KOLIK JE NA SVĚTĚ BORNŮ

První premiérou katedry činoherního divadla v letošní sezóně se stala inscenace černohumorné grotesky Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů, zde pod lehce pozměněným názvem U Hitlerů v kuchyni. Goldflamův text je pro současnost více než přiléhavý, vždyť k ruské agresi na Ukrajině se přidal ještě strašidelně vzrůstající antisemitismus napříč Evropou. Činoherci se zkrátka přesně trefili do doby, jakkoli morbidně to může znít, a v režii Miroslava Hanuše a Barbory Maškové nabídli publiku divadla DISK dynamickou a až nepříjemně aktuální podívanou. Jenomže…

Hovory v Kuchyni

…hned v úvodu si dovolím poměrně rozšafnou odbočku ve formě osobní vzpomínky. Divadelní režisér a básník Jan Borna, zakladatel a dlouholetý člen uměleckého vedení Divadla v Dlouhé, pro mne byl naprosto zásadní postavou českého performativního umění. Jeho inscenace Kdyby prase mělo křídla, Myška z bříška a Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka se staly mým prvním setkáním s krásou divadla vůbec. Po několika letech půstu jsem se k diváctví vrátil mimo jiné inscenací Brechtových Hovorů na útěku. Bornovo poslední dílo, jež režíroval společně právě s Hanušem, ve mně znovu nastartovalo zájem o divadlo – zřejmě tehdy se asi zrodila myšlenka, že bych ho v nějaké podobě chtěl studovat. Vzhledem k tomu se mi ona inscenace do divácké paměti zaryla dost hluboko, takže si ji i po čtyřech letech od derniéry celkem dobře pamatuji. A když jsem seděl v hledišti divadla DISK na repríze U Hitlerů v kuchyni, nemohl jsem se ubránit pocitu, že poprvé v životě zažívám něco jako divadelní déjà vu.

Úplně napřímo řečeno: „Hitleři“ doslovně přejímají z Hovorů opravdu více než málo. Jmenovitě to jsou tytéž písně skupiny The Tiger Lillies s týmiž českými (a velmi zdařilými) texty Miroslava Hanuše; tatáž cedule ! SMÍCH ! coby zásadní scénografický prvek (jen tentokrát nebliká bíle, nýbrž červeně); tentýž loutkoherecký výstup (tehdy v podání Martina Matejky, dnes Karolíny Knězů); a vlastně i tatáž kabaretní stylizace. V nové inscenaci textu Arnošta Goldflama je také mnohdy – a přiznávám, že pro mne poněkud nepochopitelně – v útržcích citován i původní Brechtův (!) text v překladu Rudolfa Vápeníka. A mimochodem, výstup „Kluci z naší uličky“ zase nápadně připomíná tentýž z Bornovy inscenace U Hitlerů v kuchyni z roku 2009, v níž hrál mimo jiné i režisér DISKového nastudování Miroslav Hanuš.

S vědomím výše vyřčeného je tedy nasnadě principiální otázka: vadí, že DISKová novinka je do jisté míry recyklátem či revivalem jiné inscenace téhož (spolu)režiséra? Samo o sobě to zní dost problematicky, nezapomeňme ovšem na minimálně jedno velké ale: totiž že tato inscenace se objevila právě v DISKu. Domnívám se, že jako taková by měla sloužit i coby jakýsi zkušební trenažér pro mladé herce a herečky, s nadsázkou řečeno i trochu jako předváděčka ve stylu „podívejte se, co všechno umíme“. (Plus dlužno dodat, že letošní ročník toho umí opravdu hodně, ale o tom později.) A vzhledem ke strhující energii, kterou všichni účinkující vyzařují, je vlastně dobře, že měli k dispozici bytelný a osvědčený inscenační základ, na jehož půdorysu své nesporné talenty mohli předvést.

Snad jen jedno mne tedy doopravdy mrzí: že první premiéra sezóny se k Janu Bornovi nijak nehlásí. Ani na webové stránce inscenace, ani v tištěném programu není významný a již přes šest let zesnulý režisér vůbec zmíněn. Nehodlám spekulovat nad procentuální mírou Bornova zapojení do přípravy tehdejší inscenace Hovory na útěku, z níž si dnešní U Hitlerů v kuchyni tolik bere. Byl to však bezesporu on, kdo s Brechtovým textem do Dlouhé před sedmi lety přišel – chtěl na závěr své kariéry inscenovat tentýž text, se kterým bezmála třicet let předtím absolvoval DAMU. A necelé dva měsíce před jeho skonem se mu to s výrazným tvůrčím vkladem Miroslava Hanuše skutečně podařilo.

Tolik tedy budiž řečeno k poněkud problematickému aspektu nové inscenace U Hitlerů v kuchyni a teď už vzhůru k ní samotné.

Welcome to cabaret

Hanuš a Mašková ve spolupráci s dramaturgyní Danou Hlaváčovou pojímají Goldflamovu hru jako rozpohybované kabaretní pásmo, v němž se výjevy ze soukromého života Vůdce a jeho bližních střídají s tu rozvernými, tu ostře provokativními písněmi dark cabaretové skupiny The Tiger Lillies. Pozoruhodný jevištní tvar ovšem špikují ještě zmíněnými útržky z Brechtova díla.

Z tohoto řešení jsem mírně rozpačitý. Brechtův text, snoubící v sobě děsivě přesné životní postřehy, provokativní myšlenky a ironický humor, dobře fungoval v sevřenější podobě Hovorů na útěku, kde se jeho delší úseky střídaly s hudebními čísly. Tehdejší inscenace tak sice byla intelektuálně náročnější, ovšem dokázala vybídnout k přemýšlení a vzápětí zamrazit s mnohem větší naléhavostí. Rozkouskování Brechtovy předlohy v DISKu však má za následek, že jeho z celku vytržené věty působí spíše jako podivné anekdoty, které se objevují a hned zase mizí, čímž je jejich dopad značně omezen. Nota bene když tvůrčí tým zůstává věrný Goldflamově grotesknosti – humorné ladění má v této inscenaci opravdu citelně navrch.

Případné další pochybnosti však nemilosrdně válcuje letošní ročník, jehož herci a herečky vnášejí do školního divadla nádherný příval energie, která mi v některých inscenacích minulých sezón trochu chyběla. Jejich hudební, pohybová a koneckonců i herecká disponovanost je vpravdě obdivuhodná. Choreografie Martina Packa je žene svižným tempem skrz otočné kovové desky ve stojanech, písně The Tiger Lillies v aranžmá Milana Potočka a Slávka Brabce si žádají hned falzet a hned zase hluboký chraplák a všichni účinkující si s tím vším vědí rady téměř bezchybně.

V groteskních výstupech z Hitlerova života – jakož vlastně i v celé inscenaci – dostávají poměrně rovnocenný prostor všichni studující. V každém obrazu ostatně největšího z „nácků“ hraje jiný herec, společná jim je ovšem velká nadsázka, se kterou každý z nich „svého“ Hitlera představuje. Z dam nejvíce upoutá Lucie Michálková a Luciana Tomášová. První roli Evy Braunové pojímá jako sympaticky přihlouplou hvězdičku stříbrného plátna, druhá coby poněkud obskurní Chlapec prochází jednotlivými obrazy a svým neustálým skřehotavým voláním po Vůdcově pevné ruce symbolizuje tu část společnosti, kterou diktatura rozhodně neděsí, naopak ji vnímají jako kotvu v nejistých časech. Z pánů zaslouží jmenovat František Beleš jako spokojený Hitler v závěrečném obrazu na jihoamerickém výměnku či Tomáš Dalecký, jemuž hudebně-pěvecké dispozice dovolují zazářit především v roli uhrančivého kabaretiéra. Mimochodem, Michálková a Beleš přinášejí vítané zcivilnění oproti místy zběsilé grotesce v ostatních scénách.

V palpatinovském stylu je zkrátka možné celému ročníku vzkázat: we will watch your career with great interest… Oslněné obecenstvo si díky němu bez problémů může U Hitlerů v kuchyni prostě „jen“ užít a neřešit, že někomu jinému s jinou diváckou zkušeností se v tu samou chvíli otevřela divadelní brána do minulosti.

 

Arnošt Goldflam: U HITLERŮ V KUCHYNI

Katedra činoherního divadla (KČD)

Autor předlohy: Arnošt Goldflam

Úprava, režie a texty písní: Miroslav Hanuš

Druhá režisérka: Barbora Mašková

Dramaturgie: Dana Hlaváčová

Scéna: Ruslana Basenko

Kostýmy: Magdaléna Hanušová

Hudba: The Tiger Lillies, Milan Potoček, Vlastislav Antonín Vipler, František Beleš

Choreografie: Martin Pacek

Premiéra: 15. 9. 2023

Psáno z repríz: 17. 9. a 22. 10. 2023