První absolventská inscenace 3. bakalářského ročníku katedry alternativního a loutkového divadla se názvem Až bude nejhůř O--((===> vztahuje k mýtu blanických rytířů. Ti údajně čekají v hoře Blaník, a když bude českému národu nejhůř, probudí se a přijdou mu na pomoc. Inscenační tým[1] formou kolektivní tvorby rozkrývá mýtus a jeho proměny v čase. Legenda vznikla nejspíše v 15. století. Tehdy mělo být na jihovýchodním úpatí Blaníka, u vesnice Býkovice, až zázračným způsobem poraženo nepřátelské vojsko. Mýtus je ale v různých variacích rozšířen po celém světě. V českém prostředí má blanické vojsko dovést k vítězství patron národa svatý Václav, v zahraničních legendách se ale můžeme setkat i s vojsky vedenými králem Artušem, Fridrichem Barbarossou, Karlem Velikým nebo Napoleonem.
Historie legend je tvůrci prezentována formou performativní přednášky. Bea Stevens a Julie Stejskalová čtou z papírů informace o mýtech spojených s horou Blaník a jejich interpretačních proměnách, Valentýna Mužíková s Anou Nežmah výklad doplňují ilustrativními fotografiemi. Ty prezentují divákům pomocí technologií minulých dekád. Pro romantické obrazy blanické krajiny Mužíková využívá promítačku diapozitivů. Fotky vojenských vůdců zpřítomňuje Nežmah pomocí zpětného projektoru a starého televizoru, přičemž jejich podobizny, jež si můžeme pamatovat z hodin dějepisu, vtipně zaměňuje. Použití starých technologií snad inspirovala poetika vedoucího pedagoga ročníku Tomáše Procházky, který je členem souboru Handa Gote research & development systematicky pracujícího s jevištním působením archivních objektů.[2] Mimo to ale technologie velmi dobře korelují se zpracovávanou látkou. Staré promítačky, projektory a televize, jejichž displeje jsou pomalu menší než displeje dnešních mobilních telefonů, vyvolávají určitou dávkou nostalgie. Obdobné pocity přináší i samotné téma blanických rytířů, s nimiž jsme se mohli setkat na základní škole v rámci probírání českých pověstí a bájí.
Z nostalgie čerpá i další, výrazně osobnější část inscenace. Blaník není jen hora, ve které rytíři spí hlubokým spánkem, ale i rádio, jež poslouchal zesnulý dědeček jedné z tvůrkyň. Pouť na horu Blaník se pro ni stává procesem truchlení. Text druhé části inscenace tak vychází z jejího deníku psaného na výpravě. Ač oceňuji snahu prezentovat subjektivní vztah k tématu a vlastní zkušenosti, propojení s performativní přednáškou zaujme spíše obsahově než formálně. Martin Mlčouch text deníků opět čte z papírů, což může evokovat spíše lehce ironickou přednášku než odhalování osobních vzpomínek a zranitelnosti. Předčítání nicméně doprovází poetické obrazy. Zkušenost z omlazování stromů cestou na horu Blaník tvůrci zpřítomňují vizuálně efektním instalováním odřezaných větví na žebřík. Podobných momentů lze nalézt v inscenaci více: například až meditativně působí scéna očistné koupele účastníků rituálu za minimálního osvětlení.
Kolektiv zviditelňuje proces ohledávání tématu a tvorby inscenace, což na katedře alternativního a loutkového divadla rozhodně není ojedinělé. Tento přístup se promítá i do skladby inscenačního textu, který z velké části tvoří deník psaný při výpravě na horu Blaník. Eliška Drbohlavová v něm naznačuje zaměření na samotný průběh tvorby spíše než na jeho výsledek, čímž volbu implicitně odůvodňuje: „Třeba z tohohle výletu nemusí být žádný výstup. Středa, totiž dnešek, se pro mě může stát milým zastavením ve světě, ve kterém se pořád za něčím ženu, ve kterém mám tendenci neustále zkoumat své výsledky a výkon a odovozovat z nich sebe-hodnotu.“ Tvůrci a tvůrkyně zviditelňováním procesu poukazují i na napojenost na sebe navzájem, již společné zkušenosti mimo školní učebny prohloubily a jež je u kolektivní tvorby nepochybně důležitá. Explicitně zvolený postup mě ale přivádí k zamyšlení, jestli by v určitých aspektech striktně vymezené role nepomohly například plynulejšímu propojení performativní přednášky s druhou částí inscenace, nebo momentům, kdy se i přes zjevně záměrně pomalejší a meditativnější části i vizuální poutavost představení trochu táhne. Vyústění v nezodpovězenou otázku, kdy že nastane onen čas, ve kterém by se rytíři měli z hlubokého spánku probudit, pak nemusí vyznít tak silně. My sami si na něj totiž – jako rytíři v hoře – určitou dobu počkáme.
[1] Složený z herce a hereček (Martin Mlčouch, Valentýna Mužíková, Ana Nežmah, Bea Stevens, Julie Stejskalová), režijně-dramaturgického dua (Alexandra Reljićová, Michaela Čajkovičová), scénografek a kostymérek (Sára Schlitzová, Josefína Holcová) a produkčních a produkčního (Eliška Drbohlavová, Tereza Zlochová a Ctibor Goldefus).
[2] O přejímání poetiky vedoucích pedagogů studenty psal Marek Linhart ve 42. čísle časopisu Hybris.