Jak vlastně produkční fungují v dnešním světě? A jak fungují v rámci projektů DAMU? A jak je to vlastně s tím (ne)slavným taháním se s produkčními o peníze? Letošní akademický rok patří v hybrisových rozhovorech Katedře produkce. Jako první jsme vyzpovídali tři studenty: Davida Gerneše (D, 1. roč. BcA.), Danielu Fialovou (Da, 1. roč. MgA.) a Hanuše Jordana (H, 2. roč. MgA.).
Kdy tě napadlo, že se chceš věnovat divadelní produkci? Co jsi od studia na KP očekával a splnila nakonec realita tvá očekávání?
D: Vždycky jsem tíhnul k divadlu a chtěl jsem spojit divadelní praxi se studiem ekonomie. Po studiu na VŠE jsem mohl být jen příjemně překvapen. Zatím se víceméně rozkoukávám a poznávám možnosti, které mi studium na DAMU nabízí.
H: Já jsem na DAMU šel s tím, že chci být producentem, nikoliv produkčním. Na to být produkční nepotřebuješ školu, ale spíš určité vlastnosti, chuť a zkušenosti. DAMU mi pomohla v tom, že jsem si za první dva roky vyzkoušel spoustu projektů jako produkční a utvrdil jsem se, že to pro mě není. Ve školním prostředí jsme všichni nacpaní do nějakého modelu kompromisů, a proto jsou všichni nespokojení. Je to docela drsný trenažér.
Da: Produkce jako oboru jsem si všimla čistě prozaicky – po neúspěšných přijímačkách na herectví. Další tři roky mi ale trvalo, než jsem se na školu dostala a zpětně toho vůbec nelituju, protože jsem si alespoň stačila uvědomit, že chci studovat právě produkci – „neumělecký“ obor na umělecké škole, pomáhat. Hlavně v prvních dvou letech, kdy je studium dost časově náročné, si člověk ani nestačí uvědomit, jestli je spokojený. Obecně si ale myslím, že záleží, jaký postoj k DAMU zaujmete vy sami. Nikdo vás tam za ručičku vodit nebude, a proto, co z DAMU využijete, to z ní budete mít. Ať už kontakty, svobodu tvorby na školní půdě, záštitu…
Jak vnímáš funkci produkčního v současném divadle? Jaká by podle tebe měla být ambice produkčního dnes, ve vztahu k současné kultuře a divákovi?
D: Produkční dneska dělá hrozně moc věcí. Může to být normální podržtaška nebo může rozhodovat o tom, jak to divadlo bude ve skutečnosti vypadat. Produkční by měl být určitě součástí týmu a ne jen oslíček na peníze.
H: Zase budu mluvit z pohledu producenta. I producent samozřejmě sleduje určitý záměr, a to vydělat peníze. Kromě toho, že drží kasu a je manažer, tak mluví do dramaturgie, je šéf inscenačního týmu, který si sám sestavuje a za výsledek ručí svým jménem. To je obrovská zodpovědnost, a nejde to dělat bez vnitřního záměru a přesvědčení. Jeden z mých cílů je, aby se mi moje investice někdy vrátila, protože svoje projekty zatím financuji z úvěru. Věřím tomu, že mám potenciál vybrat si lidi, které dokážu rozvíjet a dokážu říct: „Tenhle člověk bude v mém divadle do dvou let hvězda.“
Da: Zde se přikláním k Hanušovu rozdělení produkční/producent. Producent by měl mít v týmu takovou pozici, aby si mohl dovolit říct: „Takhle ne, to je blbost.“ Anebo naopak: „Nebojte se toho nápadu, věřte mu, to bude úspěch.“ Produkčních jsou pak dva druhy – výkonní produkční a ti marketingově zaměření. První pomáhají převádět umělecké ideje do reality, druzí mají úlohu ještě daleko složitější – hledají diváky, přesvědčují je, starají se o ně. Rozvoj publika je v současnosti neuvěřitelně důležitou součástí práce na projektu a já obdivuju všechny, kteří na něj mají buňky.
Je práce produkčního na výsledku nějak vidět? Má vůbec divák šanci ocenit dobrého produkčního, nebo toto ocenění leží zcela na bedrech inscenačního týmu? Nemrzí tě někdy, že zatímco herci sklízejí velké ovace, tobě se moc veřejného uznání nedostane?
Da: Práce produkčního je vidět právě tehdy, když se po produkčním nikdo neptá, protože teprve tehdy je všechno v pořádku a plynule probíhá. Teprve ve chvíli, kdy uslyšíte větu „Je tady někde nějakej produkční?“, je zle… Ocenění pro umělce je pak i nepřímým oceněním pro „zákulisní složku“. Nemyslím si proto, že produkční svou práci dělají kvůli veřejnému uznání.
D: Laik podle mě práci produkčního nepozná, ale stejně tak je to i u dalších profesí. Když je scénografie dobrá, tak to bereš jako samozřejmost, když je špatná, tak si toho všimneš a hodíš to na scénografa. Podobné je to s produkcí. Jasně, že je to ve skutečnosti tak, že režisér a herci jsou vynášeni do nebes a zbytek týmu jsou pěšáci, kteří na ně pracují. Na fotbale taky všichni znají jenom útočníka, který dává góly, ale stejně důležití jsou i ostatní – když někdo z týmu udělá chybu, je to na výsledku vidět. To, že se mi nedostane veřejného uznání, mě nemrzí, s tím jsem do toho šel.
Traduje se mnoho historek o konfliktu režijně-dramaturgické složky s produkcí, někdy se také říká, že se střetává umělecká složka s tou pragmatickou. Jak tyto konflikty vnímáš ze své pozice? Jsou to jenom fámy, nebo k nějakým závažnějším problémům opravdu pravidelně dochází?
D: K těm problémům dochází vždycky. Režiséři a scénografové jsou takoví snílci, kteří si něco vysní a produkční to vždycky musí dostat do reálných finančních kolejí. Bohužel ideální svět, ve kterém má produkční k dispozici tolik peněz, aby mohl říct: „Udělejte si to, jak chcete, já to zaplatím a ještě zbude na večírek.“, neexistuje. Produkční musí donutit tvůrčí tým, aby udělal něco stejně super, ale za menší peníze.
H: Takové konflikty probíhají pořád, je to jedna z věcí, která mě utvrdila v tom, že chci být producentem. Vadí mi ego některých umělců, kteří si myslí, že mají pravomoci, které podle mě v praxi vůbec nemají. Celé studium na KP vnímám trochu jako konflikt lidí, kteří říkají, že divadlo se dá dělat pouze s dotacemi, s čímž bytostně nesouhlasím. Ale jsem rád, že jsem v tom prostředí mohl být, abych si ujasnil a přesně formuloval své názory a argumenty. Pokud vedeš divadlo jako producent, je nutné si uvědomit, že máš zodpovědnost za všechny lidi - od režiséra po osvětlovače a diváka. Model takového divadla musí být vedený člověkem, který má jasný koncept. Na DAMU mají všichni pocit, že jsou nejdůležitější. A je dost podstatné si připustit, že to, co se děje na DAMU, nemusí odrážet to, jak to vypadá ve skutečnosti. Je důležité si uvědomit, že způsobů jsou miliony a každý si musí vybrat, co bude fungovat právě pro něj.
Da: To může být věčný boj, pokud je produkční v pozici, kdy musí pouze slepě plnit umělecké požadavky. Projekty jsou ale připravovány různým způsobem a většinou je vůdčí osobou ten, z jehož hlavy nápad vzešel, a to může být umělec i produkční, resp. producent. Jako ideální vnímám fungující tandem umělec (režisér, dramaturg) – produkční, který komunikuje hned od začátku vznikajícího projektu. Mám zkušenosti s oběma modely.
Jak funguje spolupráce prvního a pátého ročníku na absolventské inscenaci v Disku? Fungují páťáci jako určití tutoři nebo si raději všechno udělají sami a první ročník jen přihlíží? Nebo snad hodí hned prváky do hluboké vody, aby se naučili plavat? Funguje tahle spolupráce podle tebe dobře nebo by se měla upravit/změnit/zrušit?
D: Tohle je hrozně individuální a záleží na tom, s kým se potkáš. Já teď dělám první věc, a to Grand Guignol. Zatím fungujeme tak, že si rozhodíme úkoly a každý pracuje na svém. S nějakým tutorováním jsem se nesetkal. Hození do hluboké vody beru jako fajn praxi. Je důležité umět věci vyřešit sám a nezáviset na radách druhých.
H: Pan Lázňovský se snažil o spoustu změn a divadlo vede dobře. Já si myslím, že by se to dalo dělat i jiným způsobem, ale nepřísluší mi se do toho míchat. Prvákům ta spolupráce určitě má co dát. Pro mě to byla trochu studentská noční můra, protože to jelo na modelu, který mi z povahy nevyhovuje. Pro některé lidi to může být funkční příprava na praxi. Je to hodně administrativní a netvůrčí věc. Což neznamená, že je to automaticky špatně.
Da: Já jsem diskovou praxi zažila zatím pouze z pozice druháka. Jednou náš produkční tým „svého“ magistra neměl, vše jsme si zajistili sami. Ve druhém případě jsme s magistrem spolupracovali a práce to byla v podstatě stejná – byl prostě součástí týmu, akorát více řešil administrativní komunikaci s Diskem. Jde opět o to, jaký konkrétní postoj ten který magistr ke „svým“ produkčním zaujme.
V současnosti se hodně rozmáhá tradice různých divadelních festivalů, které tak lákají ke spolupráci i čím dál víc produkčních. Proč už kamenná divadla tolik nelákají? A dokážeš vidět sám/sama sebe třeba na pozici divadelního ředitele kamenného divadla?
D: Je to dobou, festivaly frčí. Jakýkoliv festival je super. Lidé chtějí koncentrovanou zábavu ve větším a radši si udělají volný víkend, než aby chodili do divadla pravidelně. Je to tou zrychlenou dobu. Festivaly jsou živější, přístupnější lidem, dávají větší prostor novým formám divadla, jako je nový cirkus apod. A v neposlední řadě se na ně lépe shánějí finance. V kamenném divadle se musí platit náklady na provoz budovy a stálého personálu a vždy tam přijde jen určitý počet lidí. Na festivalu se naopak nemusíš starat o prostory a všechny lidi si najmeš externě. Navíc festival je víc vidět, je to exkluzivnější. Po premiéře v kamenném divadle většinou neštěkne pes, ale jakmile jde o festival, zájem je mnohem větší. Na pozici divadelního ředitele v kamenném divadle se nevidím vůbec – být ředitel v divadle je sice super, ale celou dobu řešíš jenom existenci baráku a na nějaké tvůrčí zapojení nezbývá čas, a to mi nevyhovuje.
H: Festivaly jsou dobrá příležitost pro produkční. Máš nějaký ohraničený projekt, pracuješ na tom například půl roku a víš, že v září končíš a můžeš jít dál. Mě osobně festivaly zajímají jen jako diváka. Produkční zkušenost mám z posledního PQ a další zkušenosti nějak nepotřebuji. A jestli si umím představit sebe jako šéfa kamenného divadla? Pokud bych měl vybudovanou značku a repertoár, tak je to jedna z možností uplatnění. Ale hlavní cíl to není. Pokud se naskytne příležitost a cítil bych, že jsem obklopen lidmi, co utáhnou uměleckou složku, tak bych to zkusil. Přijde mi, že spousta divadelníků nevidí rádo ambiciózní skupiny mladých lidí. Přitom to, že jsme mladí, nutně neznamená, že jsme studentští a že to divadlo neumíme udělat jinak a zajímavě.
Da: Festivaly jsou pro mě těžištěm mé praxe. Spolupracuji na nich raději než na reprízování inscenačních projektů. Festivalovou práci spatřuji jako tu víc tvůrčí a, jak zmínil Hanuš, s jasným začátkem a koncem, člověk se pak lépe „nakopne“ do práce. Festivalová práce navíc není čistě divadelní, produkovat se tak dá ledasco. Během festivalu si vždy oddechnu, že kvůli studiu na DAMU nejsem limitovaná jen divadlem. Pracovala jsem v Divadle Na zábradlí, zkušenost to je nezapomenutelná a obohacující, ale zpět do kamenného divadla se nehrnu. Svoje další směřování vidím spíš jako odklon od čistě divadelních projektů.
Pomohlo ti studium na KP k lepší pozici při hledání a získávání zajímavých projektů? Na jakých projektech v současné době (spolu)pracuješ?
D: Kvůli studiu druhé školy nemám zatím moc času, ale možnosti tu určitě jsou a nabídky se ke studentům pravidelně dostávají. Teď dělám do Disku Grand Guignol, což zatím vypadá na skvělý projekt. Zároveň dlouhodobě působím v amatérském divadelním spolku S bojkou v zádech, což je sdružení studentů a absolventů VŠE. Například letos jsme měli premiéru hryLimonádový Joe, která má pravidelné reprízy nejen v Praze. Premiéru další hry plánujeme v květnu 2014.
H: Samozřejmě, že se člověk díky KP dostane k mnoha zajímavým příležitostem. Například při psaní bakalářské práce z prostředí klasických cirkusů jsem začal spolupracovat s Asociací českých cirkusů a díky tomu jsem pochopil, co to znamená dělat na sebe, dělat za své peníze a na svoje riziko. Jinak v současné době zakládám divadlo Teď! Mám kolem sebe silný inscenační tým vytvořený z lidí oslovených napříč DAMU i z jiných uměleckých škol. První premiéru budeme mít v lednu 2014 v Činoherním klubu, kde jsme se dostali do pozice stálého hosta. Bude to inscenace Ideální pár od režiséra Adama Krause. Jedná se o jeho autorský text. Takže doufám, že to přežijeme a v září/říjnu 2014 bude další premiéra. Chci dát příležitost především damákům, kteří si stěžují, jak divadlo nefunguje a přitom jen čekají, až jim někdo zavolá a dá jim angažmá.
Da: Díky DAMU se člověk otrká a - někdy náhodou, jindy cíleně - narazí na lidi, se kterými se mu dobře spolupracuje. Takže ano, studium na KP mi k získání zkušeností rozhodně pomohlo. Mým srdcovým projektem je festival pro děti a jejich rodičeVyšeHrátky, který jsem měla možnost převzít už jako rozjetý, zavedený festival, a teď je můj cíl opět ho rozvíjet i do celoročních aktivit a dokázat, že kulturní vyžití pro děti nemusí být přihlouplé. Podílím se i na dalších aktivitách studia Damúza, které festival organizuje. Damúza podporuje studenty DAMU nebo čerstvé absolventy a pomáhá jim realizovat jejich vlastní inscenační projekty. Dál spolupracuji s divadelní společností Masopust a nově také s centrem pro nový cirkus Cirqueon.