toho nenaučila o češtině tolik, jako když jsem u ní překládala z angličtiny. To by mě ve snu nenapadlo.
VP: Dneska už vzpomínám na všechny profesory, které jsem potkal, v dobrém. Ale těžko při mé povaze uvěřit, že tomu tak bylo vždycky. Samozřejmě, jak je patrné z mých odpovědí výše, nejvíc jsem miloval ty pedagogy, kteří balancovali na hranici mezi vědou a poezií, prolínali umění s životem a odbornost s krásou myšlenky – Císař, Vostrý, Vinař, Mikeš, abych jmenoval doyeny DAMU, skutečné a bohužel zřejmě poslední „pankáče“ oboru. A dneska se i nostalgicky usmívám nad těmi, se kterými jsem měl ve svém nadutém přesvědčení o běhu světa problém. Kupříkladu nad Johanou Kudláčkovou, kterou jsem svým tvrzením, že Stanislavskij je zombie, tak rozčílil, že v zimním ránu zotvírala všechna okna v učebně, aby to rozdýchala. Mýlil jsem se, Stanislavskij je sice mrtvý, ale jeho metody žijí dál.
6. Většina z vás během studia už zažila a psala do časopisu Hybris. Čtete ho i dnes? Jak vnímáte jeho vývoj?
IKK: Čtu ho a vyhledávám ho, očekávám a těším se na každé nové číslo. Úroveň se podle mě podařilo udržet, klidně si dovolím říct, že se úroveň i lehce zvedá. Občas jsou tam samozřejmě výstřelky, je poznat, na který článek nebylo dost času nebo který autor/ka to vzal moc teoreticky nebo naopak ze široka a málo konkrétně, ale to se stávalo i nám. Záběr časopisu se dost rozšířil, zaměření na školu už v něm netvoří tak zásadní část. A pak jsem samozřejmě dost oplakal změnu formátu, ten čtvercový jsem považoval za nejlepší formát na světě, ale bylo to pochopitelně po pěti letech potřeba a časopisu to prospělo.
PP: Přiznám se, že nečtu. Občas, když jdu okolo Disku, zkusím, jestli na vrátnici není výtisk, a nikdy se mi to nepoštěstilo. Online jsem si přečetla jen poslední prosincové číslo, abych mohla nějak smysluplně odpovědět na tuhle otázku. A mám z toho jednoho čísla pocit, že se toho kromě vizuálu zas tak moc nezměnilo. A to je škoda. Dokud budou studenti brát Hybris jako školní povinnost, nikoli jako příležitost se vyjádřit, tak to budou pořád spíš takové školní úlohy, glosy o nakupování kabátů a úvodníky o vytrhaných stoličkách. No my byli stejní. Myslím, že to je tím, že jsme se brali hrozně vážně. Zpupně jsme si mysleli, že vydáváme něco seriózního a čtivého, a pak prskali, že to vlastně nikoho, kromě herců, o kterých zrovna píšeme, nezajímá. Ale koho by to také mělo zajímat? Hybris by mohl být prostor studentů KTK pro experimentování, pro glosování toho, co se teď děje na škole i mimo ni. A hlavní problém je podle mě v tom, že se píšou recenze na inscenace "spolužáků", se kterými tu někdo randí, tu někdo chodí na pivo, tu někdo dobře kamarádí. Teď s odstupem mám pocit, že by bylo užitečnější pro studenty katedry, kdyby psali o současných premiérách za zdmi školy.
VP: Hybris samozřejmě čtu. Je určitě těžké rozvíjet nějakou dlouhodobou koncepci, když se redakce rok od roku mění. Proto možná Hybris na někoho působí tak, že přešlapuje na místě, resp. obsahově se nijak zvlášť nerozvijí. Ale to nedělá ani fakultní divadlo DISK. Obojí je především prostorem, aby si studenti vyzkoušeli praktické možnosti svého oboru a zjistili, kde mají své meze a kde je naopak jejich síla. Za sebe bych uvítal více odvahy a myšlenkové radikality. Myslím, že redaktoři Hybrisu se až příliš kontrolují a váhají jít do argumentačního a hodnotícího rizika. Každý se bojí, že mu herci v DISKu na základě negativní recenze plivnou do tváře a že teoretická troufalost bude zdrojem úsměšků zkušených teatrologických bardů. Ale věřte, když to nestihnete na škole, praktický život vám to už vůbec nedovolí a jednou budete litovat, že jste ten slastný pocit uměnovědné provokace nezažili.
BZ: Nečtu. Já jsem se divadla přejedla a viděla jsem nesmyslné množství inscenací, které mě nebavily. Proto teď, když mám jednou za dva týdny volný večer, už prostě nemám chuť jít do divadla. A číst kritiky o inscenacích, které jsem neviděla, mě také nikdy nebavilo. A tak nechodím do divadla, nečtu divadelní recenze a pouštím si doma filmy. I když už divadlo nestuduju ani se jím neživím, tak už mě nebaví. Sleduju inscenační postupy, analyzuju dramaturgii a nejsem už schopná divadlo konzumovat.
AŽ: Nachytala si ma na hruškách. Párkrát som si z čistej zvedavosti naň klikla. Priznávam však, že viac som chcela poznať jazyk jeho súčasných autorov, než obsah samotný. (To je ostuda takto napísať!) Pritom má človek až posvätnú úctu k prvej redakčnej rade v Poněšicích… Otázka samozrejme vytvorila príležitosť zahĺbiť sa doňho (výraz zahĺbiť sa do hybrisu!). Vtipne, samozrejme, ako si vždy nesie podpis šéfredaktora. A hlavne vtipné pozorovať demokratickejšie, či autokratickejšie sklony jednotlivých osobností. Prelomiť jeho havranie zafarbenie na farebný podklad bol iste mocný akt. Antispektrovosť môže byť tiež signifikantná.