„To musí bejt teda hrozný“, pomyslíme si letmo, když zahlédneme slepce, jak bílou hůlkou oťukává obrubníky. Rychlý soucit a jdeme dál. A je to vlastně v pořádku, zdravý člověk se zkrátka ani nemůže cítit plně účasten – kdo nebyl u moře, nezná vůni přílivu.
Proto se Nadační fond Českého rozhlasu - Světluška, spolu s nejrůznějšími partnery, snaží nejen pomáhat nevidomým, ale také provádět jejich světem ty, kteří znají tmu jen po západu slunce. Občas si tak například mů- žete v Praze na Ovocném trhu vypít kávu, kterou vám v temné místnosti naservírují právě nevidomí. Fakt, že se do Kavárny POTMĚ stabilně vinou fronty zájemců, dokazuje, že takové aktivity mají svůj smysl. Tak usoudilo i studio DAMÚZA, jehož členové se rozhodli inscenovat slavnou verneovku pod názvem „Cesta kolem světa za absolutní tmy“. Karel Kratochvíl, režisér a autor projektu, je dlouhodobě spolupracovníkem sdružení Okamžik1 , kde pravidelně přichází do styku s nevidomý- mi. Bylo tedy nasnadě, že ojedinělého podniku – divadla, které není vidět - se ujal právě on. Za podpory Nadační- ho fondu Kolowrátek, Světlušky a Okamžiku tak DAMÚ- ZA vytvořila inscenaci, kterou lze vnímat všemi smysly, jen ne tím, jenž je pro divadlo příznačný - zrakem. Představení začíná vlastně již u šaten divadla Kolowrat, kde sluha Philease Fogga Proutek (Martin Severýn) rozdává nedočkavým „divákům“ klapky na oči. Poté, co díky nim všichni oslepneme (chválabohu jen pro tento večer), dostaneme do ruky gumičku s různým počtem hliněných kuliček a ve skupinkách tápeme tmou směrem ke svým místům. Ta poznáme právě podle počtu kuliček upevně- ných na područce každé židle. Je až neuvěřitelné, jak je člověk dezorientovaný a bojácný, přijde-li o zrak. A tak s usednutím všichni prožívají obrovskou úlevu.
Klid ale netrvá dlouho, ještě než se hrdinové vydají na samotnou cestu, je třeba zabalit kufry, a osleplí diváci jsou žádáni o pomoc. Všichni dlouze šátrají pod svými židlemi a pokoušejí se identifikovat jednotlivé kusy oblečení, které se pod nimi skrývají. Takových interaktivních vsuvek je během večera několik. Jednou všichni společně zpíváme bohům, abychom odčinili, že Proutek vstoupil do chrámu v botách, jindy ochutnáváme tradiční japonské jídlo… Tyto chvíle trochu připomínají některé slabší inscenace pro děti, kdy se Kašpárek ptá, kde se schovává černokněžník. Záměr je ale jasný a zcela jednoduchý – jde především o to, zapojit skutečně všechny smysly. Člověk se ovšem jen těžko ubrání pocitu mírné trapnosti, když je, třímaje v ruce tácek a hůlky od rýže, tázán, zda náhodou nemá nějaké palivo – například papír či dřevo. V podobně lehkém duchu se vlastně nese celá inscenace. Každé prostředí je naznačeno velmi polopaticky, prostředky, které se samy nabízejí. Nacházíme-li se v Indii, provoní prostor vonné tyčinky, v přístavu jsme zas ovíváni větráky a kropeni vodou z rozprašovače. Všechny smysly si opravdu přijdou na své, ale žádné velké překvapení se nekoná. A to je trochu škoda. Nápad vytvořit inscenaci probí- hající za úplné tmy nabízí obrovský potenciál. Člověk je vydán napospas temnotě, je zcela zranitelný a dokonale cítí každý pohyb cizího těla. Navíc je naprosto odkázán na svou představivost. A právě toho jako by se tvůrci obávali, jako by měli strach, že něco nebude jasné. Raději tedy vše učinili až přejasné. Schematické využití vůní a zvuků tak neprodleně doplňují ještě slovním zkonkrétněním místa, kde se právě nacházíme. První jednoduché asociace jsou záhy potvrzeny, a může se pokračovat dál. Taková jednoznačnost ovšem divákovu představivost poněkud spoutává. Inscenace nevyžaduje výraznou mentální aktivitu. Ani na chvilku ve tmě opravdu netápu, což mi dovoluje představovat si spíše akci herců v prostoru než Philease Fogga na lodi. K tomu ještě přispívají občasné zcizující situace, kdy někdo jakoby zapomene text, nebo upozorňuje kolegu, že na slavnou znělku přeci nemají práva. Absolutní soustředěné ponoření do příběhu příliš není možné a „Cesta kolem světa za absolutní tmy“ tak trochu promarnila svůj potenciál ojedinělého projektu. Na druhou stranu primární ambice byla zřejmě naplně- na. A dost možná ještě před začátkem samotné cesty. Všichni si totiž na vlastní kůži prožili, jak fatální je pro člověka nevidět, jak komplikovaná je pak pouhá orientace v prostoru. A dál? Dál už jen značně jednoduchá zá- bava. Nakonec otevřu oči, chvíli se mžouravě rozhlížím, kdeže to vlastně jsem, a odejdu domů s vděčností za to naše staré dobré divadlo, které vidíme. Ovšem až za sebou příště uslyším ťukání bílé hůlky, třeba si vzpomenu na temné stoupaní do schodů divadla Kolowrat. A to není málo!
1 V rámci tohoto občanského sdružení, které nejrůzněji pomáhá nevidomým, existuje dobrovolnické centrum poskytují- cí takto postiženým lidem v případě potřeby doprovod (jedním z dobrovolníků je právě Karel Kratochvíl).