O tom, že existují aktivity s divadlem úzce spjaté, které nejsou příliš reflektované, všichni dobře víme. Ale má otázka zní, proč s tímto faktem není nikdo schopen něco udělat? V září jsem navštívila Mezinárodní festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Poděbradech. Tedy místo, kde se divadelníci mohli v krátké době seznámit s tím nejlepším, co bylo pro rozhlas v posledním roce natočeno. A návštěvnost? Kromě tří lidí z DAMU a pracovníků ČRo zel sál téměř prázdnotou. Jistě, žijeme v době, kdy si všichni stěžují na nedostatek času. Ale je to dostatečná omluva, když jenom v Praze máme minimálně pět škol (DAMU, FF UK – divadelní věda, Pražská konzervatoř, Konzervatoř Jaroslava Ježka, VOŠ), které se věnují právě divadlu? Tento nezájem a neznalost okolního dění jistě není jenom chyba studentů. Nemalý podíl na tom mají také samotné školy a pořadatelé těchto kulturních akcí. V oboru, kde je základním předpokladem komunikace, se najednou objevuje zoufalý nedostatek lidí, kteří by byli ochotni vést dialog. Každá škola, dokonce i každý obor, je pevně ohraničena svými zdmi a s ostatními vede tichou válku, která se projevuje absolutní distancí jednoho od druhého. Místo vzájemného obviňování, kdo za co může a nemůže, by konečně někdo mohl udělat vstřícný krok a zahájit konverzaci, která je tak potřebná pro vznik něčeho nového. Vždyť jak jinak získávat zkušenosti, inspiraci a znalosti než právě jeden od druhého?