Právě vypátral svou kořist. Leží tam na lavičce, osamoceně a opuštěně. Nikdo o něj nejeví velký zájem. Je trochu potlučený, docela jistě používaný, ale nemá nějaký zásadní význam. Nikomu nebude zas tak moc chybět, snadno ho nahradí. Vedle něj sedí nějaká paní nebo holka, takhle zezadu to nedokáže poznat. Má ale krásné zlaté vlasy, které se jí vlní po zádech obalených v černém svetru. Zrak upírá do tlusté knihy a zdá se naprosto soustředěná na svou četbu. Natolik, že ani nezvedla hlavu, když si těsně vedle ní dítě rozbilo koleno a začalo hystericky brečet. Stejně tak s ní nepohnula hlasitá hádka dvou bezdomovců před kostelem. Celý park i náměstí plné lidí, děje se toho tolik a ona tu hlavu plnou zářivých vlasů nezvedne ani na chvíli. Třeba jí ty zlaté lokny odstíní okolní šum. Jako v baňce hudebního studia. Třeba. Ale neví, v hudebním studiu samozřejmě nikdy nebyl.
Nebo je možná hluchá. Mohla by být hluchá? To by jeho práci ještě usnadnilo.
Není na co čekat, ale přece jen ještě na chvíli nastaví obličej prvnímu jarnímu slunci a žvýká dřívko od zmrzliny. Co ta slečna asi dělá? Nebo paní. Ale paní to asi nebude, to tak nějak pozná. Možná se jenom živí tím, že čte. Třeba je to její práce. Nebo se ráno vzbudila, viděla, že svítí slunce první den v tomto roce, a vzala si volno v práci, aby mohla celý den sedět v parku a číst si. Nemělo by se to dělat, ale ona si víc váží sluníčka než svojí práce. Stejně jako on. Proto ještě pořád nevyrazil. Třeba by ho slečna mohla naučit číst, on to pořád neumí. Ale to se nestane. Po dnešku už ji pravděpodobně nikdy neuvidí.
Poprvé zvedne zrak od své knihy. Sedí na sluníčku nehnutě už hodinu, mravenčí ji jedna noha a začíná cítit pot prosakující do nekvalitního akrylu svetru. Rozhlédne se po lidech posedávajících na lavičkách kolem ní. Už tu není skoro nikdo z těch, kteří tu byli, když přišla. Předtím to byly maminky s kočárky a teď to z většiny vypadá na obědové pauzy v práci. Spousta mužů v oblecích, žen v jednolitých elegantně střižených sukních a kalhotách do sebe cpou saláty z plastových nebo papírových boxů. Před pár let převládaly ty plastové, teď už do sebe většina souká zeleninu o nic více ekologickými jednorázovými dřevěnými a bambusovými vidličkami.
Když přišla… Jediní, kdo za hodinu nezmizel, jsou dva bezdomovci na schodech kostela, kteří se před chvílí téměř poprali o zbytek rumu. A ještě tři kluci na lavičce naproti ní. Může jim být nejvíc osm let, všichni jsou trochu ušmudlaní, předávají si mezi sebou jeden potlučený telefon a žvýkají balíček zářivě zelených pendreků. Dostane na pendreky chuť, neměla je už několik let a jako malá je milovala, ale ještě se jí nechce zvedat ze sluníčka. Protáhne si nohy, přetáhne černý svetr přes hlavu a s libostí naslouchá křupání statické elektřiny vznikající v konfrontaci s jejími vlasy. Když se vymotá ze tmy akrylových vláken a praskajících zvuků, propadne jí kniha dozadu za lavičku. Rychle se otočí a začne po ní šátrat, vezme ji do ruky a zadívá se na chlapce, který se sluní několik metrů za ní na trávě. Vypadá, jako by patřil k těm třem ušmudlaným klukům na lavičce před ní, ale není tam s nimi, nehraje si na telefonu a nejí pendreky. Válí se v trávě a tvář se zavřenýma očima nastavuje slunci. Z pusy mu trčí dřívko od nanuku.
Skrz tenkou kůži na očích k němu prosvítá červené světlo. Filtr na slunce. Sleduje mihotající se červenou a snaží se v ní rozlišit nějaké tvary, ale jsou tak mrštné a rychlé, že mu neustále unikají, než na ně stihne zaostřit. Červená jako oheň, protože ho slunce na víčkách pálí. Nikdy na oheň nesáhl. I zhasnout svíčku mokrými prsty se až moc bál, ale slunce je daleko, někde ve středu vesmíru, teda asi ne ve středu, ale každopádně dost daleko a nemusí se ho dotknout, takže se jeho tepla nebojí. I když slyšel, že je rozhodně teplejší než oheň. Měl by už otevřít oči a pustit se do práce, ale ještě se k tomu nemůže přimět. Ta slečna se zlatými vlasy stejně nikam nepůjde. Určitě ještě pořád zírá na nerozluštitelná písmenka poskládaná v podivně dlouhých a krátkých útvarech vedle sebe. Třeba ani ona neumí číst, jen se v tom nepořádku snaží najít systém. Nebo je třeba kniha, kterou čte, plná jen obrázků. Takové knihy zná, nějaké našel a často si je prohlíží, ale v úplně každé se stejně objeví nějaká písmenka. Písmenka jsou prostě všude a bez nich očividně nejde fungovat ve světě. Ale on v něm funguje i bez nich.
Někdy teď musí nastat to, co se má stát. Kluk musí otevřít oči a jít udělat to, co má celou dobu v plánu udělat. Mělo by dojít ke střetu s tou slečnou, ale zároveň ne ke skutečnému střetu. K akci, během níž se chlapec zvedne a rozpohybuje poklidnou meditativní situaci a slečna se zlatými vlasy má jen stěží zaregistrovat, že se chlapec pohnul z místa. Ale už si ho všimla a už si on všiml jí a znáte ta chvilková napojení, která navážete venku s cizincem, a dokud se si neztratíte z dohledu, tak se navzájem možná až moc intenzivně vnímáte?
Otevře oči. Slečna sklání hlavu ke knize, vlasy má sepnuté v drdolu a místo černého svetru má na sobě bílé tričko. Zarazí ho, že očividně prošvihl jediný moment její aktivity, ale vypadá, že už opět pobývá v klidovém stádiu. Zadívá se na lavičku před ní, kde se vrtí tři kluci, balíček zelených pendreků dožvýkaný, a sem tam na něj hodí netrpělivý pohled. S nenápadným mělkým povzdechem se rozhlédne kolem sebe po lidech, kteří si u stánků kupují kávu, zmrzliny, koláče, květiny, jablka a rajčata, hranolky s podivnými omáčkami různých barev a barevné ledové tříště, které ho lákají ze všech nejvíc a zároveň ho trochu děsí. Děti se drží maminek a tatínků za ruce a natahují malé čisté prstíky ke všem dobrotám v dohledu. A pak nějakou, aspoň jednu malou drobnou, dostanou. Holčičce s černými kudrnatými vlásky upadne kopeček modré zmrzliny, začne brečet a dostane novou. Jemu by nikdy neupadl kopeček modré zmrzliny, kdyby ji dostal. Snad. Hodně by se snažil, aby mu neupadl. Vidí, jak holčička olizuje nový kopeček zmrzliny stejně nepraktickým způsobem jako předtím, pravděpodobně jí zase spadne, ale on už odvrátí zrak, rychle vyskočí a rozběhne se k lavičce, kde sedí paní se zlatými vlnitými vlasy.
Chlapec bleskově běží k lavičce čtecí slečny, mrštně šmátne po telefonu a běží dál tak rychle, že by ho žádný z oplácaných policajtů nikdy nedohonil. Tři kluci z lavičky se zvednou stejně mrštně jako on a nohy se jim třepotají v běhu tak rychle, až se z nich pro běžné oko stane jen šmouha. Dívka nevzrušeně zvedne hlavu, podívá se vedle sebe na prázdné místo bez telefonu, otočí se zpět ke knize a čte dál.
Chlapec bleskově běží k lavičce čtecí slečny, mrštně šmátne po telefonu a slečna mu stejně rychlým pohybem stiskne zápěstí a zadívá se mu do obrovských hnědých očí, adrenalinem rozšířených zorniček. Na několik dlouhých vteřin se z nich stane nehybná socha dívky a chlapce propojených stiskem zápěstí a naprosto přesně mířeným vzájemným pohledem do očí. Socha, kde dívka sedí klidně a strnule, zatímco chlapcova kamenná kůže v záhybech praská každým rychlým nádechem, dokud se jeho ptačí srdéčko neuklidní a nezasekne se na pohledu jejích zelených očí přivřených do menších škvírek, protože zvedá hlavu ke slunci. Chlapci se zdá, že slunce vytvořilo korunu kolem jejích zlatých pramenů, nebo alespoň něco podobného koruně. Cítí, jak tlak prstů kolem jeho zápěstí polevuje, sklopí zrak a zadívá se na svou ruku, ve které svírá ten potlučený černý přístroj. Druhá ruka, mnohem větší, bělejší a růžovější než ta jeho, k němu otevírá dlaň. Chlapec do ní položí telefon, slečna se usměje a chlapec běží pryč mezi děti s padajícími zmrzlinami mezi stánky.
Kluci na protější lavičce se po nějaké chvíli odtrousí za ním.