Nejen dětské sobotní pohádkové odpoledne

Zuzana Burianová a Magda Zicháčková

Na střeše DISKu se v sobotu sešlo několik dospělých pohádkových nadšenců, kteří spolu s přítomnými dětmi navštívili pohádkový svět prostřednictvím tří pohádek: O Panence a Panáčkovi, Rozamunda a Palačinková Pepinka. Do dějů pohádek neustále vstupovali jak dětičky, tak rozverní studenti. Všichni si na konci onoho krásného sluncem prosvíceného odpoledne naráz oddechli, že vše dobře dopadlo (chválabohu i hokejové utkání).

O Panence a Panáčkovi

Za Strašidelným lesem, na zeleném paloučku, kde je úrodná půda, kterou zobe hejno krásně živených slepiček, pase se znuděná kozička, stojí domeček a v tom domečku bydlí Panáček s Panenkou. Jednoho dne, se Panáček musí vydat na strastiplnou cestu za hlasem svého srdce – za Panenkou, která byla unesena spolu s jejich největší slepičkou. Osedlal proto kozu a vydal se je vysvobodit.

Pohádku O Panence a Panáčkovi napsala, zrežírovala i výtvarně zpracovala Jana Špalová, studentka oboru scénografie na katedře Alternativního a loutkového divadla DAMU.

Jako hudební doprovod hraje k pohádce Jaromír Plachý na docela maličké ukulelátko. Veselé melodie se střídají s dramatickými a naopak. (Plachý vstupuje do děje i co by ozvěna či hlas Smolíčka Pacholíčka.)

Vše, co dva aktéři (Eva Burešová a Richard Vokůrka - studenti druhého ročníku herectví na KALD DAMU) k hraní potřebují, je jejich malý kouzelný stoleček a dřevěné malované loutky. Stoleček se dá měnit v daleké krajiny, jako je moře, Strašidelný les či Vysoké hory. A tak jako krajina se dá změnit během chvilky, tak i herci střídají své postavy. Barevný herecký rejstřík Vokůrky a Burešové byl vskutku překvapující! Společně tvořili sehranou dvojici, která se nezalekla ani mimořádných podmínek. Bylo zkrátka vidět, že herci měli z reakce dětí i jejich doprovodů radost; k pohádkám hraným na jevišti patří totiž určitá zpětná vazba, se kterou mohou herci dále pracovat a brát ji „do hry“. Je pravdou, že oné zpětné vazby bylo v tomto případě mnohdy až až, ale vše dobře dopadlo - děti se zklidnily, Panáček s Panenkou doputovali domů a i jejich unuděná koza si přišla na nějaké to dobrodružství.

Rozamunda podle France Perešerena

Milé děti. Za sedmero horami a sedmero řekami žila byla v jednom starém rádiu princezna Rozamunda. Nejkrásnější princezna na celém širém světě. Šaty měla celé z kovu. I tělo měla z kovu. Dokonce i hlavu měl kovovou. A tak není divu, že když její tatínek, pan král, rozkázal, že se musí vdát, protože součástky nevydrží věčně a můžou zreznout, byla princezna Rozamunda velmi rozmrzelá. Žádný princ - Němec, Ital, Ital a další Ital - nebyl tak dokonalý a krásný jako ona sama. Až jednoho dne přišel princ hoden jejího půvabu a okouzlil tak drahou Rozamundu. Vše vypadalo, že se pan král konečně zbaví své krásné kovové dcerušky, když tu princ řekl něco, z čeho Rozamunda ztratila svou (a to doslova) královskou hlavinku. Existuje prý krásnější princezna než je ona sama! A tak se princ musel vydat do vzdálených krajů, aby přivedl tu, která zavinila toto strašné ponížení Rozamundy, princeznu Lejlu.

Svetlana Chaleckaja dokázala vykouzlit ze starých součástek opravdové království a také díky autorce a zároveň herečce Eleně Volpi (čtvrtý ročník herectví KALD DAMU) se po dlouhé době objevily loutky, které ožívají nikoliv anatomickou podobou se skutečnou princeznou a princem, ale především hrou. Hrou materiálu a práce s ním.

Palačinková Pepinka

Palačinková Pepinka si pečlivě hlídá své jahůdky, které potom dává na své výborné palačinky. Na sluníčku pečené, s láskou připravované. Jen kdyby blízko nebydlel drak Marmelajda.

Štěpánka Glogarová si (čtvrtý ročník herectví KALD DAMU) i přes velké nadšení dětských diváků, kteří rozverně vstupovali do děje a narušovali tak koncepci pohádky, dokázala s přehledem poradit se všemi situacemi, které jí děti připravily. A že to ale byly perné chvíle.

Maňáskový drak, travičkový ubrus, zlaté palačinky a panenka Pepinka tak byli na konci pohádkového odpoledne největší atrakcí jak pro děti, tak pro leckteré dospělé.

Trojitý závěr

Říká se, že kritikovu oku neuteče nic. Proto budiž pochváleno dětské publikum za to, že existuje i pozorovatel mnohem pečlivější, všímavější a kritičtější - tím alespoň trošku činí z kritiků neškodné přívětivé tvory.