Úvahy nad smrtelností a vlastním místem ve světě patří k mladému věku. Stejně jako polemika, zda svět stojí za to, aby v něm člověk setrval. Tyto existenční otázky zpracovaly do scénického tvaru dramaturgyně Krista Nebeská a režisérka Kateřina Volánková. Propojily fragmenty pěti textů z díla Virginie Woolf, Sylvie Plath a Sarah Kane do sugestivních scén a promyšleného celku. Inscenace nemá lineární příběh. Střídají se obrazy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale dramatická struktura drží pohromadě díky postupnému odhalování souvislostí a tématu.
V prvním obraze uvažují tři dívky oblečené jako plačky (Simona Lewandovská, Lenka Netušilová, Anna Glassnerová), které se k sobě chovají, jako by se viděly poprvé, zda jsou, nebo nejsou na pohřbu. Hledají rakev, aby vzápětí zjistily, že na rakvi vytvořené z jednotlivých segmentů sedí. Setkání na pohřbu se díky vytažení akvária na scénu a změně tématu rozhovoru proměňuje v zasněně melancholické vzpomínání na minulost někde na chatě u bazénu, během kterého se všechny tři herečky vracejí do dětského věku. Divoký tanec na hlasitou hudbu, bezděčné cachtání v akváriu nebo radostné šaškování s celoobličejovými maskami králíků herečky přerušují úvahami o tom, zda to bylo opravdu šťastné a bezstarostné období života. Po krátké přestávce se zase vracejí k rozjařené hře, jako by je nic netrápilo – a to až do dalšího kola pochyb o bezstarostném dětství. Podobný kostým a příběh všech hereček naznačuje, že by mohlo jít o příběh jedné postavy.
Jak dívky úvahy o životě rozvíjejí, vzpomínky na dětství střídají problémy dospělých jako třeba rozchod s přítelem. Téma dialogu sice zvážní, ale z herectví se nevytrácejí náznaky komediální nadsázky. Během amatérské psychoterapie se herečky sem tam mimo roli ušklíbnou do hlediště, až zbytečně silně – pro efekt pro diváky – jedna druhou praští polštářem nebo přehrávají hysterický pláč. Od všednodenních starostí se dialog pozvolna stáčí k nadosobnímu pátrání po smyslu života. To je okamžik, kdy se i z herectví vytrácí ironie a následuje pasáž, která předešlé obrazy ozřejmuje. Režijně Volánková zásadní část odlišuje od ostatních krátkou změnou – významotvorným tichem, ztlumením světel a proměnou atmosféry inscenace z uvolněné na oficiálnější.
Monolog zatěžkaný patosem ve stylu Psychózy v 4:48 od Sarah Kane odříkává jen jedna z hereček, zatímco ostatní ji strnule sledují. Vysvětluje, že tři herečky se nejen znají, ale ztvárňují tentýž schizoidní charakter ženy zavřené v psychiatrické léčebně. Inscenace zobrazuje bilancování jejího života a vzpomínky, které mají vést k rozhodnutí, zda spáchat sebevraždu. Každá z hereček ztvárňuje jeden myšlenkový proud v hlavě schizofreničky. Ve svém monologu se zpovídá ze svého osobního zoufalství a částečně ze svého psychického onemocnění viní i společnost, která podle jejího názoru nadměrně vystavuje lidi mezním situacím, ale za jejich stav nepřijímá odpovědnost.
Po hysterické osobní zpovědi se na scéně rozhostí ticho. Vztek střídá fáze nejistoty vyjádřená tichou mluvou, opatrnými pohyby a zvědavými pohledy – jako by herečky byly na jevišti poprvé. Monolog se stáčí k niterné pochybnosti, zda to ještě na světě není aspoň trochu k žití. Tuto možnost však všechny tři myšlenkové proudy jednomyslně zamítají, převlékají se do celotělových červených plavek a na hlavy si nasazují koupací čepice. Život schizofreničky dovršuje monolog jedné z hereček plný úsměvných odboček, kdy se jí opět vracejí střípky z dětství a z radostnějších období. Její život ukončuje synchronizovaný skok všech tří hereček do tmy z plaveckých bloků. Smíření se se situací, která směřuje k sebevraždě, evokují lehké úsměvy na tvářích hereček viditelné těsně před zhasnutím světel.
Inscenace na příběhu schizofreničky sleduje, jaké důvody vedou ke vzniku psychiatrického onemocnění, a naznačuje, že společnost psychicky narušené lidi ostrakizuje a izoluje do léčeben, kde se ocitají v obtížně řešitelné pozici. Mě na scénickém provedení nejvíce zaujalo to, že i o tak vážném tématu jako sebevražda lze hrát s nadsázkou.