Phoebe Zeitgeist slaví narozeniny. Hvězda večírků a královna krásy, všestranně nadaná a obdivovaná hrdinka-naivka plánuje strávit příjemný večer se svými přáteli. Úchyly a psychopaty. Na programu jsou hry a to nejzvrácenější, co si pod tím kdo dokáže představit. Světovou premiéru divadelní hry Carlose Be Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist! (podle komiksu M. O'Donoghua a F. Springera) uvádí od 11. ledna 2013 Katedra alternativního a loutkového divadla, výjimečně v MeetFactory.
V temném prostoru temná inscenace. Herci na spoře osvětleném jevišti postávají oděni do nevýrazných černých, šedých nebo béžových šatů, oči černě podmalované. Nejtemnější je ale jejich výraz. Žádný cit, žádná lidskost. Prázdné oči, lačnící jen po vlastním pobavení, po krutosti. V tomto depresivním světě bliká jediné světlo – oslavenkyně Phoebe (Anne-Françoise Josephová). V lehkých bílých šatech, odhalujících dlouhé štíhlé nohy a nejen ty, přitančí na večírek. Do široka otevřenýma očima, hustě orámovanýma umělými řasami, si bezelstně prohlíží přítomné hosty. Na tváři sladký, prostoduchý úsměv. Všichni ji obdivují, všichni ji uctívají. A do nápoje přidávají speciální uvolňující narozeninové překvapení. Tak začínají Phoebeina dobrodružství.
Phoebe je unesena, vykoupána, téměř zabita, doopravdy zabita, znásilněna, oživena, dražena, mučena a překvapena. Je nahá obrazně i reálně. Po svlečení bílých šatů zůstal neviditelný tělový stahovací korzet. Obraz bezbranné hrdinky neustále vláčené mezními situacemi, která ale vždy záhadně unikne, aby mohla být znovu lapena. Jednotlivé epizody jejího „pestrého“ života uvádí vypravěč, konferenciér a tanečník v jedné osobě. Pár tanečních kroků, závěrečná póza v kuželu světla a záplava třpytek. Moderátor (Jan Cina) uvádí oblíbenou show „Z márnic a mučíren“ jako profesionál. Nikdy nezaváhá, informace sděluje věcně a jeho zářivý pracovní úsměv je téměř přirozený. Odstup, ještě zdůrazněný mikroportem, a neochvějná profesionalita konferenciéra kontrastují s krutostí předcházejících situací, a zesilují tak jejich účinek.
Inscenace chytře buduje komiksový rytmus/styl divadelním způsobem. Změnu prostředí doprovází stroboskop, pro diváka ne příliš příjemné (naštěstí jediné takové) řešení drobných přestaveb na jevišti. Se zvětšujícím se počtem nezbytných manipulací na scéně vyprchává jeho vizuální efekt a zůstávají jen bolavé oči. Kromě stroboskopu a vypravěče komiksový původ Phoebe Zeitgeist připomínají i další zvolené prostředky. Herci kolektivně tvoří známé typy tohoto žánru, udržují odstup a hrají si s nimi. Phoebe ohrožuje úchyl hovořící s matkou, kterou sám zabil, temný donjuan, šílený vědec, nekrofil, sadistická antihrdinka... V nejvyhraněnějších místech situací vytvářejí herci za pomoci světelného designu živé obrazy. Výrazné gesto či póza na vteřinu pozastavená v ostrém světle nebo působivější varianta: stín vržený na průhledný plastový barel, obdobně na plastový závěs. Nejvíce komiksové jsou pak obrazy přirozeně rámované výklenky v zadní části jeviště.
Z množství originálních „sálů“, které MeetFactory nabízí, si inscenátoři vybrali menší, koncipovaný na šířku. Diváci sedí na delší straně úzké dlouhé místnosti, zbývající část představuje jeviště. Jeden výklenek vlevo, jeden vpravo na úrovni hlediště a po dvou dalších (zakrytých plastovými závěsy) nad sebou na jedné a druhé straně jeviště. Ideální pro sledování několika komiksových okének najednou. Mezi nimi železná konstrukce osvětlená zářivkami. Hrubý povrch stěn, podlahy, celková neupravenost a sporé osvětlení bývalé továrny propůjčují inscenaci temně drsnou atmosféru. Surovost prostředí skvěle koresponduje s hudební/zvukovou složkou. Ruchy evokují napínavé hororové scény. Duté kovové rány a skřípot železa ve spojení s prostou, úzkost vzbuzující melodií provázejí téměř celé představení a tvoří působivý podkres.
Inscenace Apoleny Vanišové a Petra Gojdy budí dojem jednoduchosti. Vystačí si s minimem vnějších prostředků. Kovová klec, plastový barel, dvojsedačka z „panťáku“ na kolečkách a dva mikrofony. To jsou jejich hračky, s nimi vytvářejí přímo před zraky diváků svět. Vykouzlili tak například hravou iluzi nádraží – natřásání vlaku, hlášení příjezdů a odjezdů, narážení kol o koleje pomocí hůlky. Obdobně působivé byly všechny situace doprovázené živým zpěvem či ruchy vytvářenými ústy herců. Nejsilnější scénou bylo experimentování šíleného vědce s mrtvou Phoebe za doprovodu beatboxu u jednoho mikrofonu a někdejšího hitu od Tatu Nas Ne Dogonyat u druhého. Nechutná, brutální scéna tímto povznesená. Stále nechutná, zároveň ale neodolatelná a krásná.
Inscenace se jiným způsobem vyjadřuje k podobným otázkám jako My funny games v loňské sezóně. Povrchní konzumní společnost nás otupuje, ničí tradiční hodnoty. Lidé ztrácejí schopnost cítit a své frustrace si léčí brutální zábavou. Phoebe představuje poslední naivní vlaštovku, která ještě má cit, ale je neustále ubíjena nekonečnou masou prázdných schránek, kdysi kolegů a kolegyň. A co jsme my? Inscenace drží diváka celou dobu v napětí díky vydařenému balancování mezi odporně krutou, zavrženíhodnou zábavou a příjemně zvráceným svůdným děsem, kterému nechybí humor. Režisérka šikovně střídá úhly pohledu a my si máme vybrat, který je ten správný. Těžké, zvláště když je rozhodování zkomplikováno ujištěním, že touha po zábavě, hra, je dostatečným důvodem k destruování lidské bytosti. Phoebe nás nutí přemýšlet efektně, ale nikoliv povrchně. Letos je filozofie atraktivní.