Pokud jdu na interpretační divadlo, podvědomě očekávám nějakou současnější nebo jiným způsobem výraznou interpretaci. Však to znáte: třeba takoví Naši furianti v Národním divadle, režie Martin Františák. Solidní inscenace, docela dobře to vypadá, pěkně se tam mluví… Ale největší díl práce na ní – alespoň z diváckého pohledu – odvedl Ladislav Stroupežnický v devatenáctém století. Aktuální témata kanonického textu tvůrčí tým povětšinou nechává ležet ladem, nijak moc se nevypořádává třeba ani s otázkou antisemitismu v postavě hostinského Marka. Prostě tady máte dobře stravitelného Stroupežnického, dostaneme 790 Kč. Přijďte zas.
Obdobný přístup je ostatně možné pozorovat u inscenací her Williama Shakespeara. O to více mne vždycky potěší, když se tvůrčí tým odhodlá k nějakému odvážnějšímu pojetí. Třeba když Jan Klata v Divadle pod Palmovkou uvedl „komedii“ Něco za něco, kterou jsem v jeho interpretaci pochopil hlavně jako rázný apel proti sexuálnímu násilí na ženách.
Pak jsou ovšem inscenace, nebo dokonce celá divadla i se svými poetikami, které dlouhá desetiletí zůstávají v téměř stejné podobě. Příkladů bychom našli hned několik.
Začněme od jedné konkrétní inscenace. 26. února 2000 měla v Divadle v Dlouhé premiéru revue Jana Borny Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Brzy oslaví 25 let na repertoáru, má za sebou přes 650 repríz – a stále se jedná o stěžejní kasaštyk oblíbené pražské scény, jenž bývá neprůstřelně vyprodaný. Dochází tu k pozoruhodnému jevu, který by se snad dal nazvat „retro na druhou“. Samotná Bornova inscenace totiž pracuje se stylizací do šedesátých let minulého století, a to jak kostýmově, tak hudebně. K tomu je ale nutné připočíst i ono čtvrtstoletí, které uběhlo od premiéry, a tak se z inscenačního hlediska logicky jedná o titul, který má jakousi retro patinu už z této podstaty. Návštěva některého z představení této inscenace – kteroužto činnost mohu doporučit – se tak stává nevšedním dvojnásobným výletem do minulých časů.
Druhým hlavním případem jsou kultovní pražská divadla Semafor a Divadlo Járy Cimrmana. Zejména Cimrmani hrají dlouhá desetiletí tytéž inscenace jen s minimálními posuny. Navíc také zde dochází ke dvojitému obracení se k minulosti, neboť Cimrman, jak známo, žil a tvořil na počátku dvacátého století – a tomu mnohdy opět odpovídá kostýmové i scénografické řešení. Semafor sice neustále uvádí nové a nové inscenace, ovšem v podobném střihu, nabízejícím slovní humor a spoustu fajn hudby.
Těžko od výše zmíněných očekávat něco převratně nového a prudce aktuálního. A už vůbec nehodlám tvrdit, že třeba některé prvky jejich humoru poněkud nezestárly. Ovšem zároveň není od věci si čas od času i na takovou produkci zajít a nechat se přenést do pozoruhodné divadelní minulosti, navíc prostřednictvím tvorby, která je ve všech třech popsaných případech dost jedinečná. Divadlo je sice tady a teď – a je to tak dobře –, ale existují i speciální případy takových divadelních časových kapslí, které publikum přenesou do minulosti. Bývá to obohacující zkušenost.
A k tomu: nejde tady jen o tu či onu inscenaci, ale také o setkání s veterány českého divadla. Divák tu prostě pobývá s druhými lidmi a je mu s nimi dobře, mám-li si vypůjčit slova Jaroslava Etlíka z jeho Divadla jako zakoušení. Když jsem byl na jaře po dlouhé době v Semaforu a pár minut po začátku představení se na jeviště doslova vřítil Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou, to oživení v sále by se dalo označit za hmatatelné. Asi jsem sentimentální, ale vždycky mě potěší, že třeba i takové zdánlivé maličkosti divadlo dokáže.