Kdysi vlivná esej Beardsleyho s Wimsattem „Intencionální blud“ ,stejně jako Barthesova „Smrt autora“ jsou již intelektuálně mrtvé. Jejich éra chtěla anarchisticky ubít obuškem „zlého policajta“ autorské- ho záměru a pevné strukturovanosti díla. Umělci se stále rádi chytají jejich provokativních tezí /aniž třeba vůbec výše zmíněné eseje znají/ a často na dotaz po smyslu toho, co vytváří, odpovídají alibisticky, že význam si tvoří až divák, oni jsou jenom expresivním médiem. Tím umně a s pomocí teoretiků / byť to nikdy nepřiznají/ průhlednou clonou zakrývají nahou pravdu, že mnohé z toho, co se zhruba od 60. let minulého století vytvořilo, prostě žádný smysl nemá. Principy tragédie, gagu, frašky atd. se dají vysvětlit. Mají svá pravidla, své konstrukce a záměry, ostatně jako skoro všechno v lidském životě. To, že tvůrci odmítají vysvětlit záměry a významy svých počinů, často souvisí spíše s intelektuální negramotností těchto umělců, než s oslavou posvátného oltáře „svébytného díla“. Navíc se takovýto přístup obrací proti původnímu záměru (!) teoretiků. Ti chtěli autora zbavit jeho velikášské aury, ale paradoxně pomohli ke zrodu kultu umělců, jakožto povýšených šamanů, kteří v estetickém transu sdělují tajemné a neuchopitelné „božské“ pravdy. Tvůrce breptající cosi o „relativnosti vkusu“ mi šamana nepřipomíná ani náhodou. Zpět k záměru, žádám!