Lucie Křápková

„Můžu se tě dotknout?“ ptá se Marie po smrti Agnes své druhé sestry Karin. „Nedotýkej se mě, všechny doteky se mi hnusí.“ Šepoty a výkřiky jsou druhou inscenací studentů činohry, kterou spolu s herci 4. ročníku vytvořili letošní absolventi, režisér Norbert Závodský a dramaturgyně Kateřina Slezáková. Rozhodli se pro divadelní adaptaci filmové povídky světoznámého švédského tvůrce Ingmara Bergmana, a tím pro komorní příběh detailně nahlížených intimních vztahů.

Francouzský teatrolog Patrice Pavis a sedm studentů teorie a kritiky od bakalářů po doktorandy, studentka autorské tvorby a posluchač divadelní vědy se setkali na pětidenním praktickém workshopu o adaptaci. První dny se pro účastníky nesly v duchu zásadní otázky: Co konkrétně se skrývá za oním pojmem „praktický“?

Snaha propojovat divadelní teoretiky a praktiky je duší projektů nezávislého slovenského Kabinetu Audiovizuálnych Divadelných Umení (KADU). Už čtvrtým rokem se na veřejných seminářích scházejí divadelní teoretici, kritici, režiséři, dramaturgové, herci a spisovatelé, aby vykročili za hranice svých oborů a podělili se o specifický způsob přemýšlení o umělecké tvorbě.

Po únorovém divadelním večeru studentů a absolventů Katedry autorské tvorby a pedagogiky ve Winternitzově vile jsem v březnu zavítala na katederní festival Autorská tvorba nablízko, abych se ještě blíže setkala s jejich ojedinělou prací. Po příchodu na DAMU mě obklopila atmosféra, kterou bylo na škole velice osvobozující zakoušet – nenucenost, klid, hřejivost a radost. Staly se mými průvodci po čtyři festivalové dny. Co konkrétně znamená onen stěžejní pojem autorství? Jakou specifickou cestou se ubírá výuka? A podaří se mi do ní prostřednictvím účasti na vybraných představeních a workshopech alespoň trochu blíže proniknout?

Období 50. let 20. století je v československých dějinách spojeno s vykonstruovanými komunistickými procesy. Oběťmi se stali nejen samotní političtí vězni, ale také členové jejich rodin. Inscenace Zrezivělé dětství zprostředkovává pohled do doby totality skrze životní příběhy čtyř dětí, jejichž rodiče byli terčem perzekuce. Svou formou se řadí ke specifické divadelní disciplíně storytellingu, kterou lze ve zkratce definovat jako vyprávění příběhů. Inscenace primárně vznikla pro 2. stupeň ZŠ a střední školy, funguje ale také jako samostatný celovečerní program, v obou případech je doprovázená diskuzemi za účasti samotných dětí politických vězňů. O projektu bojujícím proti ztrátě historické paměti hovoří herečky Eva Burešová (absolventka alternativního a loutkového herectví DAMU), Markéta Holá (absolventka Teorie a dějin divadla MU), Petra Horváthová (absolventka činoherního herectví DAMU) a lektorka projektu Barbora Schneiderová, která je zároveň zakladatelkou a ředitelkou pražského spolku Storytelling, který dal inscenaci vzniknout.

Uplynuly necelé dva roky od premiéry imerzivní inscenace Letec/L´Aviateur a já opět stojím ve starém, donedávna neobydleném domě, tentokrát v Praze na Florenci, za jehož zdmi se zanedlouho odehraje představení Pomezí. Začátek očekávám s otázkou, jak se tvůrci s novou inscenací vyvinuli a zda díky této zkušenosti proniknu hlouběji do tajů imerzivního divadla.

Procházím ztemnělou vnitřní zahradou domu v ulici Nekázanka na Starém Městě. Spolu s ostatními diváky v tichosti míjím dveře těžké kované brány a uvědomuji si čím dál jasněji, že začínám být účastná netradičního zážitku, v důsledku kterého se zásadně proměňuje také můj divácký pohled.