Režisér jan Frič vůbec nemá čas, protože stále zkouší v nějakých divadlech ty svoje učesané taškařice. Rozhovor vůbec nechtěl poskytnout a neustále mi místo sebe podsouval nějaké neznámé umělce, prý také i divadelníky, a s hranou skromností se rozčiloval, že přeci nemůže mluvit v DAmU časopise, když tu školu nedostudoval, protože pro samou práci zapomněl, že jí ještě studuje. A že se stydí. Choval se jako malé dítě. Pokusila jsem se ho ukecat, zapůsobit ženskou silou, a tak asi po roce, v němž jsme si vyměnili stovky emailů s nahými fotografiemi, se mi to konečně povedlo. na vymodlenou schůzku v jeho oblíbené hospodě u evžena na Smíchově dorazil pohublý, s výrazným pivním mozolem, rovnou z Brna. Začala jsem tušit, že to nebude jednoduché.
Chtěl jsi, abych místo tebe udělala rozhovor s někým, kdo dělá dobré divadlo, například s Janem Kačenou. Co si představuješ pod „dobrým divadlem“ a proč zrovna Kačena?
(smích) Je to bytostný umělec. Dobře pase po tématu, má vtipnou dramaturgickou imaginaci a sžírající schopnost dělat to opravdově. Neníto jenom takový to tralaladivadýlko, ale je za tím osobní přístup, rovnýa nekompromisní. Je záhadné, že to šéfové českých divadel dávno nezaregistrovali, když už si toho všiml i Mikulka.
Sám sebe takhle nevnímáš?
Nejsem asi umělec...? Já se tím vlastně živím, jsem námezdní režisér, to je jedna hodně ošklivá věc, a za druhé o sobě mám obrovský pochyby. Vidím, že mám nějaký limity a nedokážu to vymyslet tak, jak bych se na to chtěl dívat. To sžírá nejvíc.
Rozumím, ale pojďme se raději vě- novat té první „hodně ošklivé“ věci. Máš pocit, že to, že se tím živíš, tě limituje?
Mě jo a snažim se přijít na to, jak to vyřešit, aby mě to „nelimitovalo“. Jsem vůl, protože tím, že mám štěstí dělat divadlo, a to do takové míry, že nejsem finančně úplně nucený dělat něco jiného, se mi plní sen – a co na to já, vůl? jsem „limitován“! Je strašně těžký to vyvážit tak, aby to bylo smysluplný. Zkoušim totiž hrozně často, a to mozek nedává, takže dochází k nepravdivosti a ke kompromisům (např. ve volbě témat v souboji s dramaturgickýma plánama divadel). Jsem měkkej a nevim co chci. Teatrálně: Jediná moje záchrana je cesta zpět k ochotnickýmu zázemí asi. Musim vymyslet nějaké zaměstnání, které mě uživí a umožní v něm jednou za rok na tři měsíce nebýt a nazkoušet s kamarádama něco, co fakt stojí za to.
Myslíš to tak, že se nestíháš koncentrovat na to, aby tvoje tvorba vycházela opravdu z tebe? Jo. Člověk by to měl dělat z toho důvodu, že má potřebu něco říct, nějak se vyjádřit. A já polovinu těch věcí dělám jenom proto, že mám rád divadlo, že mám možnost to vůbec dělat, mám prostě radost, že mi „volaj“, jde to „z nich“. To je svůdný a ani si nevšimneš kdy se to přehoupne z nadšení do zla. Zatím nedramatizuju telefonní seznamy, ale... Je v tom nějakej ten čert – podáš prst a vezmou tě celýho. Je to strašně paradoxní věc – když jsem teď nedávno po x letech najednou chtěl udělat něco úplně nezávisle „po svém“, zjišťuju, že jsem to zapomněl. Jsem tak zdegenerovanej tím „choď zleva“, „říkej to nahlas“, „druhá hlavní zkouška“ a „jak to mám hrát“, že bojuju s tím, jestli jsem to v sobě dávno nezabil. Co děláš a dělals, to jseš. Prostě hell.
Již během posledních dvou odpovědí bylo na Fričovi znát jisté zneklidnění. Tik v levém oku, chvění koutků úst. Po slově „hell“ zmlkl. Chvíli se nehýbal, pak se mu oči propadly a přiznal: „jsem kurva,“ zrychleně dýchal, zašeptal něco o štěstí, prokletí a světlých i tmavých služebnících, upustil půllitr piva na zem, působil trochu apokalypticky, a za drásání zbytků oblečení ze svého těla proskočil oknem ven z hospody u evžena a s chraptivým řevem utekl kamsi do Kinského zahrady. nenacházela jsem ho. Pochopila jsem, že přemlouvat ho k rozhovoru byla chyba a možná jej to i ranilo. Po měsíci se v sms za vše omluvil, že prý zkouší Solnesse, a že už to nějak není co bývalo, takže sorry, ale slíbil přijít znovu. ovšem pod podmínkou, že pouze sdělí národu svoje řešní pro nápravu českého kamenného činoherního divadla a pronese varování dalším generacím. Souhlasila jsem a sešli jsme se na stejném místě.
Máš prý teorii, jak vyléčit česká dotovaná divadla...Mám, i když si sám pod sebou řežu větev. Nemám to podložený čísly,ale domnívám se, že v Čechách je největší počet (skoro)profesionálních divadelníků (a míst v hledišti) na počet obyvatel. To má dvě a půl úskalí:
1) Nejsou prachy, takže to opravdu nemůžeš dělat v dostačujících podmínkách. Bejt mladej scénograf, už dávno visim z nemožnosti seberealizace, anebo dělám reklamy v televizi.
1.5) I v dobře zajištěném divadle se staví srabácký dramaturgický plánys ohledem na obsazenost hlediště okupovaného tzv. „jejich divákem“, tzn. že se nasazujou stále stejný opatrný sračky a nemůžeš si dělat co fakt chceš. Nebo si to děláš někde v undergroundu, kde ale řešíš hlavně provozní věci a nemáš čas na samotnou tvorbu.
A když už někde nějaký skromný prostředky seženeš, tak z grantů, který jsou nastavený tak, že tě politici nutěj dělat věci, co nechceš, nastavením podmínek, který pak trapně obcházíš... 2) Protože je inflace divadla, spousta lidí není tak dobrých, aby to „museli“ dělat. Teď mluvim třeba o sobě, protože si myslím, že v nějaký větší zemi „bych si ani neškrtnul“. Takže: Až budu ministr kultury,tak dekretem zruším dvě třetiny dotovaných divadel v Český republice.
Cílem téhle tvojí reformy by bylo, že by po ní lidé museli překonávat tako- vé obtíže, že by se odvážili dělat divadlo opravdu jen z přesvědčení?
Když to řeknu blbě, tak bude větší konkurence. Granty by měly rozdělovat minimálně stejný objem peněz jako dnes - ale třetině subjektů. Oni to myslí dobře, když to rozdělují hodně projektům, protože všichni jsou nějakým způsobem zajímaví a stojí za to je podporovat, třeba mě nebo tebe, ale výsledek je, že se to buď šulí (herci i z „kamenných“ divadel furt někde mastěj nějaký debilní natáčení a hrajou v padesáti tisíci projektech a není tak čas na soustředěnou práci atd.) nebo dělá totálně na koleně (herci zas nemaj čas, protože pracujou za barem a tak), protože nejsou love. (Jo, největší problém podfinancovanosti českýho divadla vidím v platech herců. Bez všeho ostatního, včetně režie či prostoru, se totiž teoreticky divadlo obejde, ale bez soustředěnýho herce, co nedělá tisíc věcí zároveň, ne.)
Mám na to legrační historku z natáčení, která může strašit v nočních můrách studenty scénografie a případně režie: Dělali jsme v jakémsi „kamenném“ divadle jednu klasickou „čtyřdveřovou“ komedii. Scéna jen stěny a dveře, jakože minimal základ, fakt nic. Se scénografem jsme to propočítávali a zjistili jsme, že na ty čtvrtý dveře prostě v rozpočtu nemáme prachy. Tak jsme tam dali jenom tři dveře, že to při zkoušení nějak vymyslím - pohodinda. A celý zkoušení pak probíhalo jako permanentní zásek na téma, že nám chybí ty čtvrtý dveře. Až to nakonec skončilo tak, že jsme museli vyříznout ve scéně do dekorace díru, která fungovala jako ty čtvrtý dveře. Hahaha hohoho checheche za břicho se dodnes popadám. Takže když dramaturgicky zjistíš, že je nějaká hranice, kde už to nejde, a že něco něco vyžaduje, tak z ní kvůli realitě neustupuj, protože jinak budeš v pekle jako já.
A budeš ve třiceti tady x-stránkově nadávat na prachy v divadle (místo toho, abys řešil, proč to divadlo děláš,) čímž budeš přesně za tu bytost, kterýs ještě před pár lety říkal: „chcípni!“ Ale jinak je moje reforma dotovaného divadla jen romantickej sen, reálné řešení je jedině ochotnický/komunitní divadlo, protože kdyby k té „reformě“ došlo, tak by v nastalém boji ve skutečnosti zvítězili slizký ohebný kariéristický zmrdi, intrikáni a mafiáni a zajistili by si křesla na doživotí, a nikoliv něžní šikovní démoničtí umělci jako ten Kačena nebo kdo, kteří by měli být hýčkáni.
Pak se rozplakal. Zamumlal „varuju vás,“ podstrčil mi rukou tři popsané účtenky a odešel k jukeboxu, odkud už se nikdy nevrátil. Připomínal Bédu z filmu Kouř. na papírcích stálo:
BEZPEČNOSTNÍ SMĚRNICE PRO STUDENTY ČINOHERNÍ REŽIE:
Jsou určité divadelní zákonitosti, který není radno porušovat, a rozhodl jsem se, že na tohle téma povedu workshopy. Překročil jsem totiž nedávno jedno známé tabu a na jeviště jsem umístil skleněné předměty. Úplně zbytečně (proměňovala se v nich jen voda ve víno). Premiéra se nedohrála a zničil jsem jednoho herce, který se o to samozřejmě ošklivě zranil. Takže na to se musí myslet úplně nejvíc: sklo na jeviště nepatří!
Týden na to jsem v baru A studia Rubín potkala herce mgA. jiřího Panznera a tohle vše mu vyprávěla a on s lišáckým úsměvem odvětil, že celý tento Fričův výstup je zřejmě svéraznou pozvánkou na autorskou autobiografickou inscenaci Já jsem takovej čůrák, kterou spolu již několik let marně připravují. Tentokrát jsem se rozplakala já. A oblékla se.
Jan Frič, za němého přihlížení Kateřiny Součkové