Míra Vavroch

Většina škol dnes slouží jako instituce zabíjení myslí, jako instituce výcviku plně disciplinovaných, dobře fungujících, užitečných a konformních lidí-strojů. Základem „vzdělání“ není malé zvídavé děti připravit na život, naučit je kriticky přemýšlet, osobitě tvořit, eticky činit či jim umožnit rozvíjet se podle jejich osobních preferencí, zájmů a cílů, nýbrž jim vštípit řád, jenž jedinečnost individuality všemožným způsobem potlačuje a naopak vytváří dojem, že takový řád je úplně v pořádku a snad i jediný možný.

Předcházející studie Kultura solitérismu s postmoderním světě i přes můj nesouhlas s pojetím (neexistuje žád-ná epocha postmoderny či „solitérismu“, žijeme v epoše pozdní modernity, jejímž úkolem je člověka-jednotlivce mást, měřit, objektivizovat, zotročit, zbarbarizovat a ne-nechat jej dojít k sobě), přes mé pochybnosti v užívání pojmů demokracie, kultura, modernismus a postmo-dernismus (problémem je, že se jedná o pojmy, jež mají dlouhou historii, autor je však zbavuje této historičnosti, což lze nejlépe vidět na pojmu demokracie, neboť antic-ká, meziválečná a současná demokracie má k sobě stej-ně tak daleko jako Platón a Marx k McDonaldovi) a přes můj odpor k zavádějící jednoduchosti rozvržení a řešení daného tématu přesto vyvolává důležité otázky na téma člověka ve světě, jedinečnosti a originality tvorby a povahy současného světa.