Divadlo DISK uvádí politicko-satirický muzikál! Třetí absolventská inscenace katedry činoherního divadla Žebrácká opera aneb Kauza Vyližmetr probádává neznámé země, kde jsou lvi. Respektive krysy, žebráci, zloději a politici. Jako předlohu pro dílo plné popkulturních a politických odkazů zvolily režisérka Kateřina Volánková a dramaturgyně Adéla Čermáková dramatický text známý tím, kolikrát a kým byl přepracován a jak si ho kdo upravil ke svému obrazu.
Autorky vycházely především z ballad opery Johna Gaye z 18. století, nikoliv z Brechtovy či Havlovy interpretace. Texty písní Tomáše Ráliše nemají s Gayovými nic společného, ani skladatel Robert Schenk se neinspiroval hudbou Kurta Weilla složenou pro Brechtovy songy. Až na pár citací se nová adaptace shoduje s dílem jen názvem a dějem. Stojí tu proti sobě tři bandy v navzájem propleteném chumlu spolupráce – prezidentský kandidát Marcel Jareš (Matěj Polák), policejní důstojník Lapák (Petr Šindler) a podmanivý zločinec Mackie Messer (Štěpán Pospíšil) s bandou nohsledů nazvanou Krysy. Na konci se ukáže, že skutečnou moc má ještě někdo jiný.
Inscenace hojně využívá nadsázku a brakovou estetiku. Postavy vystupují jako karikatury a některé scény napodobují nebo přímo parodují žánrová klišé z filmů i muzikálů. Stejně funguje scénografie Hany Kessnerové a Kláry Pavlíčkové. Modrá barva vyvýšeného pódia a visící obláčky připomínají nebe ze satirického seriálu Simpsonovi, zadní plachta napjatá na kovových tyčích chytře odkazuje k reklamním bannerům z volebních kampaní. Když se policista Chmaták (Daniel Toman) bojí, že se nad Jarešem stahují mračna, mraky se z provaziště opravdu spustí o něco níž. Ani plexisklo a telefonní sluchátka ve vězení neznemožní Mackiemu a jeho milence Lucy (Simona Lewandowska) polibek. Podobné gagy ve spojení se scénografií a hereckým projevem nastolují parodický rámec inscenace.
Už volba připravit v Divadle DISK se studenty činoherního herectví muzikál vypovídá o jisté nadsázce. Pěvecké výkony herců nejsou bez chyb, ale nakonec právě nedokonalost některých hudebních čísel dodává inscenaci dynamiku a živost. O to víc potom září ti, kteří zpěv skutečně ovládají: Štěpán Pospíšil v hlavní roli, Lenka Netušilová jako Jarešova dcera Polly a fenomenální Kristýna Jedličková, jejíž úlohu v příběhu neradno prozrazovat. Pěvecky nejslabší jsou scény s Mackieho pohůnky (vyjma Tomáše Krutiny představovanými hostujícími studenty), banda Krys má na druhou stranu nejakčnější choreografie inspirované hiphopem, parkurem a čísly ze známých muzikálových produkcí.
V inscenaci se zesměšňuje, co se dá, nejen politika, ale i rodinné soužití a idealizovaný koncept monogamní lásky. Tvůrkyně nejčastěji parodují horory, westerny a romantické slaďáky. Protože co je politika? Děsivý boj o moc jeden proti jednomu, který se naoko vydává za láskyplný vztah. Někdy se jen vloží vtipný odkaz, třeba když Polly po Mackieho návštěvě v nevěstinci zpívá zmírajícím hlasem: „Jedna dvě, Polly jde, Polly si jde pro tebe.“ Krysy si pobrukují Morriconeho titulní píseň ze spaghetti westernu Hodný, zlý a ošklivý. Motiv se vypointuje, když se naproti sobě postaví Polly s matkou jako v posledním souboji s kolty proklatě nízko: největší bitva tu neprobíhá mezi politiky, ale na úrovni rodinných vztahů. Také milostný duet Mackieho a Polly využívá klišé. Pár k sobě sedí zády, vzápětí se prudce políbí, žena muže vášnivě svléká z mikiny (pod níž nic nemá), sama v negližé, do toho svítí zářivě růžová světla.
Hra se stereotypy se propisuje i do hudby, každý výstup naplňuje jiný hudební žánr. Na nástroje hrají na boku scény sami herci, stále ale oblečení do kostýmů. Každý chvíli určuje tempo a rytmus. Každý chvíli zpívá. A tím spíš nikdo neví, komu slouží. Za úspěchem čísel ovšem spíš než provedení omezené schopnostmi herců stojí Schenkova chytlavá hudba a Rálišovy texty plné slovních hříček, metafor a inverzí, které posluchače drží v pozoru (pravda – když je hercům rozumět, nazvučení není vždy ideální). Jako divácky nejúspěšnější číslo se jeví Chmatákova píseň o rodinném životě, zřejmě proto, že se s ní mnozí mohou ztotožnit: „občas je to vážně k vzteku / žít rodinný sen / živit hypotéku / vyprat na čtyřicet a v ECU / na čas dorazit před hudebku.“ Textem zaujme rap battle Mackieho milenek Polly a Lucy, v němž mimo jiné zazní: „Milá, milá, milá Polly / víš, že náš Mac je trochu poly / amory“. Objeví se i písně s nádechem klasické opery (duet Polly a jejího otce Lapáka) nebo metalu. Berenika Anna Mikeschová jako Jarešova frustrovaná manželka v hluboce posazené písni bravurně poukazuje na náročnou roli vzorné první dámy.
Herci skvěle pracují s karikaturní nadsázkou podpořenou mimo hudbu také libretem a kostýmy. Mikeschová tvoří postavu opilé, podrážděné, ale světlům reflektorů navyklé „trophy wife“ držením těla a vystupováním okoukaným ze starých záznamů britské královské rodiny. Zároveň si za pomoci nápadité kabelky napouští do skleničky víno. Lenka Netušilová zase pro roli Polly využila gesta top modelek. Políbit ukazováček, mrknout a s úsměvem ukázat do publika. Štěpán Pospíšil po celou dobu vystavuje své břišáky a herecky se opírá o drzé milovníky střihu Paula Newmana. V některých replikách najednou prohloubí hlas a po romantickém duetu a recitaci drsně pronáší: „to já neumím… cukrovat“. Všichni herci v hlavních rolích excelují, především Matěj Polák. Jarešovu přehnanou dikci podpořenou teatrálními gesty řečníka spasitelského typu posiluje veršovanými, extrémně neupřímnými replikami. Nic z toho, co říká, nemyslí vážně, chce jen udělat dojem.
Takové provedení divákům nabízí paralelu k české politické scéně. Marcel Jareš průhledně připomíná neúspěšného prezidentského kandidáta Andreje Babiše (a jeho krycí jméno u STB, Bureš). Inscenace však obecně naráží na praktiky populistů, kterým PR tým předhazuje jedno za druhým témata s potenciálem získat hlasy široké populace. Neologismus Vyližmetr odkazuje ke kauze Dozimetr, během níž bylo v červnu 2022 několik vysoce postavených politiků obviněno z korupce na pražském magistrátu. Velmi doslovně tak naznačuje, že to, co se děje na jevišti, je běžnou součástí našich životů, ke konkrétní kauze se ale víc nevyjadřuje a nijak ji netematizuje. Podtitul nakonec působí jen jako snaha dát najevo, že se jedná o zbrusu nový text pouze na motivy hry, po níž je pojmenován. Žádný hlubší smysl nemá.
Jsme ovšem všichni schopni vidět satiru tam, kde se vesele zpívá a tančí? Otázkou zůstává, proč režisérka zvolila interpretační klíč, který vážná témata týkající se korupce, nefungujících vztahů, vražd a bezbřehé touhy po moci zesměšňuje. Zvolená estetika sice umožnuje vypovídat o vážných věcech, ale zároveň vše řečené shazuje a parodizuje. A taky otevírá otázku, zda by si Divadlo DISK na půdě školy plné mladých lidí se silným politickým názorem nezasloužilo opravdovou krvavou politickou inscenaci, která by zvolené téma otevírala přímo. Žebrácké opeře na zábavnosti a drivu dodávají chytlavé písně, nikoliv její myšlenka. A nakonec sama vyznívá populisticky – podřizuje se vkusu publika, předkládá mu jednouché odkazy a případná tajemství skrývá až hluboko pod líbivým pozlátkem. I přesto se ale, dle mého názoru, jedná o nejlepší inscenaci, jakou absolventský ročník katedry činoherního divadla na jevišti DISKu představil.
Volánková, Čermáková, Schenk, Ráliš: ŽEBRÁCKÁ OPERA ANEB KAUZA VYLIŽMETR
Katedra činoherního divadla (KČD)
Režie a libreto: Kateřina Volánková
Dramaturgie: Adéla Čermáková
Hudba: Robin Schenk
Texty: Tomáš Ráliš
Choreografie: Karolína Gilová
Scénografie a kostýmy: Hana Kessnerová, Klára Pavlíčková
Premiéra: 18. 11. 2022
Psáno z reprízy: 11. 3. 2023