Když bestie úřadují

„Therefore, we get into real situations, because we want to be surprised and we have a desire to do that. But when I´m running through the streets in my underwear again, I think to myself, what a strange job.“ - Z rozhovoru s Johannou Freiburg a Bastianem Trostem

Na konci listopadu loňského roku jsem zhlédla na scéně Hebbel am Uffer v berlínském Kreuzbergu dvě představení německo-britské divadelní skupiny Gob Squad, od jejíchž performerů pochází úvodní citát. Ačkoliv má tato skupina ve světě známé jméno a u nás dokonce čtyřikrát hostovala (naposledy v roce 2011 v Arše s inscenací Before Your Very Eyes), všeobecné české povědomí o ní není zrovna veliké. Proto bych o těchto dvou představeních a jejich tvůrcích, nazývaných newyorskými médii výstřední bestie, ráda krátce pojednala.

Gob Squad se zformovali v roce 1994 jako kolektiv, který chce divadelním způsobem vstupovat do nedivadelních prostor a oslovovat v nich co nejširší veřejnost, především tu uměním nedotčenou. Místo scénáře pracoval kolektiv s vybraným místem, které mu témata vytyčovalo (nemluví ovšem o site-specific, nýbrž o site-related, tedy o umění s místem příbuzném, spřízněném, neboť může po přesazení na jiné místo fungovat za jiných podmínek také v něm), a místo rolí spíše s úkoly pro jednotlivé performery. Během let kolektiv vytvořil desítky performancí ve veřejných prostorách: na ulicích, v hotelu, ve stanici metra, v kanceláři nebo v prodejně nábytku obchodního domu během běžné otevírací doby. Základním mottem se pro Gob Squad stalo hledání krásy ve všedním a banálním a experimentování s „rolí“ přisuzovanou divákům, která v průběhu let přešla od voyerismu (jeden z prvních tzv. imerzivních projektů, House, 1994) k radikální interakci (vybraní diváci obvykle zůstanou na jevišti až do konce představení). Čtyři základní pravidla, kterými se performeři řídí při svých performancích a na jejichž základě si čtenář může udělat docela dobrou představu o práci Gob Squad, zní: Rules, Rhythm, Reality, Risk.

Dvě performance, se kterými skupina vystoupila v listopadu 2018 v Kreuzbergu, patří k těm pozdějším, které už Gob Squad vytvořili na jevišti a pro jeviště. Creation (Pictures for Dorian) mělo premiéru v květnu loňského roku a je jejich nejnovějším projektem. V kontextu tvorby Gob Squad má speciální postavení, neboť je jakýmsi ohlédnutím za ní a zároveň odhalením budoucích snů a obav jednotlivých performerů. Druhá show nazvaná Western Society měla premiéru v roce 2013 a bude tomu tedy už šestý rok, co objíždí Evropu a glosuje šílený způsob života západního světa plný technologií, zlata, nahoty a svobodné bezprizornosti.

V kontextu ostatních představení, která jsem v Německu v průběhu dvou měsíců viděla (ve Frankfurtu a v nedalekém Giessenu při Institutu pro aplikovanou divadelním vědu), pro mě byli Gob Squad očistným zážitkem. Když jsem se pokoušela rozklíčovat hlavní problém, který jsem v kontaktu s německým divadlem pociťovala (teprve potom, co jsem ho uznala za divadlo, protože performance se pohybovaly spíš v oblasti jakýchsi pohybovo-zvukových instalací nebo událostí honosících se v poslední době pro mě často alibistickým označením lecture performance), došla jsem k poznání, že v něm postrádám harmonii. A nemyslím tím příjemnou hudbu nebo usměvavé herce, kteří nekřičí, ale nastavení harmonického vztahu performer-divák. Všechna ta představení v sobě totiž nesla velkou agresi a urputnost a přistupovala k divákovi s téměř nulovým respektem. Vlastně se mi zdálo, že k němu nepřistupovala vůbec. Ačkoli nerada takto zobecňuji, V Německu jsem asi z dvanácti inscenací odcházela se stejným pocitem, že si jejich tvůrci dělali, co chtěli, a nedali mi jediné vodítko, proč bych měla jejich výtvory sledovat. Jaké jsou příčiny této skutečnosti, je další otázka, ta ale není předmětem této reflexe.

Oproti tomu, když si na začátku Western Society stoupne naproti divákům Simon Will v obludné blonďaté paruce, příšerných zebrovaných šatech a botách na podpatku, položí jim v rámci úvodního přivítání určitou podružnou otázku a poté, co neodpovídají, se jich s úsměvem křečovité moderátorky televizní show zeptá: „Are you shy? Or stupid?“, není v tom jediný náznak agrese. Naopak, divák se královsky baví, neboť pravidla jsou jasně nastavena. Simon Will ztělesňuje v ten okamžik obludnou paní, jakousi Kateřinu Kristelovou uvádějící Aféry na Barrandově a strojeně se usmívající na diváky, která se ve skutečnosti nemůže dočkat, až pořad skončí a ona půjde za sprostého nadávání k zadnímu vchodu vykouřit dvě cigarety. Simon Will sice provokuje diváky, dobírá si je, ale prostřednictvím toho, že si dobírá v první řadě sám sebe, v tomto případě postavu, kterou v danou chvíli představuje. Komunikace jeviště-hlediště v podání Gob Squad je upřímná, otevřená a naprosto srozumitelná.

Western Society si klade za cíl zrekonstruovat hrou na jevišti celkem obyčejné rodinné video blíže nespecifikované oslavy nalezené v zapadlých vodách Youtube. Před objevením skupinou Gob Squad bylo video zhlédnuté dohromady pouze čtyřikrát, což, jak performeři trefně glosují, neodpovídá ani počtu lidí ve videu vystupujících (těch je osm). Otázka je tedy nasnadě, pro koho video vzniklo? Proč byla tato podivná sekvence s lidmi bloumajícími bez zájmu kolem gauče před televizorem jako před oltářem natočena a kdo se na ni má dívat, když nestojí za zhlédnutí ani samotným účinkujícím? Rekonstrukce videa, odehrávající se v zadní části jeviště, je snímaná a promítaná na velké plátno v popředí, které nám zabraňuje vidět reálnou situaci. Později se hra s medialitou vtipně umocní na druhou, když performerka snímaná kamerou ukáže ve svém telefonu část originálního videa, kvůli autorským právům však není možné záběr přiblížit, a tak vidíme jen rozmazaný telefon vzdálený na plátně.

Nejprve probíhá rekonstrukce prostřednictvím performerů a následně prostřednictvím vylosovaných diváků. Veškerá interakce je zjevně improvizovaná, performeři akci řídí velmi spontánně a dávají si spoustu času na to si s ní vyhrát. Instalují sebe a následně diváky do obměňujících se pozic okolo pohovky a pomocí sluchátek se vzájemně navigují do nových minisituací (dva diváci na krajích pohovky po sobě mají začít nenápadně pokukovat, zatímco performerka mezi nimi vypráví o tom, jak se její matka seznámila se svým novým přítelem atp.). Některé scény jsou tudíž s ohledem na to, že nikam nesměřují, pouze jaksi bivakují v blíže neurčené bizarní konstelaci kolem gauče, aby se za chvíli rozplynuly ve scénu novou, velmi dlouhé. Ovšem suverénní drzost, se kterou performeři celou show servírují, několik prvních minut například zcela nazí pouze na vysokých jehlách, mě nutí sledovat ji fascinovaně dál. Gob Squad ve Western Society zachycují zhoubnou a perverzní stránku popkultury a světa technologií a zároveň společnosti, která tuto kulturu konzumuje. Promyšlenou satirickou formou pokládají stěžejní, několikrát v představení zopakovanou otázku: „What are we doing here?“

Podobně jako bilancuje Western Society, životní styl, ke kterému jsme se za poslední desetiletí ve svobodném kapitalistickém světě dopracovali, bilancuje také Creation. Inscenace, která je ve své podstatě vyjádřením krize středního věku, si zve na jeviště pokaždé tři hostující performery o generaci mladší a tři o generaci starší, než jsou členové Gob Squad, a společně s nimi nahlíží do minulosti, přítomnosti a budoucnosti vlastních životů zasvěcených umění. Jako takové refrénové memento se v inscenaci vracejí výroky, na něž všichni performeři odpovídají spontánně podle sebe ano nebo ne pohybem hlavy nebo otočením těla. A tak pronikáme do osobních zpovědí jednotlivých účinkujících, kteří reagují na výroky jako „připadám si krásný při pohledu do zrcadla“ nebo „to hlavní mě v životě teprve čeká“, a pozorujeme, jak se proměňují touhy a obavy v průběhu času. Jeden z nejsilnějších momentů inscenace přichází ve chvíli, kdy se Bastian Trost posadí do trojúhelníku tvořeného oboustrannými zrcadly, za nimiž sedí ze stran mladší performerka a starší performer. Trost je oslovuje jako minulost a budoucnost a ptá se jich na momenty v životě, které by ze své paměti chtěli vymazat. Ačkoli Trost promlouvá k performerům, oni vidí v odrazech sebe samotné a odpovídají tak na otázky spíše sami sobě. Na konci této scény se zrcadla otevřou a všichni tři performeři spolu spočinou v objetí a stanou se jakousi velmi něžnou třígenerační skulpturou, která následně v tomto blízkém semknutí čelí jednomu z posledních výrokových refrénů.

Půvabná kolážovitá forma, ve které najde své místo ikebana, soutěž krásy i Dorian Gray, si pohrává s detaily, na něž zaměřuje divákovu pozornost prostřednictvím obrazových rámů i digitálních kamer a promítacích pláten, a přihlašuje se tak k poetice, kterou Gob Squad budují už 25 let. Střet každodenního života a každodenních snů, vizí a přání se na jevišti zhmotňuje a dává divákům možnost do tohoto světa vstoupit a hledat společně s Gob Squad krásu a odpovědi na otázky plynoucí ze střetu snů a reality.

A právě v tom pozvání, v naprosté otevřenosti, upřímnosti a také chytrosti a nenásilnosti jak v komunikaci s divákem, tak při práci s tématem pro mě spočívá hlavní kvalita této německo-britské skupiny. Hra, která se hraje, má velmi jasná pravidla, a ačkoliv může být záludná, divákem neopovrhuje a neuráží ho. Nabízí mu podněty, které může následovat, a jejich prostřednictvím otevírá témata srozumitelná a divákovi blízká. Jako kdyby na rozdíl od jiných německých představení, která jsem viděla, Gob Squad chtěli s divákem rozmlouvat a zajímala je jeho reakce. Tato kvalita vyrůstá z „hereckého“ projevu performerů, civilního a nenuceného, ze způsobu, jakým od prvního okamžiku diváka oslovují a jakým ho posléze zvou k interakci. Divák je pro ně spíše partnerem a přítelem než vzdáleným objektem, kterému vnucují svou exhibici. Takto nastavené hře můžu důvěřovat a nepociťuji tedy neporozumění, bezradnost ani strach z interakce. Taková hra je harmonická.

 

 

Psáno z repríz 23. 11. 2018.