Když mluvím o AI, myslím tzv. „generativní umělou inteligenci“, která funguje na principu strojového učení. Důraz musíme položit na slovo „generativní“. Taková AI jednoduše řečeno přebírá neskutečné množství dat (textových i vizuálních) dostupných v databázi, aby je poté přeskupila do něčeho „svého“ a zdánlivě nového. Také její výstupy mohou být v textové i vizuální podobě. Mezi nejznámější programy ke generování textů dnes patří především ChatGPT (aktuálně v placené verzi 4) patřící firmě OpenAI. S tímto chatbotem můžete konverzovat, ale také ho nechat napsat text o „spojení divadelní kritiky a AI“. Program se snaží vytvořit co nejlepší výsledky na základě nejvyšší pravděpodobnosti slov, která by mohla následovat jedno po druhém. Ke generování obrázků slouží například Midjourney nebo DALL-E. Oba fungují na podobném principu jako textové generátory. Namalují obraz ve stylu konkrétního malíře nebo malířky či uměleckého směru. Zároveň vytvoří i „fotografie“ papeže v obrovské péřové bundě nebo Donalda Trumpa bránícího se zatčení.
Volně dostupný ChatGPT 3,5 dokáže snadno vygenerovat rutinní e-mail, PR text, seminární práci, ale i báseň, fejeton nebo úvahu. Jakékoliv profese pracující s textem mají v AI silnou – levnější, rychlejší a výkonnější – konkurenci. Podle vědeckého redaktora Deníku N Petra Koubského by se nad svou profesní budoucností měli zamyslet „novináři, korektoři, copywriteři, překladatelé […] softwaroví vývojáři. A hned po nich profese pokládané za vysloveně tvůrčí – scenáristé či spisovatelé.“[1] Pozůstalí po těchto zaměstnáních budou později možná jen zadávat umělé inteligenci stručné pokyny pro její výkon. Budou provozovat tzv. prompt engineering, hledat inovativní způsoby, jak z AI „vymáčknout“ ty nejlepší výsledky. Samozřejmě u toho využijí svou vlastní kreativitu. Ovšem představa, že celá má kritická práce spočívá v zadávání správně formulovaných bodů do počítače, je minimálně zvláštní.
Jak taková kritika jednoho konkrétního divadelního představení vůbec vzniká? Budu vycházet z vlastní zkušenosti. Abych proces usnadnila jak sobě, tak našemu chatbotu, půjdu se podívat na nějaké interpretační divadlo, jež se zakládá na pravidelném dramatu, nejlépe Williamu Shakespearovi, o němž toho má AI zřejmě nastudováno více než o Davidu Drábkovi. Chystám se tedy na inscenaci Jak se vám líbí do Divadla ABC[2] a plánuji o ní psát recenzi do Hybris.
Nejprve si přečtu Jak se vám líbí, protože si myslím, že současní tvůrci většinou se Shakespearovými díly polemizují, a tak nestačí znát jejich děj, abych mohla nahlédnout do hlubin inscenace. Tady má AI nade mnou navrch, třeba jen proto, že čte téměř ve všech světových jazycích. Dál si zjistím něco o režisérce inscenace. O Enikö Eszenyi jsem doposud neslyšela, a neznám tak kontext její tvorby. AI má zase navrch, a to ani není divadelní kritičkou. Přicházím na představení. Sleduji ho, sem tam si napíšu poznámku, napůl faktického, napůl interpretačního charakteru. Zároveň kognitivně prožívám celou událost, vnímám jen některé aspekty představení, protože mě zaujmou víc než jiné… A protože jsem pouze člověk.
Pouštím se do psaní. Rozepisuji poznámky, skládám je do odstavců, nakonec si nechávám doplnění nejzákladnějších informací (přesný proces je vedlejší). V tuto chvíli nade mnou AI vítězí na plné čáře. Kdybych do ní jen nalila poznámky a ozřejmila jí, jaký žánr píšu, vygenerovala by poměrně rozumný text, jehož tvorba trvá mně několikanásobně déle. Moje starší recenze, dobrý „prompting“ (obsahující mj. detailní popis výsledné struktury) a první dva odstavce té nové by jí měly jako nápověda pro dopsání stačit.[3]
Jakou výhodu mám tedy nad AI?
Ona neviděla představení. Já ano.
Základní otázkou, již si musíme v souvislosti s výzvami spojenými s umělou inteligencí položit, je, k čemu a od koho vůbec divadelní kritiku potřebujeme. Sama jsem o tom vedla několik diskusí, na seminářích kritiky, s praktickými divadelníky, se svými kolegy a kolegyněmi a v neposlední řadě třeba se svými příbuznými, kteří nechápou, kde jsem zrovna já ve svých třiadvaceti vzala právo vyjadřovat se k cizí divadelní tvorbě. Z debat vlastně nic nevyplynulo, jen jakási pochybnost o této legitimitě. Umělá inteligence by ji snad měla? Názory na divadelní kritiku, její účel a zaměření se různí asi podobně jako názory na samotná divadelní představení. Většinou se neshodneme, kdo a proč by měl kritiku psát, dokonce ani na tom, pro koho. Když už ale usoudíme, že je její existence podstatná, jedna její část se vyjeví jako zásadní. Měla by se pokusit dílo interpretovat – objevit, o čem bylo. V praxi je ale složitější určit, jak by k tomu měla dojít.
Když praxe tak nějak selhává, může být výhodné obrátit se k teorii. K ruce si beru studii Umberta Eca Intentio lectoris: stav umění ze sbírky Meze interpretace[4]. Eco zde popisuje několik způsobů, jak můžeme umělecké dílo (konkrétně dílo literární) interpretovat. Interpretaci můžeme pojímat jako hledání záměru autora (intentio auctoris), díla (intentio operis) nebo čtenáře (intentio lectoris)[5] či v našem případě diváka.
V rámci intentio lectoris se můžeme v recenzi zaměřit na své vlastní subjektivní vnímání divadelního představení, třeba na kognitivní procesy a jejich vliv na interpretaci díla. Co si z představení vybavíme jako první? Kdy jsme byli napjatí, smáli se, odvrátili hlavu? Jaké jednotlivosti si pamatujeme a kde se ve výsledku jednalo jen o nepodstatné detaily a kde o vypovídající součást inscenace? Co víc zaujalo naši pozornost? Nezaměřili jsme se na něco zbytečně, ale teď už to nejde vzít zpátky? Je to chyba nás, nebo díla?
AI má v tomto případě malou šanci nám pomoci, protože žádné subjektivní vnímání nemá. Měli bychom nad ní navrch z prostého důvodu, že nezažila představení, protože to ještě neumí. Zdroj pro ni zatím představují jen archivní pozůstatky něčeho, co mohla být inscenace (představení už vůbec ne) – fotografie, kostýmní návrhy, scénografie, filmový záznam.
Druhou možností, jak ke psaní kritiky přistoupit tentokrát z pozice hledání intentio operis, je detailně interpretovat dílo, neohlížet se po autorovi, prozkoumat každý detail, vložit ho do koherentního celku a co nejméně zapojovat vlastní zkušenost. V literatuře je to snazší, v divadelním představení nutně figuruje divákova paměť a nemožnost situace zpětně přehrát. Pokud se AI naučí vnímat audiovizuální podněty, dokáže velice dobře analyzovat také záznam divadelního představení. Může nám pak pomoci konzistentně popsat podobu jednotlivých komponentů díla a jejich propojení v hlubší celek. Vytvoří obstojnou analýzu vhodnou třeba do seminární práce, obzvlášť v případě inscenací po derniéře. Z divadelního zážitku jako takového ale ve svém textu nepoužije nic, protože ho nemůže mít.
Nejsnazší to bude naše umělá kolegyně mít v případě hledání intentio auctoris. Jako autora divadelní inscenace budu teď – pro zjednodušení práce AI – pojímat režiséra či režisérku. Co dílem zamýšleli? Jaké je jejich sdělení? Jak se dílo vztahuje k jejich osobní situaci? Jak zapadá do kontextu jejich předchozí tvorby? Kde se projevuje případný režisérismus? AI se usmívá. Vysvětlím vám to na příkladu.
Ve druhém letošním čísle časopisu Heroine mě zaujal popis umělecko-vědeckého pokusu umělkyně Michelle Huang[6]. Američanka „vytrénovala“ chat GPT (tentokrát ještě ve verzi 3) na svých denících z dětství. Po takovém tréninku se chatbot naučil být šestiletou Michelle, a tak ta starší získala šanci psát si se svým mladším já. Ve chvíli, kdy chtěla po chatbotu, aby teď vystupoval jako ona v aktuálním věku, dokázal velice slušně nasimulovat její současnou situaci – pouze na základě toho, co si zapsala do deníků jako dítě. Podobně by mohla AI pomoci i při hledání intentio auctoris v divadelní inscenaci.
Představte si, že chatbot „nakrmíte“ informacemi o tvůrci či tvůrkyni. Nahrajete všechny dostupné recenze jejich děl, analýzy a fotky inscenací, programy, rozhovory. Dokázali byste to docela rychle, vždyť i tištěné recenze divadelní archivy digitalizují. Nasimulovali byste tímto způsobem tvůrce? Pokud se to Michelle Huang podařilo ve vztahu k sobě samotné a chatbot byl dokonce schopen vyčíst její buducnost, proč by se to nemohlo podařit s divadelními umělci? Musíme ale přiznat, že veškeré recenze, které by chatbot dostal k dispozici, by samozřejmě byly subjektivní. AI by nakonec dokázala vyhledat záměr autora, relevantní však jen natolik, nakolik bychom věřili, že nalezla „objektivní“ průsečík mezi všemi zdrojovými materiály.
Otázkou zůstává, jestli bychom o takovou analýzu vůbec stáli. Není právě vědomí, že neexistuje jedna objektivní interpretace, a z něj plynoucí nejistota to, co nás na umění baví? Nevytváříme si právě díky ní osobní myšlenkové experimenty, které by mohla AI utlumit? Nemůže v nás „neutralita“ a jistá „pravdomluvnost“ chatbota vyvolat pocit, že je autoritativní jen to, co míní on? Moc takový dojem vyvolat je právě to, čím AI divadelní kritiku ohrožuje. Jako lidští divadelní kritici a kritičky bychom zřejmě skončili v propadlišti dějin, pokud by čtenáři uvěřili tomu, že existuje pravda a objektivnost názoru na inscenaci, které jim někdo (nebo něco) dokáže předložit.
Budeme v budoucnu považovat za relevantnější subjektivní „já“, nebo „(pseudo)pravdu“? Co si spíš najde své čtenáře?
Skrze tyto otázky bychom našli i odpověď na to, kdo může divadelní kritiky psát. Pokud zdůrazníme „já“, jež AI zatím nemá, získává legitimitu téměř každý člověk. Se všemi problémy, které taková odpověď přináší. Právě odlišnost (zajištěná věkem, divadelními zkušenostmi, počtem zhlédnutých Hamletů) je uměním, které nám prozatím umožňuje nad AI „vítězit“.
Názorovost a odlišná perspektiva by mohly divadelní kritiku od černé díry v podobě generativní AI zachránit.[7] Petr Koubský přiznává, že právě komentáře obsahující vlastní názory budou žánrem nejčastěji produkovaným skutečnými lidmi: „Ne že by je AI nemohla psát, tuším ale, že o názory ze stroje nebude zájem. Jednak proto, že budou mít tendenci být vyvážené, umírněné, a tudíž beznadějně nudné; především však z toho důvodu, že budou na podvědomé úrovni působit jako podvod, jako levná náhražka skutečné věci.“[8] Za takových podmínek se jako záchrana divadelní kritiky nabízí právě osobní zaujetí a upřímné přiznání subjektu. Plytké, bezobsažné, informačně hutné texty napsané skutečným člověkem brzy přestanou nacházet své čtenáře, asi z důvodu nedůvěry v jejich „původnost“.
Věřím, že mí čtenáři věří v divadlo. Asi si stejně jako já nemyslí, že AI ohrožuje je samotné. A když věříme v jeden umělecký druh, věříme nutně také v jeho reflexi. Říkejme jí kritika. I když možná budeme muset tento, v běžném pojetí negativitou zavánějící název nahradit jiným, jenž bude akcentovat, že autor ke psaní přistupuje jako subjekt a vlastního diváckého zážitku využívá vědomě a přiznaně – třeba jen tím, že píše v první osobě a má vlastní autorský styl. Přiznává, že se sice snažil pojmout vše, ale že to z nějakého důvodu nešlo. Naznačí, s čím porovnává, jaká byla jeho očekávání, co ho zaujalo a proč. Pokud zároveň přidá vytříbenou formu a jeho názory budou čtivé, má vše potřebné. Pod to ostatní se klidně bude moct podepsat naše umělá kamarádka.
[1] KOUBSKÝ, Petr. Smiřme se s tím. Počítače nahradí velkou část toho, co dnes pokládáme za kreativní práci. Deník N [online]. Publ. 5. 12. 2022. [cit. 20. 6. 2023]. Dostupné z: <https://denikn.cz/1024217/smirme-se-s-tim-pocitace-nahradi-velkou-cast-toho-co-dnes-pokladame-za-kreativni-praci/?ref=inc>.
[2] Jak se vám líbí. Režie Enikö Eszenyi. Premiéra 17. 6. 2023. Městská divadla pražská (Divadlo ABC), Praha.
[3] KOUBSKÝ, Petr. Nenechme se zmýlit nepřesvědčivým startem. Éra umělé inteligence začala právě teď a změní život miliard lidí. Deník N [online]. Publ. 13. 2. 2023. [cit. 20. 6. 2023]. Dostupné z: <https://denikn.cz/1078320/nenechme-se-zmylit-nepresvedcivym-startem-era-umela-inteligence-zacala-prave-ted-a-zmeni-zivot-miliard-lidi/?rtm_source=newsletter_daily&rtm_medium=email&rtm_campaign=daily-newsletter-13.2.2023&rtm_content=78793>.
[4] ECO, Umberto. Meze interpretace. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0740-9.
[5] Tamtéž, s. 59.
[6] KAŠPÁREK, Michal. Co s tím. Heroine. 2023, č. 2, s. 105. ISSN 1213-2217.
[7] Je ovšem pravda, že by si AI časem mohla udělat názor za nás, podobně jako by to mohla umět s režisérem/kou. Pořád by to ale znamenalo „nakrmit“ ji obrovským kvantem našich textů, které je či bylo potřeba napsat dříve. Tuším, že u mě by jejich počet ještě nestačil, u někoho s delší praxí možná ano.
[8] KOUBSKÝ, Petr. Jak umělá inteligence změní vaši a mou práci: prognóza, kterou si můžete schovat a za sedm let se jí zasmát. V lepším případě. Deník N [online]. Publ. 14. 2. 2023. [cit. 20. 6. 2023]. Dostupné z: <https://denikn.cz/1079250/jak-umela-inteligence-zmeni-vasi-a-mou-praci-prognoza-kterou-si-muzete-schovat-a-za-sedm-let-se-ji-zasmat-v-lepsim-pripade/?rtm_source=newsletter_daily&rtm_medium=email&rtm_campaign=daily-newsletter-14.2.2023&rtm_content=78870>.