„Když KritikLab, tak do Ústí!“ řekl jsem si. Vedly mě k tomu dva hlavní důvody. Jednak mne ze soupisu premiér zaujalo ústecké Činoherní studio více než Divadlo F. X. Šaldy v Liberci nebo Horácké divadlo v Jihlavě. A zadruhé mám k Ústí nad Labem specifický vztah. Nikdy jsem tam nežil, nemám tam žádné známé, avšak něčím mne přesto vždycky přitahovalo. Možná to zapříčinila obdivuhodná trolejbusová síť a lanovka, neb jsem fanouškem MHD, ale ještě spíše špatná pověst, částečně nezasloužená. Ano, Ústí rozhodně není ideální město, historické centrum v něm prakticky nenajdete, mnohé domy mají to nejlepší dávno za sebou a na žebrající děti také Pražák není dvakrát zvyklý. Severočeský „outsider, kterýmu máš fandit“ (jak trefně řekl režisér Filip Nuckolls v rozhovoru o své inscenaci Mluviti pravdu), však umí nabídnout třeba překvapivé přírodní krásy jako vrch Vysoký Ostrý či několik vodopádů. Anebo také Činoherní studio.
Toto městské divadlo má od počátku trochu jiný vibe, než na jaký je člověk zvyklý u jiných oficiálních scén. Činoherák je z centra města, kde se mimochodem nachází Severočeské divadlo opery a baletu, vystrčen až za řeku, do městské části Střekov. Na dohled od důstojné sochy TGM sídlí úhledná prvorepubliková budova, skrývající kromě útulného foyer i divadelní scénu atypického tvaru s nezvykle příkrou elevací.
Nemá smysl rozepisovat se o všech čtyřech ústeckých premiérách, recenze nás, účastníků KritikLabu, jsou k nalezení na webových stránkách Divadelních novin. Mnohdy se mi nelíbilo, co se na jevišti Činoherního studia dělo, a do svých textů jsem to vtělil. Ovšem jednalo se zpravidla o záležitosti ideové či etické, které jsem rozporoval, nikoli technické či kvalitativní, dá-li se v divadle o něčem takovém mluvit.
Co jsem ovšem opravdu ocenil, byl přístup celého osazenstva Činoheráku k nám studujícím. Umělecký šéf David Šiktanc, PR manažer a náš kontakt přes věci organizační Petr Kuneš i členové a členky souboru všech generací se k nám chovali maximálně slušně a vstřícně. S Davidem Šiktancem jsem – na jeho popud – dokonce vedl jakousi mailovou polemiku nad jeho inscenací Jídelní vůz, věřím, že pro obě strany inspirativní. Vrcholem pro mne byla diskuze s uměleckým souborem po představení My děti ze stanice ZOO, která proběhla v nesmírně příjemné, uvolněné atmosféře. A to i přesto, že nedlouho předtím vyšly naše recenze na zmíněný Jídelní vůz, který jsme všichni tři dost zkritizovali. Takto mnohomluvně zde profesionalitu a korektnost Ústečanů vyzdvihuji, protože v jiném nejmenovaném divadle zapojeném do projektu KritikLab diskuze bohužel probíhaly úplně jinak a naše spolužačky dostaly od pánů umělců za svůj názor pořádně naloženo…
Ten rok dojíždění do Ústí jsem si každopádně užil. Jsem obohacen o tip na nejlepší kebab (Maidum nedaleko nádraží; dělají ho na dřevěném uhlí), několik zábavných i peprných zkušeností z vlaků (někdy se mě zeptejte, rád povyprávím) a především jsem si rozšířil divadelní obzory. Občas si do Ústí zajeďte, vyplatí se to.