KRIZE, NEBO VYNUCENÝ TREND?

Doba plná moderních technologií jde každým dnem neúprosně mílovými kroky kupředu. Člověk údajně kouká do telefonu v průměru něco mezi pěti až šesti hodinami denně. Díky rozvoji internetu se lidem přiblížil svět do počítačů, tabletů, telefonů… Skoro vše je možné dohledat, zhlédnout, pocítit skrze displeje všelijakých elektronických přístrojů. Co s tím vším ale má dělat ono prastaré divadlo, které údajně vzešlo z pravěkých rituálů a je založené na setkávání lidí? Jak se s rychle vyvíjející dobou vyrovnat a neklopýtat za ní? Divadlo, aby v dnešní době uspělo, musí upoutat nejen svojí uměleckou výpovědí, ale hlavně vizuální stránkou, nad kterou se člověk opravdu bude podivovat, až mu oči budou vypadávat z důlků, protože něco podobného nikdo neviděl. Takové divadlo musí udržet divákovu pozornost, musí ho dostatečně zabavit, překvapovat, což je čím dál těžší úkol v tomto vizuálně zachváceném světě, v němž se kdokoli může snadno začít utápět.

Nahota na jevišti? To je málo. Kouřové stroje, které dokážou zadýmit celý divadelní prostor? To už jsme přece viděli mnohokrát. Oheň na jevišti? Vždyť tu s námi sedí hasič. Nikomu se nemůže nic stát. Různé kupení věcí, materiálů, herců? Nudné, co tam máte dál? Umělá krev a jiné tělesné i netělesné tekutiny? Překvapte nás. Různé rádoby kouzelnické triky? Třebaže herec zmizí kufrem s dírou do propadla? Vskutku efektní. Stroboskop? Z toho nás tak maximálně budou bolet oči. Hlasitá atmosférická hudba? Mikrofony? Písničky? Mikroporty měnící hercům hlasy? Chceme víc. Video? Live-cinema? Interakce? Boření tzv. čtvrté stěny? Zapojování a oslovování diváků? Vypadá to, že vám dochází nápady

Současní režiséři volí různé „taktiky“ jak udržet divákovu pozornost, tohle je pouze stručný výčet těch nejobvyklejších. Příkladem inscenace za všechny ostatní budiž Fričův neúprosně omílaný Faust v Národním divadle, kde se na točně Stavovského divadla objevuje tirák v měřítku 1:1, protože Faustův příběh je přece pořádná, strastiplná, pekelná jízda. V této inscenaci je snad všechno, čím současní režiséři přilákávají divákovu pozornost. Kouř, oheň, mikrofony, obrovské množství kupících se věcí, umělohmotné stromy sjíždějící z provaziště, zbraně, padající sníh, voda, propadliště, pyrotechnika, live-cinema, videoprojekce, hlasitá techno hudba… Chybí jenom živé zvíře. Místo toho je na jevišti alespoň nějaká ta umělá lesní zvěř. Frič přitom nepochybně vychází z monumentality a nemožnosti uchopit dílo jako celek, ale bezpochyby také z následujících Goetheho veršů z části Předehry na divadle:

 

ŘEDTIEL

S obočím vzhůru sedí, nevzrušeni,

a po čem prahnou, to je překvapení.

A hlavně se tam musí něco dít!

Diváci chtějí podívanou mít.

Když toho vidí, že až dech se tají,

a zevlujíce žasnou zas a zas,

v širokých vrstvách mnoho na vás dají

a populární muž je z vás.

Neb množství pouze na množství se chytne

a posléz nikdo s prázdnou nezbude;

kdo dává spoustu, leckomu co skytne

a každý spokojen si domů jde.[1]

 

V oněch bouře-vzdorných verších jako by bylo skryto celé dnešní divadelní umění: Diváci prahnoucí po překvapení, očekávající dění, podívanou na jevišti, z které se tají dech a nutí je žasnout zas a zas. Pro dokreslení můžeme dodat citát jednoho z představitelů tzv. první divadelní reformy, Antonina Artauda (mj. také citovaného ve Fričově inscenaci): „Zdá se, že jeviště je především prostor, který má být zaplněn, a že je to místo, kde se něco děje, a jazyk slov zde musí ustoupit řeži znaků, obrazů, jejichž objektivním aspektem je právě to, co nás zasahuje bezprostředně a nejlépe.[2]

Vše souvisí nejen s ústupem textu do pozadí, ale také s lidskou schopností udržet pozornost, což se ukazuje ve vizuálně přesyceném světě jako něco čím dál tím těžšího. Říká se, že zhruba 80 % informací vnímáme zrakem. Jedná se tak o nejdůležitější smysl, který umožňuje živočichům, včetně člověka, vnímat okolní svět, vstřebávat informace a zapamatovávat si je.

Zmíněné teze ohledně překypující obrazivosti můžeme doplnit textem teoretika Jana Kopeckého z knihy Co je divadlo, kde se autor v první kapitole zabývá samotným termínem divadlo, jeho původem, a v souvislosti s ním zmiňuje starobylé slovo „odiva“, jež vzniklo z latinského výrazu „spectaculum“, bylo spjaté se staročeským slovem „dívati se“ a znamenalo „hleděti s podivem“, diviti se něčemu, podivovati se. Ve slově divadlo nám pak zůstal kořen slova, div, které bylo původně označením pro nadpřirozenou bytost, něco neobyčejného, zázračného, podivuhodného, též hrůzně vznešeného a krásného, co vyvolává úžas.[3] A to, zdá se, platí dodnes. Diváci se jdou podívat do divadla na něco neobvyklého, na výřez jiné reality než té nudné, všední, co dennodenně prožívají. Chtějí zažít něco pozoruhodného, na co budou vzpomínat a vyprávět o tom svým přátelům, co je nějakým způsobem zasáhne, uchvátí…

Otázkou však je, jak takového náročného diváka uspokojit, a to právě vzhledem k době, ve které žijeme. Například v Antice postavy umíraly mimo jeviště, o jejich smrti jsme se dozvěděli z vyprávění jiných postav – převážně poslů, což pro mnohé mohlo být daleko více šokující, protože z pronášených slov si divák sám představil, jak asi ona krutá smrt vypadala. Například v Sofoklově Oidipovi v závěru přichází posel a sděluje, jak zemřela Iokasté a jak si Oidipús vypíchl oči. V řeckém divadle pak existovalo jakési menší pódium, tzv. ekykléma, na němž se naaranžované mrtvoly postav zemřelých za scénou divákům zobrazovaly. S postupnou změnou lidského vnímání a růstem celkové otupělosti vůči násilí došlo k proměně – v dnešní době musí být na jevišti hektolitry všelijakých tělních tekutin, aby bylo dílo divácky přitažlivé, vizuálně atraktivní a aby se co nejvíc přibližovalo řečenému, resp. zobrazovanému. Umělá krev už ale dnes na jevišti nikoho nevyděsí. Zaujmout diváka je tak stále těžší a tvůrci se neustále snaží objevovat nové způsoby, jak toho dosáhnout, čímž osahávají hranice divadla samotného. Škoda ovšem, že zmíněná zmnožená vizualita a popisnost leckdy zabíjí diváckou fantazii, kterou divadlo vždy chtělo provokovat a jež stojí v samém základu divadla.

Sám jsem zvědavý, kam se divadlo posune třeba za padesát let, jak asi bude vypadat představení v roce 2077? Budou se tvůrci vracet ke kořenům, scénickému minimalismu, upouštět od velkolepostí, nebo naopak se snažit upoutat pozornost diváků jako rezavějící atrakce na Matějské pouti? Různých podob divadla už je spoustu. Imerzivní divadlo, divadlo pro jednoho diváka, divadlo bez diváků… V konečném důsledku ale zřejmě zůstane zachována ona nejcennější a klíčová ontologická součást divadla, ono leckdy i příjemné spolubytí a spoluprožívání herců a diváků v jednom prostoru, protože alespoň v dnešní době se toto společné zakoušení stává něčím, co je čím dál více ojedinělé.

 


[1] Johann Wolfgang von Goethe: Faust (v překladu Otokara Fischera). V MKP 1. vydání. 2012. str. 8–9. Dostupné online: <https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/67/93/19/faust.pdf&gt;.

[2] BERNARD, Jan. Z šedé zóny: texty a kontexty. V Praze: Akademie múzických umění, 2010. ISBN 978-80-7331-164-3. str. 373.

[3] BERNARD, Jan. Co je divadlo. Praha: SPN, 1983. Pomocné knihy pro žáky (Státní pedagogické nakladatelství). str. 13–14.

(Text původně vznikl v rámci semináře Současné teorie divadla.)