Můžete se, prosím, představit našim čtenářům?Ladislav Heryán, řeholník, salesián Dona Boska. Jsem kněz, ale neživím se tím. Učím na Jaboku, Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické. Naším absolventem je speciální pedagog nebo sociální pracovník. „Teologická“ v názvu je přibližně jen 20 %, my vytváříme spíš takový humanistický kontext k profesi. Tady jsem na 0,3 úvazku učitel, 0,3 úvazku vychovatel a pak jsem ještě na 0,2 kaplan ve vězení v Praze Ruzyni. Jezdím učit i do Olomouce na teologickou fakultu, kde mám dva semináře, každý semestr jeden. Vedu také blok o evangeliích na Institutu ekonomických studií na dohodu o provedení práce. Za to všechno dostávám mzdu, a ve volném čase jsem kněz. To znamená, že za mnou pořád někdo chodí, křtím, připravuji na křest, oddávám, vedu mše a duchovní obnovy. Za to jsem většinou neplacený, a když mi někdo něco dá, tak jsem moc rád.
Co vás navedlo na tuto cestu?Abych byl kněz? Znáte tu reklamu na Kofolu: „Když ji miluješ, není co řešit.“ Tak to je něco podobného. V šestnácti letech mi bylo jasné, že budu knězem. Je to boží povolání, člověk si ho nevybírá, jako se někdo může rozhodnout, že bude dělat psychologii nebo sociologii. Prostě to přijde a vy musíte odpovědět, protože tohle jediné vám dává smysl. Nevybíráte si mezi alternativami, je to odpověď na jednoznačnou otázku, které my říkáme povolání.
Jak se stavíte k myšlence vnímání bohoslužby jakožto divadelního představení a kněze jakožto herce? Je to pro vás přípustná analogie a vnímáte sám sebe při bohoslužbách jako herce?Do určité míry ano, protože je tam důležité slovo a musíte mluvit tak, abyste lidi zaujala. Záleží na tom, jak ty věci říkáte, co říkáte, a musíte danou řeč postavit tak, aby v ní vždy byl nějaký příběh, pokud možno osobní. Jakmile tam není, lidé neposlouchají. Pokud tam je a je osobní, je i důvěryhodný. Zároveň v té řeči musí být určitá emoce, která není brána jako manipulace, ale výraz toho, jak se vztahujete k věci, o které mluvíte, a k lidem, ke kterým mluvíte. To všechno tvoří součást řeči, a pak samozřejmě liturgie. Vnímám ji jako rituál obsahující různé symboly, se kterými člověk musí být ztotožněn. Musí to dělat pravdivě, přirozeně a s pokorou, protože je ve službě nějaké věci, která ho samozřejmě přesahuje a on je jenom její součástí. Já bych se nebál říct, že tento rituál je určité divadelní představení, které bylo takto sestaveno. Když se podíváme na evangelia, ta jsou vlastně také taková. Existuje odborná diskuze, jestli má evangelium jako literární druh nějakou svoji obdobu. Je to vlastně literární druh sám o sobě, ale má prvky antického dramatu. Na začátku je nějaká zápletka, která spěje k vyvrcholení. Příběh v sobě má napětí, stupňuje se, nakonec Ježíše zabijí a pak se to všechno ještě zvrátí, protože se objeví živý. Je to takové drama.
Je ještě zajímavé, že vypravěč vypráví příběh lidem, kteří předem vědí, jak dopadne. Markovo evangelium bylo sepsáno kolem roku 70 a Janovo, to poslední, kolem roku 100. Celý příběh se odehrál kolem roku 30, takže to celé je popisováno vlastně o 40 až 70 let poté.Řeknu příklad, Evangelium podle Marka začíná větou: „Evangelium Ježíše Krista, Syna božího.“ A teď, kdo ví, že Ježíš je Syn boží? Vypravěč, posluchači, protože vědí, jak příběh dopadl, ale postavy v evangeliu konec neznají. Učedníci Ježíše jako Syna božího začnou vyznávat až po vzkříšení, nevědí to jeho nepřátelé ani ti lidé, kteří tvoří davy. Vědí to démoni, protože jsou z podobného, vlastně duchovního světa, a otázka je, jestli to ví Ježíš. Máme tu otázku Ježíšova sebeuvědomění. Existuje tolik různých hledisek, že se to podle mě blíží k literárnímu dílu.
Pokud jste vypravěčem, jaké máte techniky vyprávění? Narážím na to, že při svých kázáních například hrajete na kytaru.Nevím, jak je to na našich školách, ale já jsem studoval v Itálii, kde jsme neměli žádné kurzy rétoriky ani homiletiky (nauky o kázání, pozn. ed.). Každý tedy mluví, jak se sám naučil mluvit, a staví si řeč tak, jak se mu osvědčilo.
A k té kytaře, když někoho sezdávám nebo na pohřbech, při speciálních příležitostech, občas na kytaru zahraju, to je pravda. Při pohřbu kytara vnese do situace jiný rozměr. Když bývají na pohřbech smuteční sbory a varhany, hodí to na lidi deku, je to hodně beznadějné a k takovému pojetí mám odpor. Také na svatbě kytara vytvoří jinou atmosféru a kontakt s účastníky. Jsou tam zase často lidé, kteří do kostela až tak moc nechodí. Většinou docela zírají, že je to něco úplně jiného, než si oni ve svém klasickém předsudku mysleli.
Býváte někdy nervózní a jestli ano, jak s nervozitou pracujete?Nervózní bývám tehdy, když mám pocit, že nejsem připravený. Někdy se připravit úplně nedá, ale pokud jsem se připravil a je všechno tak, jak má být, nervózní nejsem. Bývám také nervózní, když jde o výjimečnou věc, například u pohřbívání člověka, kde je třeba tisíc lidí. Když jsem pohřbíval Martina Jirouse, tak tam pětistovka byla, a to jsem nervózní byl. Musel jsem si řeč napsat, normálně si to nepíšu. Papír mě hrozně svazuje, píšu si jen body, kterých se někdy ani nedržím, ale mám takovou jistotu, že jsem si promyslel, co chci říct. Takže nervózní spíš nejsem a když ano, snažím se nervozitu překonat tím, že si uvědomím, že jsem jen služebník v dané věci, nejsem ten důležitý, na kom záleží. Vždycky je to záležitost těch lidí, co se shromáždili, a já vlastně jen sloužím. Jinak si přípravu nedělám, jen přemýšlím nebo se modlím.
Dostáváte zpětnou vazbu na svá kázání? Občas mi někdo napíše, že se mu kázání líbilo, oslovilo ho, nebo mi to řekne, není to nijak masivní.
Dostáváte také negativní vazbu?Ano. Jeden kolega ve škole mi dává takovou kritickou vazbu a je někdy i dost negativní.
A jak s ní pracujete? Dotýká se vás?Já mám vždycky pocit, že nepochopil, co jsem chtěl říct (smích). Spíš se mě nedotýká, jsem zvyklý.
Chodíte někdy do divadla?Skoro ne. Víc chodím na operu než na klasické divadlo, ale ani tam jsem už dlouho nebyl. Já nebyl dlouho ani v kině, ani na koncertě. Kdybych chtěl do divadla, musel bych si to naplánovat půl roku dopředu. Nemám čas.
Když už do divadla zavítáte, co od něj očekáváte? Má být politicky angažované, zábavné, s duchovním přesahem… Podle čeho si vybíráte?Určitě bych nešel do divadla pro zábavu. Nikdy jsem třeba nebyl u Cimrmanů, nepotřebuji se nechat bavit. To zvládnu sám. Kdybych šel do divadla, čekal bych, že mi dá něco do života, nějakou hloubku. Naposledy jsem byl v divadle, myslím, tak před třemi lety na inscenaci Obchod na korze Divadla X10 a líbila se mi. Mám rád kulturu, která je o něčem. Mám rád operu a nemám rád operetu, nemám moc rád ani popovou muziku, nenaplňuje mě.
Myslíte si, že je Bible vhodný materiál k inscenování?To určitě a děje se to. Jezdím do Fryštáku na víkendové duchovní obnovy pro puberťáky, kde vždy při mši hrají nedělní evangelium. A existuje i bibliodrama, zde při hraní postavy prožívají pocity, o kterých se potom diskutuje.
Zaznamenal jste kauzy kolem kontroverzních inscenací chorvatského režiséra Olivera Frljiče (u nás Naše násilí vaše násilí na Divadelním světě Brno v květnu 2018)? Jak se k nim stavíte?Já píšu knihy a v té poslední, páté, o tom právě píšu. Setkal jsem se s tou kauzou tak, že mě kontaktovali nějací lidé z Brna, kteří psali petici na vedení divadla s cílem zabránit uvedení hry. Potřebovali se zaštítit několika jmény, a to jedno jsem měl být já. Hru mi zamknutou poslali z divadla v Lublani, čili jsem ji viděl. Nepodpořil jsem je. Hlavní slogan, pod kterým se vedla celá diskuze, zněl, že Ježíš znásilnil muslimku. Tomáš Halík řekl, že zaprvé, Ježíš muslimku neznásilnil, byl to herec. A zadruhé znásilnění pouze naznačoval, takže to není tak, jak se říká. Ta hra pro mě byla takovou metaforou dnešní doby, protože je pravda, že za ten bordel, který ve světě je, můžeme vlastně za posledních dvě stě let my ze Západu. Jen sklízíme, co jsme zaseli. A v určité míře křesťanství opravdu znásilnilo ostatní kultury, vzniklo pochybné pojetí křesťanství nebo mocenské zaštiťování se křesťanstvím, ale ve skutečnosti šlo jen o další a další nenažranost našeho západního světa. Takže si myslím, že ta hra je vlastně v lecčems hodně pravdivá. Také si myslím, že kdyby se sám Ježíš dostal do poměrů, ve kterých by měl situaci posuzovat, vůbec by nebyl uražený a neměl by potřebu na někoho podávat trestní oznámení. Celou věc by využil k nějaké zprávě, očištění svého poselství, zakomponoval by sdělení do nějakého dialogu. To si o tom myslím. A pak ještě jedna věc, ta hra vznikla v nějakém kontextu, který je podle mě úplně jiný než náš, a já si osobně myslím, že když ji v Brně v Huse na provázku uvedli v našem kontextu, vlastně tím nikomu neposloužili, jen přispěli k dalšímu rozdělení společnosti. Ale nevyčítám jim to.
Takže by se takové hry neměly dělat?Ne, že by se neměly dělat, ale mělo by se přemýšlet, proč to dělám, komu tím pomůžu a jestli by našemu národu nepomohlo něco jiného.