Umělci jsou lidé přecitlivělí a v projevu značně exaltovaní. Přesvědčit se o tom mohli návštěvníci premiéry inscenace Králova řeč v Divadle pod Palmovkou. Při bouřlivé závěrečné děkovačce, jak už to tak na premiérách bývá, vstoupil na jeviště i režisér inscenace a zároveň odcházející ředitel této scény Petr Kracík. Utišil roztleskané diváky a jal se loučit se svým působením v libeňském divadle. Ze zprvu docela sympatického uzavírání jedné umělecké kapitoly se však stal nesnesitelně dlouhý a především hrozivě sebestředný monolog. V něm Kracík vyjmenoval vlastní ekonomické a tvůrčí úspěchy, které vznikaly i navzdory nepřejícím kritikům. Dojatě vyzdvihl zásadní vliv manželky a žen obecně na jeho tvůrčí potenci. A se smutkem v hlase přesvědčoval diváky o tom, že je nucen odejít, i když divadlo zažívá skvělé období. Během této litanie se v hledišti šoupalo nohama, řada diváků i odcházela. Za Kracíkem po celou dobu jeho výstupu stáli herci – tedy ti, o které v tento premiérový večer šlo především. Petr Kracík po povinném potlesku vestoje opustil prkna, co znamenají svět. Herci se ještě pokoušeli o úklony, avšak aplaus se již nekonal. Při vší úctě k tvorbě Petra Kracíka, i při respektu k oprávněné zlobě nad zmatečným vyhlašováním výběrových řízení na ředitele pražských divadel, svůj monolog si mohl odbýt jinde než na slavnostní premiéře, byť jím režírované, inscenace. Pozornost by se při těchto situacích měla soustředit jen a pouze na tvůrčí výkony, a nikoli na mimodivadelní půtky. Umělci jsou sice lidé přecitlivělí, ale i oni by měli mít určitou míru galantnosti.