Číslo 42 se zabývá otázkou krize, a to v jejím širším kontextu. Hybris rozhodně není první a ani poslední platformou, která se pokouší se současným stavem světa i společnosti vypořádat. Pandemická, environmentální, válečná, ale i individuální krize se stává neoddělitelnou součástí našich životů. A je tedy přirozené, že se promítá v umění, které má tendenci ze své podstaty reagovat na dění kolem sebe, komunikovat ho svými specifickými kanály a zhmotňovat tak otázky, které si tvůrci jako zástupci určité generace i sociální vrstvy kladou. Organizátoři letošní 25. Divadelní Flóry si za vizuál zvolili symbol nakřáplé zeměkoule a slogan „New World“. Poskakující glóbus s puklinou na jednom pólu evokuje krizi životního prostředí, ale motto v sobě nese možná mnohem zásadnější sdělení. I v krizi musíme hledat východiska, uzpůsobovat náš život i umění novým situacím a hledat „nový svět“, protože tak funguje evoluce. Adaptujeme se na nové podmínky a snažíme se v nich jako druh přežít. Festival skutečně mnohá z těchto aktuálních témat s celospolečenským přesahem v květnové Olomouci otevřel, a to nejen skrze témata jednotlivých inscenací, ale celým svým dlouhodobým dramaturgickým směřováním. Následující tři inscenace pro mě shrnují nejen letošní ročník festivalu, ale představují možné způsoby vypořádání se s krizí skrze umělecký artefakt.
Nabízí se začít brněnským HaDivadlem a jeho odvážnou strategií pro sezónu 2021/22. „Nerůst“ znamená, že se soubor rozhodl nezkoušet covidové inscenace do šuplíku, tak jako to dělala mnohá státem a městy podporovaná divadla, ale využít moment uměleckého zastavení pro intervence do již existujícího repertoáru. Umělecký šéf Ivan Buraj, který se pro 25. Divadelní Flóru stal jakýmsi neoficiálním ambasadorem, toto rozhodnutí vysvětloval v mnohých rozhovorech. Není to absurdní svět, ve kterém si musíme obhajovat potřebu pauzy a restartu? Navíc je zcela zřetelné, a to nejen z kvality inscenací, která je už několik let poměrně konstantní, ale především z energie, která z celého souboru čiší, že se jednalo o velmi produktivní ekonomicko-umělecké rozhodnutí. Udržitelností v divadle, ale vlastně vůbec udržitelností existencionální se po smyslu sezóny Nerůst zabývá i inscenace Vnímání, scénický experiment inspirovaný románem Jeana-Philippa Toussainta Koupelna. Herec Jiří Svoboda, hrající herce, se zavírá do svého bytu, do realistické nápodoby univerzálního hereckého bytu, s květinami, matrací, gramofonem a ušmudlanými okny. Je vyhořelý, potřebuje si odpočinout od divadla, potřebuje ležet na zemi a dívat se do stropu, sledovat stíny žaluzií promítané na stěnu a nečinně přihlížet tomu, jak popel z cigarety dopadá na okenní parapet. Nikdo z kolegů mu nerozumí, nikdo nechápe, proč se izolovat a vůbec nic nedělat. Vnímání plyne pomalu, každý úkon, ať už je to pár kroků po pokoji, nebo zabalení se do deky, má svůj čas. Divák se může do tohoto zenového vakua spolu s protagonistou rozpustit, nechat myšlenky, aby se přelévaly jako mořské vlny a dopřát si moment zastavení. Režisér Ivan Buraj dokázal skrze téma a divadelní přítomnost navodit pocit, se kterým se snad každý z nás během lockdownu v určitý moment setkal. Aniž by k tomu potřeboval mnoho slov nebo návodné ilustrace, na jevišti se zhmotňuje pocit „osvobozujícího nic“. Stav, ve kterém si dovolíme nevyčítat si, že nic neprodukujeme, jenom přemýšlíme. Nejen, že tak tvůrci aktuálně zpracovali škálu emocí i myšlenkových procesů člověka v izolaci, ale zároveň dokázali vytvořit konstrukt, skrze který se divák do prázdnoty může vrátit. Nakonec vlastně HaDivadlo pokládá otázku, zda nezačlenit do našeho nového světa právě zkušenosti, které se v době, kdy se děly, jevily jako nutné zlo, a nabízí nám důvěrně známý pocit jinou optiku, takovou, která otevírá nové obzory.
Dalším zážitkem z „New World“ byla premiéra inscenace Pravidla úklidu, která vznikla pod vedením Lucie Ferenzové a v koprodukci tří institucí: Divadla na cucky, Kolonie, z. s., a A studia Rubín. Herečky (Anita Krausová, Martina Jindrová a Táňa Malíková) navlečené v křiklavých outfitech pochodují po scéně, přehazují kusy oblečení ze strany na stranu a postřikují roli papíru pod sebou různobarevnými čistidly. Skrze monology kriticky odkrývají životy uklízeček, především těch z Ukrajiny, které pracují pro zámožné paní domu. Obě polohy, podřízené i nadřízené, si herečky střídají, a tak vzniká komplexní obraz o polaritě, která ve společnosti panuje. Tvůrkyně nevolí jednostranný úhel pohledu, ale snaží se ukázat motivace i frustrace obou stran skrze cynický a místy až groteskní stylizovaný projev. Téma ukrajinských migrantek se objevilo až v procesu zkoušení s ohledem na válečnou situaci. Jednou z nejsilnějších myšlenek inscenace je však rovina duševního úklidu. Přímo v textu zazní i jméno Marie Kondo, japonské modly moderních žen a popularizátorky minimalistického životního stylu. Stejně jako brněnské Vnímání pracuje inscenace se změnou perspektivy: ukazuje úklid jako činnost migrantek nutnou k přežití jejich rodin a zároveň jako lifestyle vyšší třídy. Když uklízíme kolem sebe, uklízíme ve vlastní duši, rovnáme si myšlenky a nakonec vyhazujeme to, co už nám k ničemu neslouží. Práce s těmito dvěma přístupy vytváří neuvěřitelně aktuální výpověď o ženách obecně a přes stereotypy uklízeček/paniček vlastně upozorňuje na roli ženy ve společnosti a na stigmata, kterých se ani ve 21. století nedokážeme zcela zbavit. Tři herečky běhají po scéně s mopem v ruce, chrlí ze sebe text a ukazují divákovi, jak lze odhalovat krizi skrze něco tak každodenního a principiálně nedivadelního, jako je úklid.
Své postřehy zakončím krizí osobní, diváckou a životní. Markéta Vacovská se ve svém autorském tanečním projektu Odloučení snaží vypořádat se smrtí svých dvou dětí. Tuto holou informaci se divák dozví již ve strohé anotaci, která dále nerozvíjí, jakým způsobem je téma zpracováno. Je zcela pochopitelné, že umělec v takové situaci hledá způsob, jak se skrze svou tvorbu očistit, ordinuje si autoterapii ve formě, která mu je přirozená. Vacovská vchází do prostoru pozpátku a v černé kápi, v náručí nese dítě, které jí jako bez života visí zavěšené kolem krku, nehýbe se. Už dlouho jsem nezažila v divadle tak silný obraz. I když se chlapec po patnácti minutách zvedne a odejde uličkou mezi diváky, sdílení nepřenosného a tragického zážitku pokračuje. Vacovská běhá po místnosti a vykřikuje slova útěchy, která si ona sama během truchlení vyslechla: „Jdi se projít! Všechno bude v pořádku! Jsi silná!“ Vstupuje do hlediště, chytá diváky za ruku, dívá se jim do očí a hledá soucit. Až nakonec čte dokumentární sběr výpovědí rodičů, kterým stejně jako jí zemřelo dítě. Ke všemu zní syntetické dunivé tóny interpretky a zpěvačky Never Sol, která jako jediná dělá na jevišti odloučené Vacovské společnost. Od května se snažím s tímhle kritickým divadelním zážitkem vypořádat. Se vší úctou k prožitému traumatu si totiž připadám zneužitá. Z terapie někoho jiného se stal nástroj, který mi ublížil, který mě zasáhl a zbavil schopnosti se divadelně distancovat. Forma i sdělení byly tak invazivní, že jim nešlo uniknout. Odchod ze sálu by zároveň znamenal odmítnutí nebo snad znevážení cizího utrpení. Tento morálně-umělecký rozpor mě přivedl k otázce, zda se ocitáme v období takové citlivosti, že by i divadelní inscenace, stejně jako filmy nebo seriály, měly být opatřeny varovnými štítky: násilí, explicitní sexuální scény nebo pozor trauma! Nemluvím o cenzuře, ale třeba o poznámce pod čarou. V tomto případě bych totiž varování ocenila a dobrovolně se takové „skupinové terapie“ neúčastnila. Nakonec ve mně doznívá obraz Markéty Vacovské na moderované besedě týdeníku Respekt bezprostředně po představení, která spolu se zdravotní sestrou a specialistkou na paliativní péči hovoří o naději. Ta totiž stejně nakonec i k takovým zážitkům patří.
Letošní Divadelní Flóra mi přinesla po dlouhé době pocit, že české divadlo stále dokáže vést aktuální dialog, ač chvílemi poměrně nepříjemný. A že právě takové festivaly vytvářejí prostor pro vnímání nového světa, uměleckého i subjektivního, v němž můžeme hledat svá vlastní individuální východiska. Jedním ze základních mechanismů vyrovnání se s negativními zážitky je totiž jejich pojmenování. Divadlo má tu velkou výhodu, ale zároveň i zátěž spočívající v tom, že to, o čem vypovídá, zprostředkovává silně sugestivně. A i když může vyvolat trauma, neznamená to, že by se nemělo dál snažit se svým divákem krize komunikovat. Nakonec se totiž může stát nástrojem pro jejich překonání.