S jevištním zpracováním singspielů Jiřího Antonína Bendy, českého klasicistního skladatele a prvního významného představitele melodramu u nás, se nesetkáváme často. Inscenování kdysi oblíbeného žánru, který oslovoval obecenstvo svou komičností, lehkostí hudby a přesládlou romantičností příběhu, nám může dnes posloužit jako nahlédnutí do vkusu publika osmnáctého století, ale nejen to, singspiel díky těmto rysům představuje předchůdce ve vývoji pozdější operety. Aby vyhověli nenáročným požadavkům široké veřejnosti, klasicistní skladatelé a libretisti často využívali známé příběhy, mýty a dramata a přepisovali je do melodramatické podoby, po které byla největší poptávka. Ve svém tříaktovém díle Romeo a Julie z roku 1776 se těmto praktikám neubránil ani Jiří Antonín Benda.