Klára Fleyberková

„To musí bejt teda hrozný“, pomyslíme si letmo, když zahlédneme slepce, jak bílou hůlkou oťukává obrubníky. Rychlý soucit a jdeme dál. A je to vlastně v pořádku, zdravý člověk se zkrátka ani nemůže cítit plně účasten – kdo nebyl u moře, nezná vůni přílivu.

Je tomu právě sto let od zrodu „nesmrtelného“¹ estetického² konceptu psychické distance. Švýcarsko-britský filozof a psycholog Edward Bullough ho představil roku 1912 ve své slavné stati „,Psychical Distance´ as a Factor in Art and an Aesthetic Principle“³ a snad každá estetická teorie pozdějšího data musela psychickou distanci nějakým způsobem brát v potaz. 

Kdeže ty loňské sněhy jsou... Člověk... No, taková generalizace tady není úplně namístě, řekněme tedy: Já neustále podléhám pocitu, že bych měla mít jistý obecný kulturní rozhled. Měla bych znát díla, o nichž se mluví. Ne snad proto, abych nemusela bořit nos do sklenky šampaňského doufajíc, že se nikdo neotáže, zda jsem již viděla La Putyku. Na podobné večírky se šumivým vínem mě žel bohu nikdo nezve. Především se snažím vytvořit si vlastní názor na naši (chápej lidskou) kulturu jako celek.

Krásná mladá dívka se zamiluje do poněkud opotřebovaného staršího muže.

V rámci piety za prezidenta Havla, rušila koncerty Česká filharmonie i Michal David. Ano, před smrtí jsme si všichni rovni!

I vcelku racionálně založený člověk má po prozkoumání některých internetových stránek pocit, že se možná skutečně nedožije příštích Vánoc. Svět zaplaví obrovská vlna, rozsype se vlivem zemětřesení, zkrátka nebude. My nebudeme. Nic nebude. Tak proč si to ještě pořádně neužít? Ochutnat všechny dlouho odpírané lahůdky. Vyzkoušet každou dostupnou drogu. Pomilovat se s kdekým a na stehno si nechat vytetovat jméno toho nejlepšího. Při slabší znalosti hollywoodských předsmrtných rituálů je záhodno přijít se podívat do divadla DISK, jak se to dělá hezky po česku.

Mám rád sobotní šichty, denní i noční. V sobotu je klid. Žádné dělnické vlaky ani haranti do škol.“ - vůbec první slova Aloise Nebela. „Pronesl“ je roku 2003 prostřednictvím komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99. A v dalších dvou dílech trilogie toho Nebel, nejen o sobě, odvyprávěl ještě mnoho. O dva roky později udělal svůj první pohyb - v Činoherním studiu pod režijním vedením Natálie Deákové1 . Uplynulo dalších šest let a Alois Nebel vstoupil i na filmové plátno...

Až budete zítra ráno bryndat snídaňovou kávu do ote-vřených novin, klidně se vsadím, že alespoň jeden titulek bude hlásat, jak je cosi kontroverzní. Právě kontroverze se totiž stala čtenářským lákadlem. 

Výstava v Rudolfinu ukázala, že některá fotografie je umění, některá ne a některá zas až moc. Jak to poznat?

V tematizované diskuzi o dramaturgii jsme se snažili zmapovat současný stav oboru, jeho vývoj za posled-ních dvacet let i jeho studium na vysokých školách v Čechách a na Slovensku. A to pomocí názorů těch nejpovolanějších. Nejprve jsme tedy otázky kladli pedagogům oněch škol, v minulém čísle Hybris pak jejich studentům. Celou diskuzi uzavírají nedávní absolventi oboru, na jejichž postřehy jsme se soustředili tentokrát. Právě jejich příspěvky mají zprostředkovat náhled mladé generace na studium i praxi dramaturgie a její postavení v rámci inscenačního procesu. Za tuto generaci hovoří absolventka VŠMU v Bratislavě Miriam Kičiňová, Jan Šotkovský z brněnské JAMU a absolventky DAMU v Praze Klára Novotná a Martina Kinská.

Idiot Fjodora Michajloviče Dostojevského je jedním z velkých světových románů, které každý touží mít přečtené, ale jen málokomu se podaří je také skutečně přečíst. Při troše nadsázky by se možná dalo říci, že mimo jiné právě to je příčinou diváckého úspěchu různých jeho dramatizací. Ty povětšinou okrájí hutné popisy a netrpělivému čtenáři více či méně čistě a jasně předloží základní příběh, aniž by musel věnovat víkendy zoufalé snaze o soustředěné čtení. V lepším případě však k této „osvětové“ funkci přistupuje i jistá autorská invence dramatizátora, v případě ideálním je pak taková invence tažným koněm celého počinu.

Už pár let světová i česká kina okupuje fenomén 3D filmů, jehož obliba stále stoupá. Miliony lidí sedí každý den v nejrůznějších kinosálech s brýlemi na očích a s pootevřenými ústy hltají trojrozměrné pohybující se obrázky.

Tak trochu jiný časopis

Ano, tímto poněkud opraným heslem, které má dnes (v nabízejících se obměnách samozřejmě) jako slogan kdejaká pizzerie či prodejna nábytku, lze vcelku přesně vystihnout časopis Hybris. V jeho případě ale takové zvolání není jen vyprázdněnou floskulí, která dobře zní. Hybris je opravdu tak trochu jiný už ze samotné své podstaty.

Vzorek národní kultury lze nejlépe pozorovat na letišti. Halou proudí ruští uhlobaroni s naleštěnými nehty, elegantní francouzské dámy s drobnými drdůlky, hlasití opálení Španělé...

V hledišti malého sálu kina Světozor sedí osm diváků. Stmívá se a těchto osm diváků je přizváno k čarovné hře vlastní představivosti v režii Davida Jařaba. Pro-mítá se film HLAVA-RUCE-SRDCE. Je to skutečná hra, každý, kdo upíná svůj zrak na plátno, na ni musí při-stoupit. Teprve pak bude schopen pochopit. Spíše než co jiného ale divák vždy pochopí vlastní příběh. Jestli je shodný s příběhem Jařabovým, se zdá být téměř lhostejno.

Když třetího listopadu přednášel v Praze Robert Wilson, hlediště Nové scény bylo zaplněno snad do posledního místa. A valná většina z asi tří set devadesáti sedmi diváků propukla v smích, když Wilson (sám s posměšnou intonací) vyprávěl, jak se ho kdysi jistá novinářka ptala, proč ta dáma na jevišti stále pouze lije vodu do sklenice.