„U nás vládne kritika tzv. impresionistická, což je často eufemismus, slušelo by se říci prostě: bezzásadná. Kritik vyhýbá se závažnému soudu nad dílem, z něhož sbírá jen dojmy pokožkové a o jehož strukturu se vůbec nestará.“ napsal F. X. Šalda ve své bezmála sto let staré stati s názvem Pavla Buzková: České drama. Zajímavé, že podobným problémům čelí i naše divadelní kritika a nejen to – dokonce i Šaldovy soudy nad dramatickou a režijní tvorbou se až podezřele přesně vztahují ke stavu současné české divadelní kultury.
To se jeho doba náhodou střetává s tou naší na uměleckém dně a nebo jde o obecný pocit každé éry, který odolává zubu času, tedy že přítomnost, ve které žijeme, je vždycky nejhorší? Tato Šaldova stať mě znovu utvrdila v názoru, že svět a lidé se nemění, mění se pouze kulisy života a jeho doplňky. Nejsou země, kde by byli lidé více nebo méně šťastní, neexistují ani doby, kdy k sobě byli slušnější. Koncentrace ignorantství a osvícenosti je vždy prozíravě rozmělněna napříč kontinenty, ale i napříč časem. Šalda řešil ty samé problémy, které řešíme i na naší katedře. Znamená to snad, že se člověk za těch sto let nikam neposunul? Inu - ano. To však nemusí vyvolávat pesimismus, ale krásně uklidňující pocit. Je jedno, kde žijete, je jedno, kdy žijete, je jedno, kým jste. Životy lidí jsou si vlastně hrozně podobné. Je snad právě tohle ten... řád?