Bylo to krásný! Moc se mi to líbilo! Byli vážně úžasní! Ten konec, ten konec mě dostal! – Jedny z mnoha ohlasů, které se ozývaly ve foyer Disku po skončení představení (jediné reprízy 9. 4.) Kočky na kolejích islandského režiséra Adolfa Smári Unnarssona, studenta magisterského programu režie katedry činoherního divadla. Bylo to pohlazení, znělo v mé hlavě.
Topolovo drama Kočka na kolejích mělo premiéru v roce 1964 v Divadle za branou v režii Otomara Krejči s Marií Tomášovou a Janem Třískou v hlavních rolích. Topol se chtěl tehdy oprostit a odpočinout si od „velkých her“, a tak přišel s komorní Kočkou plnou slovních hříček o dvou milencích Évi a Vénovi, o jednom večeru, o jedné zastávce, o jedné lásce. O dlouhém čekání.
VÉNA: Člověk má bejt sám.
ÉVI: Člověk je stejně sám.
Dokáže ale být opravdu sám?
V rolích milenců se představili Hana Šimková a František Baleš, studenti druhého ročníku činoherního herectví. Unnarsson se ve své úpravě rozhodl vyškrtnout ostatní postavy z původní hry, díky čemuž celá inscenace dosáhla intimnější povahy. Minimalistická scéna. Dokonalá souhra. Bílý čtverec uprostřed jeviště symbolizoval nástupiště. Bílý box s průhledným plexisklem zastávku. Ale možná, že se onen čtvercový prostor stal symbolem ještě něčeho jiného. Připomínal jakousi bezpečnou zónu, v níž je možné odhalit druhému svoji duši a setřást ze sebe veškerou tíhu sedmiletého vztahu.
Oba herci přichází na scénu bosí. Postupné odhalení. Postupné odhazování jednotlivých vrstev oblečení. Až nakonec stojí jeden před druhým nazí, po všech výčitkách, vzpomínkách na minulost a nešťastných úvahách o tom, co by měla přinést budoucnost. Islandský režisér dokázal, že Topolova hra je i po téměř šedesáti letech aktuální a bude tomu tak i nadále. Láska a smrt. Hlavní motivy Topolovy hry se nemohou ani v následujících letech rozplynout a ztratit na vážnosti.
Točení v kruhu, čekání na vlak, který možná nikdy nepřijede. Absurdnost. Jedna situace, z které není úniku. Šimková a Beleš podávali divákům své postavy s neuvěřitelnou lehkostí, našli balanc mezi komikou a dramatičností. Divák se s nimi směje, ale zároveň cítí po celou dobu neskutečné napětí. Realita a snění. Marnotratnost. Marná snaha zapálit si cigaretu zvlhlými sirkami.
Zpět k bílému čtverci. Oba herci se na úsporné scéně uprostřed ohraničeného prostoru zdržují celé představení. Je to místo, kde se může stát vše. Kde se mluví o dětech, o lásce, o nenávisti, kde dochází k nekonečným mileneckým dotekům. Kde se smějí a křičí na sebe. Kde se nenávidí a kde milují. Kde se chtějí i nechtějí. Kde touží jeden po druhém a snaží se přijít na to, zda můžou být spolu. Každé vystoupení z bílé zóny se zdá být nebezpečné. Když se „kočka“ Évi pod vlivem drog vydává na střechu zastávky, sledujeme její nebezpečné manévry díky stínohře na protější stěně. Stín Šimkové, která je schovaná za zastávkou, napovídá, že vrávoravými pohyby leze po okraji střechy, aniž by si uvědomovala riziko, které jí hrozí. Divák vše sleduje a společně s Vénou trne hrůzou.
Évi Hany Šimkové je dívka chvílemi trochu hysterická, zároveň šíleně zamilovaná, jako by byl Véna jediný důvod její existence. Touží se vdát, mluví hlavně o budoucnosti. František Beleš zase ztvárnil Vénu jako zábavného klučinu, který se přespříliš chvástá. I on je zamilovaný, ale očividně nejistý. Vrací se spíš k minulosti. Snad má strach z toho, co by mohlo přijít. Když se Évi zaboří Vénovi do vlasů a poslepu mu vypráví o každém kousku jeho těla, vidíme, jak Šimková se zavřenýma očima prožívá každičký dotyk. Postupně sahá na jednotlivé části jeho těla a s vážností popisuje, co cítí. Co jí každý hrbolek připomíná. Baleš má hlavu v jejím klíně. Směje se. Ona se soustředěným výrazem. On vypadá jak malý klučina, co chce vážnost situace odlehčit. Vztek střídá úsměv, úsměv něžnosti, něžnosti smích. Oba dokonale pracovali s mimikou a gesty a celou hodinu jsme byli svědky naprostého hereckého souznění, které dokreslovala pomalá a potemnělá hudba Ramina Kulieva. Dva lidé. Úplný konec. Vystoupení z bezpečné zóny, úplné odhalení. Stojí před pomyslným nástupištěm. Na kolejích.
ÉVI: Teď už nic nechci, už se nebojím.
VÉNA: Ale co potom?
ÉVI: To nech na potom! Schovej mě chvíli u sebe a mlč.
Houkání vlaku. Nevyhnutelný konec. Konec tady a teď. Ano. Konec mladých lidí, kteří po sedmiletém vztahu zjišťují, že vymanit se z věčně se opakující situace, která nikam nevede, není možné. A proto je lepší ji ukončit. V náručí jeden druhého. Óda na lásku. A smrt. Tenká hranice, kterou lze snadno překročit.