Bianca Scout, britská hudebnice, tanečnice a performerka, v březnu minulého roku vydala své čtvrté album Pattern Damage. Na přebalu je zachycená ona sama, jak předvádí jednu z baletních pozic. Deska mě nadchla zejména pro vychytanou práci s rychlými změnami nejrůznějších kompozic. Z hravých rytmů se v mžiku dostává do táhlých, melancholických melodií, jež doplňují vokály Scout a interpretů přizvaných ke spolupráci. Na první poslech zní album jemně, citlivě a hřejivě. Pattern Damage mě provázelo celým jarem, a proto jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že Scout v říjnu vystoupí na mém oblíbeném krakovském festivalu Unsound.
Kromě divadla jsem měla vždycky blízko k hudbě. Možná by se dalo čekat, že se budu vyžívat ve zkoumání tvarů, které se nachází někde „mezi“. Mám tím na mysli koncerty s performativními principy nebo činoherní inscenace s výraznou hudební stránkou. Podobné pokusy však častokrát dopadají trochu rozpačitě. Na zmíněném polském festivalu v roce 2016 zahrála americká hudebnice Jlin. Její hudba by se dala žánrově zařadit do stylu afrobeats, do znovu oblíbeného footworku, setkat se u ní ale můžeme i s melodiemi tradiční hudby z jižní Asie. Hudebnice se proto rozhodla na své vystoupení přizvat i břišní tanečnici. To ale působilo neskutečně uměle, banálně, na efekt, a tedy i trochu trapně.
Domnívám se, že performativní části koncertů by měly sloužit spíše k vyzdvihnutí principů a myšlenek obsažených v hudbě. Živým, „divadelnějším” provedením se navíc mohou posunout do nových kontextů. Kromě hudební metafory lze proto pracovat s metaforou z oblasti vizuálního umění, nebo právě divadelního umění. A přesně tomu odpovídaly i divadelní performance v rámci živých setů Biancy Scout s albem Pattern Damage. Svůj názor mohu potvrdit dvěma trochu odlišnými zkušenostmi.
Kromě krakovského festivalu Unsound jsem zažila koncert Scout ještě v listopadu díky festivalu Nultý bod. Ten se konal v listopadu v Kampusu Hybernská v Praze. V Polsku hudebnici doprovázela ještě osvětlovačka Luisa, jež kromě svícení zastávala mnoho dalších pozic. Na Nultém bodě byla Scout úplně sama. Ačkoliv se od sebe obě živá vystoupení lišila, myšlenky a struktury performance zůstávaly stejné. V obou případech byla Scout oblečená do mléčně bílých silonek, těsných tmavě modrých šatů a na nohou střídala bílé boty na podpatku (ty má na přebalu Pattern Damage) s černými vyššími kozačkami. Nejprve začala neurotickým tancem do rušivého intra, které ohlašuje začátek desky i vystoupení. U toho hlasitě klapala botami, hýbala boky do rytmu, pokoušela se rukama chytat světlo, načež se rozhlížela po okolí, jako by někoho hledala. Po trhaném tanci uchopila kytaru, na níž vybrnkávala hravé melodie. Následovaly pasáže, kdy živě zpívala a prováděla ladné pohyby. Motiv hledání se však z performance nevytratil, naopak byl přítomný po celou dobu. Intimní situace se změnila v okamžiku, kdy hudba přešla do pravidelného, úderného rytmu. Scout si nasadila sluneční brýle, zimní bundu a začala hrát na syntezátor, jímž hudbu reprodukovanou z beden spíše narušovala. Po chvíli si bundu opět sundala a lehla si na jeviště velice blízko k divákům. Nezapomněla opět zdůrazňovat záhyby na vlastním těle, které jako by skrze pohyby a doteky zkoumala.
Na Unsoundu, kde byla hudebnice se svojí osvětlovačkou Luisou, jsme navíc mohli spatřit náznaky dragu. Luisa se totiž začala v jednom momentě převlékat na jevišti, což následně vedlo k pózování a klasické vogueové promenádě. Ke konci koncertu se Bianca vytratila na pár krátkých okamžiků z jeviště, na což reagovala Luisa vypnutím hudby a křičením do hlediště: „Scout! Scout!“. Jednalo se o další práci s motivem hledání. V Hybernské namísto živé performerky využívala hudebnice možností průhledného, rolovacího lesklého plátna. Na to se promítaly záznamy z jiných vystoupení, jež se uskutečnily v rámci turné. V jednom okamžiku jsme proto mohli spatřit několik desítek Bianec, které tančily stále dokola tu stejnou choreografii.
Po první zkušenosti s koncertem jsem měla za to, že se jedná o femininní, ladnou, odlehčenou divadelní performanci podtrhující náladu alba. V kontextu hudebního festivalu Unsound, kde jsem zažila neskutečně moc skvělých setů, jsem se totiž nad jednotlivými vystoupeními spíše nepozastavovala. Když jsem ale viděla performanci podruhé, navíc v kontextu divadelního festivalu, dokázala jsem odhalit spoustu dalších významů. Jak již bylo naznačeno, Pattern Damage v sobě nese výrazný motiv hledání. Tento princip jsem si interpretovala jako zkoumání a ohledávání feminity. Ať už se jedná o to, jak Scout přistupuje při tančení k vlastnímu tělu, o drag, vogue nebo o „uncanny feeling“, který se může dostavit při sledování několika desítek ladných Bianec.
Koncert mě osobně také dovedl k úvahám, kde se vlastně nachází hranice mé vlastní feminity a co pro mě může znamenat. Možná právě proto pracuje Scout s neustále se měnícími linkami, jako je divadelní část jejího vystoupení nebo velké množství rytmů, kompozic a melodií. Hranice feminity totiž podle mě, a nejspíš i podle Scout, neexistuje. Zimní bunda, podpatky, ladné pohyby, drsnější polohy – živé hudební sety mě nadchly jednoduše pro lehké, a zároveň smysluplné metafory.
Vzhledem k tomu, že opravdu často chodím na hudební akce, uvědomuji si běžnost konceptuálních vystoupení, potažmo potřebu vytvořit personu, za níž se mohou hudebníci na koncertech „schovat”. Ve většině případech lze myšlenku rozšiřující hudební stránku alba vnímat spíše coby formu inspirace. Například britský rapper jawnino skládá na své desce 40 poklonu britské hudební scéně, životu na anglickém sídlišti nebo trávení času se svojí partou. Hudebník se mimochodem rozhodl ponechat svoji identitu skrytou, a tak na akcích vystupuje ve výrazných slunečních brýlích, případně maskovaný kuklou. V kontextu grimeového prostředí, z něhož pochází, však není podobné vzezření výjimkou. Naopak vypadá jako běžný zástupce „kluka z ulice”, kterého sám reprezentuje. U Biancy Scout si však lze povšimnout velice propracovaného příběhu, jenž se díky živému provedení doslova zhmotňuje před očima. Napomáhají tomu samozřejmě i změny extravagantních kostýmů, propracované taneční části nebo projekce. Divadelnost zážitku tak umožňuje další rovinu porozumění konceptu, jenž se při poslechu Pattern Damage skrývá za hravými kompozicemi, táhlými melodiemi, ale i tanečním rytmem.