Audiovizuální díla ze své podstaty ke svému vzniku diváka nepotřebují (Jejich obsah zůstává neměnný a zakonzervovaný, většinou zcela vyčištěný od technických i lidských kazů a nedokonalostí. Ideálně je dílo dovedené k maximální spokojenosti režiséra ve všech komponentech, které během postprodukce navíc může pozměnit, upravit, přetočit.). Zdálo by se tedy, že pandemie kinematografii neuškodila tak silně jako divadlu – na film se místo v kině zkrátka podívám doma. Avšak každé dílo je určené k promítání na specifickém místě (např. kinosál, galerie, veřejný prostor či domov) či nosiči (např. kino, televize, počítač, mobil).
„Kinofilmy“ jsou teď distribuovány především skrze tzv. VOD platformy (video on demand – audiovizuální služba na vyžádání), jež nabízejí filmy buď ke streamování (sledování online v internetovém přehrávači), ke stažení (Více o VOD platformách a kinematografii online naleznete zde: http://cinepur.cz/article.php?article=3258.) nebo se jejich premiéry odkládají. Kinematografie stejně jako divadlo nyní žije online. Jak se tedy liší kolektivní divácký zážitek z kina a samostatné prožívání filmu doma?
V KINĚ VS. DOMA
I kdybychom měli k dispozici plně vybavené domácí kino, vzpomeňme si na atmosféru plného švitořícího sálu, který čeká, až film začne. I když se to možná nezdá, společný zážitek a prožívání filmu s dalšími desítkami lidí (Samozřejmě existují výjimky, kdy je režijním záměrem, aby film viděl jedinec sám nebo v malé skupině, např. videoart nebo virtuální realita.) je při percepci naprosto zásadní. Nejenže vnímáme atmosféru spolusedících diváků, jejich tělesné napětí, překvapené nebo znuděné výrazy, visící oči na plátně, slyšíme jejich smích, cítíme stud nebo strach. Naše prožívání je těmito faktory nevědomě ovlivněno a my můžeme například dojít skoro až ke kolektivnímu sdílenému prožívání, nebo naopak naprostému emocionálnímu vydělení z davu. Někdy místo plátna raději sledujeme reakce ostatních a jak se příběh odráží v jejich očích a myslích. Charaktery z plátna tak nejen velice věrohodně ožívají, a díky novým technologiím (např. 3D, 4D) simulují dobrou iluzi narušení prostoru, stejně jako kdyby se divák v divadle díval doslova do obřího zrcadla (Film thajského režiséra Tsai Ming Lianga Goodbye Dragon Inn se celý odehrává ve zbankrotovaném kině a diváci většinu času na dlouhých pomalých záběrech sledují hlediště s různými typy recipientů, jejich reakce a chvílemi i promítaný film v jednotlivých sálech.).
Dobrým příkladem rozdílného filmového prožitku v kině a doma, na který mě upozornil jeden z mých pedagogů, může být třeba vnímání hororového žánru nebo thrilleru. V kině se pravděpodobně velice snadno můžeme nechat ovlivnit strachem ostatních, lekat se s nimi a trnout, zatínat prsty do sedadel, a pokud nechceme zvednout celou řadu, musíme zážitek nějak vydržet. Velké plátno a správná hlasitost akustické složky emoce navíc umocňují a v zatemnělém sále vtahují jako by přímo do obrazu – někdy přestaneme zcela vnímat okolo sedící diváky, prostor kinosálu i realitu mimo film. Pokud se na takový film díváme doma, nejenže máme před sebou mnohem menší obraz než v kině, ale také ho můžeme kdykoli vypnout, přeskočit nežádanou pasáž, odejít od něho, rozsvítit si – filmová iluze a vtáhnutí do ní je mnohonásobně nižší. Protiargument by ale zase mohl být, že najednou nám dílo možná mnohem více může zasahovat do soukromí, bezpečného prostoru, evokovat místo, na kterém se nacházíme, a tím se může stát intenzivnějším.
„Dochází k velké deformaci filmů, které počítají s promítáním na velkém plátně.“
Filmový divák k plnohodnotnému zážitku potřebuje snímek vnímat na místě, pro které byl režisérem, producentem a celým štábem zamýšlen. V dnešní době tak dochází k velké deformaci filmů, které počítají s promítáním na velkém plátně, diváci je ale sledují třeba na notebooku, nebo v horším případě (dokonce) na telefonu. Vizuální, ale i akustická složka (většinou ani ty nejlepší domácí reproduktory profesionální zvuk z kinosálu nenahradí) je tak zcela zdevalvována anebo jen z velmi malé části naplněna. V tomto případě například festivalové filmy, které můžeme vidět online nebo je legálně i nelegálně stáhnout, slouží spíše jako pozvánka a ochutnávka na plnohodnotnou verzi díla, která bude opatřena řádnými technickými prostředky a zařízením. Kvůli pandemii tedy některé společnosti slevily ze svých nároků, přizpůsobily se situaci a na úkor kvality distribuují své filmy skrze streamovací platformy.
PAUSE, DOJÍT SI NA ZÁCHOD, PLAY
Moje generace je ale na tento způsob sledování filmů tak navyklá, že je i pro mě těžké si zdůvodnit, co mi vlastně za obrazovkou schází a jak jinak film zažívám v kině.
Dříve se do kina chodilo na filmy, které mohly být viděny pouze tady, než se objevily na DVD a následně v televizi. Šlo, stejně jako v případě divadla, o událost a sdílený zážitek návštěvy kina. Už před pandemií byla ale kina buď víkendovou zábavou rodin s dětmi nebo artovou záležitostí pražských intelektuálů, cinefilů, geeků a hrstky občasných diváků. Vytížená a přehlcená doba, která vyžaduje mít všechno „hned, snadno a za málo peněz“, logicky totiž inklinuje k hojnému užívání streamovacích platforem, které umožňují pustit si film nebo seriál kdykoli a kdekoli – nejlépe o půlnoci, až dodělám všechny povinnosti pro dnešní den. Tím se dostávám k jádru věci – jak tedy vypadá současný filmový divák a změnila pandemie jeho návyky tak zásadně?
„Ze sledování doma se vytratila filmová událost.“
Filmového diváka v izolaci zcela ovládly tendence online distribuce (např. strategie „day-and-date release“, tedy uvolnění filmu do kin a na internet ve stejný den), které byly využívané již před pandemií. Situace šla vstříc streamovacím platformám (Netflix, HBO GO, Amazon, Aerovod, dafilms.cz…). Pokud chce divák vidět nejnovější filmy a seriály, musí si tyto platformy většinou předplatit. Zvláštní výjimkou jsou online filmové festivaly (např. Be2Can, FAMUFEST atd.) nebo online projekce některých kin, které umožňují si filmy přehrát pouze během určité doby, nebo dokonce v jeden konkrétní čas bez možnosti pozastavení, čímž se snaží co nejvíce přiblížit zážitku z kinosálu. Ze sledování doma se vytratila filmová událost, která spočívá v neopakovatelnosti filmového okamžiku, prožitku v temném sále odtrženého od běžného prostředí a společném vytváření atmosféry.
Doma si film můžeme zapnout třeba i na záchodě, kdykoli ho zastavit, vrátit se k němu a také přetočit (přeběhnout, anebo znovu vrátit) některé scény.
To je zvlášť u alternativnějších a experimentálních filmů velmi výhodné pro jejich lepší porozumění a schopnost vnímání všech skrytých metafor, podtextů a referencí. Na druhou stranu možnost podrobně analyzovat jednu scénu stále dokola narušuje základní principy kinematografie a režijní záměr, kdy je důležitější na sebe film nechat komplexně působit než přečíst do detailu všechny záběry.
Jak na sebe ale nechat film působit, když doma vidím tolik neudělané práce, nebo mě ruší zvuk televize od sousedů? A hlavně jak si užít film, když jsem jako divák naprosto přehlcený a vyčerpaný – nekonečným obsahem streamovacích platforem (v dramaturgii některých platforem je velice těžké rozeznat kvalitní filmy od těch průměrných až podprůměrných), dalším filmem, který mi Netflix nabízí již při posledním záběru, a faktem, že se obrazovka stala mou každodenní rutinou.? Od kvalitních, složitějších, experimentálnějších filmů, na které po celém dni u počítače nemáme kapacitu ani chuť, utíkáme většinou k povzbuzujícímu a odlehčenému obsahu a formě. Velký boom zaznamenaly nejen seriály, ale také různé reality show, jejichž stopáž nečítá více než hodinu. Potkáváme se tak s divákem, který v této době rozhodně preferuje kratší a lehčí žánry a formáty a nedokáže udržet dlouhodobě pozornost.
Pokud ale chce divák zůstat v obraze, na rozdíl od scénického umění to audiovizuální stále chrlí nové a nové premiéry. Ani epidemie koronaviru nezastavila filmové produkce a v omezených podmínkách s dodržovanými opatřeními se stále natáčí. Některé dlouho očekávané premiéry se odsunuly, například nejnovější James Bond (ve kterém se stále přetáčely scény z důvodu zastaralosti některých technologií, jež jsou součástí product placementu) stále čeká na standardní premiéru spojenou s velkolepou událostí, přítomností médií, známými osobnostmi a vysokým počtem diváků, kteří zaplatí za každý jednotlivý lístek. Jiné produkce zvolily cestu online premiér pomocí streamovacích platforem, které se během své krátké existence staly jedním z hlavních distributorů a dnes již i producentů světových filmů. Jedná se například o filmy, které byly a jsou nominované na Oscara (např. Marriage Story, The Mank, The Trial of The Chicago 7, Octopus Teacher), čímž dělají platformám reklamu. Diváci tak mají například „oscarové snímky“ velmi snadno dostupné. Celková sledovanost těchto filmů tak může být vyšší než v kině, ale výdělek pravděpodobně ne. Měsíční předplatné je totiž levnější než jeden lístek do kina. Tak se mohou stát dostupnější i festivalové filmy, které bylo dříve možné shlédnout pouze na místě konání. Dnes se tyto filmy objeví na internetu mnohem dříve.
TRUE TO REAL CINEMA
Pandemie ukázala, že audiovizuální tvorba obecně (ať už sledování televize, Youtube videí nebo seriálů a filmů) je organickou součástí života lidí a velmi vyhledávanou formou zábavy, odreagování a odpočinku. Čas sledování audiovizuálního obsahu se díky lockdownu logicky znásobil. Chybí totiž v podstatě jakékoliv možnosti kontaktního, a především kulturního vyžití – do podoby filmového média se musely transformovat i ostatní druhy umění. Otevřená diskuse o tom, zda streamovací platformy převezmou vůdčí roli na poli kinematografie a zda se lidé vrátí do kin, nebo ne, tu ale byla již mnohem dříve před pandemií a tvůrci se s ní vypořádávají delší dobu. Návyky „běžného diváka“ pandemie spíše jen umocnila a udělala z něj diváka ještě konzumnějšího, línějšího a myšlenkově vyčerpaného v důsledku seriálových maratonů, trendu bingewatchingu, nekonečného, stále přibývajícího obsahu a trávení stovek hodin před zářící obrazovkou. Přihlédneme-li k návštěvnosti kin před pandemií, kdy televize a VOD platformy byly pro mnoho lidí jediným stykem s filmovým médiem, je překvapivé, kolik lidí volá po jejich znovuotevření. Každopádně kdo ale zůstane „true to real cinema“, ukáže až čas.