Originální cetka gigantických rozměrů

Nejrůznější formy reality show, vědomostních kvízů a podobných pořadů. Televizní pořady jsou jedním ze symbolů dnešní společnosti. Program podobného typu ve svém vysílání má, až na výjimky, každá televizní stanice. Jsou vysílány ráno, odpoledne i večer. Pokud bychom se mohli v jednu chvíli podívat do všech obýváků v zemi, zjistili bychom, že je sleduje velké množství domácností. Jejich oblíbenosti nahrává i fakt, že je najdeme i před večerními zprávami, nebo po nich v takzvaném prime timu.

 

Kolektiv studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Dora Rodriguez, Jakub Vaverka, Ludvík Píza a Alžběta Uhlíková přenesl z televizních obrazovek do divadla jakousi satiru na trend TV shows. Přičemž je to neurčitý parodický hybrid kombinující všechny druhy podobných produkcí, od takových, kde se účastníci snaží získat přízeň publika svými lidskými kvalitami, přes vědomostní soutěže, až po ty talentové. V prohlášení na webových stránkách DISKu studenti však předjímají také jakousi odvrácenou stranu Měsíce, tajemství, které se skrývá za nablýskanou tváří relací, která se nám věčně prezentuje. Inscenace Cthulhucén si klade za cíl pohrát si se zákonitostmi a obsahem těchto pořadů. Předkládá před nás jejich absurditu, moc kontrolovat myšlenky lidí a manipulaci jejich názory. Samotný název inscenace je inspirován mytickou nestvůrou Cthulhu z děl H. P. Lovecrafta.

„(Cthulhu) Je často zmiňována pro svůj nepopsatelně děsivý vzhled, obrovské rozměry a hrůzu, kterou budí. Často je proto zmiňována především v anglickojazyčné sci-fi a fantasy jako něco extrémně děsivého či jako extrémní zlo.“ (Wikipedia)

“Cthulhucén je originální show gigantických rozměrů, jež pod záhyby zábavy skrývá tajemství. Měli jste někdy pocit, že něco nesedí? Že se na popud něčeho neznámého ženete za zářícím cílem, o kterém si nejste jisti, jestli tu byl odjakživa, nebo se objevil před minutou? Sníte o bohatství, adrenalinu, úspěchu, pohodlí, uznání? A co když to není váš sen? Vždyi vy jste vzhůru, ale něco jiného leží v hlubinách a spí. Nemyslete na to. […]” (Divadlo Disk, Cthulhucén – synopse)

Už tedy dle samotného názvu inscenace je možné očekávat rozkrytí zla, skrývajícího se za nablýskanou cetkoidní maskou TV shows. Inscenace se však k podstatě tématu nedostává a zůstává pouze na povrchu problematiky. Respektive zde panuje ambivalence popsaná i v synopsi, kde autoři naznačují skryté zlo, nad kterým ale dle jejich názoru netřeba přemýšlet. Tento pocit mě provázel po celou dobu představení. Již při vchodu do sálu jsou diváci vybaveni antistresovými artefakty (míčky) připomínajícími ženské poprsí. Následně se z reproduktorů začne ozývat mužský, až roboticky znějící hlas, který nás provádí nepříliš uklidňující meditací, aby se vzápětí spustil barevný kolotoč excentrických výstupů v čele s moderátorem (Adam Mensdorff-Pouilly).

 

„Roztáčí se šílený energický kolotoč jednotlivých soutěžních kol. Každé další je šílenější než to předchozí.“

 

Potemnělá scéna ožívá a nad hlavami herců svítí a blikají LED tyče uspořádané do paprsčitého kruhu. Přicházejí asistenti (Jarek Lambor a Jakub Slovák) oblečení do upnutého modro-fialového flitrového trička a lesklých sametových mini-šortek. Působí tak zženštilým až transvestitním dojmem. Tvůrci nám prezentují jasný ironický odkaz na hubené asistentky v reálných pořadech, které spíše než lidi konfekčních tělesných velikostí, připomínají ideál ultra hubených topmodelek. Dojem je podpořen i výrazným líčením. Moderátor představí tři ženské soutěžící reprezentující odlišné osobnostní typy a roztáčí se šíleně energický kolotoč jednotlivých soutěžních kol. Každé další je bláznivější než to předchozí. Nejprve se účastnice mají snažit zalíbit publiku, aniž by diváci následně dostali možnost hlasovat o sympatiích. Posléze se utkají ve vědomostním klání, aby se nakonec v „Nekonečné minutce" praly o slovo a mohly hovořit o zadaném tématu. Aspirantka na vítězku je však i po třetím kole stále v nedohlednu, jelikož se ve zmatku, který kvůli rychlosti, s níž jednotlivá kola následují, nedá vyznat. Navíc jednu chvíli soutěžící sbírají body, poté cthulhucenty, nebo například dýku, jež je prezentována jako mocný předmět, který se jim bude hodit, ač je ve finále k ničemu. Na scénu jsou asistenty a asistentkami přinášeny různě hodnotné dary od knihy o českém jazyce přes nafukovacího humra až po drahou elektroniku. Ve spleti nesmyslů však vyčnívá právě ona absurdnost, proklamující, že není potřeba přemýšlet, hlavně, když se všichni dobře bavíme. O to přeci v soutěžních pořadech jde především. Je to koncept lidové zábavy, kde pokleslý humor stojí na piedestalu vysoko nad kvalitou obsahu.

Nicméně pozorný divák si všimne, že na té estrádě barev, falešných úsměvů a vtíravých moderátorských frází není něco v pořádku. Vše působí až roboticky přesně, jako by byl moderátor i asistenti řízeni neznámou silou zajišiující dokonalé načasování a zaručující, že vždy je pronesena ta pravá fráze. Podvědomě mě začíná svádět myšlenka, že všechno, co před sebou vidím, není opravdové, ale perfektně secvičené, vítěz byl již dávno vybrán a na mě se hraje jen efektní divadýlko.

 

„Zdá se, že se někam spěchá, je potřeba se v určitý čas dostat na určité místo.“

 

Přesněji řečeno, mluvím zde o zásadním elementu pro pořady tohoto typu – autenticitě. TV shows, ať už si vezmeme za příklad reality show, soutěže a další, se nám snaží prezentovat obyčejné lidi. Takový ten typ souseda, kterého potkáte na chodbě před bytem, míjíte v supermarketu. Všechny pořady cílí na divákův pocit, že si může představit na jejich místě sebe sama. Umožňují mu prožívat své „sny” skrze někoho odvážnějšího, protože „já bych tam přece nešel dělat ze sebe vola.” Kdežto Cthulhucén díky své rytmičnosti a umělé bezchybnosti průběhu tento pocit navodit nedokáže. I jakési přirozené odbočky soutěžících od perfektně secvičeného představení působí uměle, což způsobuje tematizovanost jejich hereckých projevů místo civilního herectví. Pocit sílí, když moderátor vyzývá dívky k tomu, aby se představily, ovšem nenechává je domluvit a po krátkém čase se s mikrofonem přesouvá k dalšímu pultíku. Ten čas je téměř pokaždé stejný a velmi krátký. Zdá se, že se někam spěchá, je potřeba se v určitou chvíli dostat na určité místo. Je tím místem komerční přestávka, nebo snad něco jiného, co je přede mnou zatím ještě skryto? Další útržky nápověd se objevují, když se celý na první pohled dobře namazaný stroj zadrhne. Podobně jako když máte špatný signál a obraz se seká a trhá, změní se atmosféra. Světla divně poblikávají, působí to, jako kdyby se zbláznil program, který je řídí. Hudba jde najednou od cirkusového veselí k dystopické kakofonii a všichni herci stojí a s nadále falešným úsměvem sebou trhají jako rozbití roboti. Nicméně v mžiku je vše neviditelnou silou opraveno a vracíme se zpět k obvyklému programu.

 

„Pandořina skříňka byla otevřena

a bezstarostnost nablýskané show je tatam.“

 

Ambiguita dvou zcela odlišných rovin inscenace trvá až do momentu, kdy jsou z obecenstva vylosováni vítězové. Na míčcích, jež jsme při příchodu dostali, jsou na štítcích připevněna čísla. Kromě různorodých čísel má asi pět diváků shodně pětku. Na jeviště se v inkriminovaný moment doplazí herec jako obrovské ženské ňadro suplující losovací zařízení a moderátor z něj vytahuje imaginární číslo, které je shodou okolností stejné s číslem, jež dostalo více diváků. Prý vyhráli slevový kupón do fiktivního e-shopu. Následuje výzva, aby obálky otevřeli a přečetli nahlas svůj slevový kód: PH’NGLUI MGLW’NAFH CTHULHU R’LYEH WGAH NAGL FHTAGN. Nejprve jeden a následně všichni jsou vyzváni, aby přečetli zdánlivě nesmyslnou sestavu písmen a znaků, která však při troše pozornosti působí dojmem mystického zaříkávadla. Asi pětkrát je text kupónu přečten. Po posledním odříkání se atmosféra inscenace opět promění z rozjařeného showbyznysového módu do druhé, temné roviny. Tentokrát nálada zůstává zaklíněna v dystopii, ona neznámá síla byla vypuštěna. Pandořina skříňka byla otevřena a bezstarostnost nablýskané show je tatam. Na jeviště se začínají potácet těžce popsatelná obludná zjevení. Přichází děsivá přehlídka, na níž můžeme spatřit černou bednu s dvěma ohebnými ventilačními potrubími. Ta jsou nejprve složena, ale nenápadným pohybem je herec rozvine a vláčí je tak po zbytek doby za sebou. Dále se setkáváme s asistentkou omotanou silnoproudou kabeláží, prsní losovačkou, oživlým bazénem, či jakýmsi přerostlým venkovním teploměrem zapíchnutým do živého plotu. Nicméně všechna stvoření kopírují podobné schéma. Přichází z boku, dojdou doprostřed a směrem k divákům udělají pózu a následně se začnou procházet po prostoru. Podobnost s módní přehlídkou je značná, ačkoliv ne úplně pochopitelná. Přeci jenom se právě celý koncept podařilo vymanit z pozlátkového světa, očekával bych tak větší živočišnost. Herec se z moderátora mění na jakéhosi slizkého hada – vedoucí postavu tohoto dystopického procesí. Do úst si vkládá roztahovadlo a jde prapodivným krokem mezi publikum. Chvílemi není s to se udržet na nohou, působí dojmem prapodivné nestvůry. Je to ztělesnění Cthulhu? Vyplazuje na diváky jazyk a klade jim různé otázky, přičemž si jim vždy sedne obkročmo na nohy. Jeho dotazy však nejsou slyšet. Nakonec moderátor, stále skoro neschopný normálního pohybu a slova, žádá publikum o hlasování a z posledních sil „normálního člověka” ohlásí vítězku vzešlou z diváckého hlasování. Tu asistenti navedou do osvětlených dveří a za chvilku se vrací bočním vchodem, oděna do stejných šatů jako asistenti a přidá se k jejich závěrečnému tanci pokažených robotů či v tuhle chvíli již můžeme říct kultu uctívajícího Cthulhu. Dostali ji, a my, diváci, jsme z divadla vypuštěni úplně stejnými dveřmi jako vítězka.

V inscenaci se již od samého začátku sází na nadsázku a šílené kreace. Vždyť i meditace vedená robotickým hlasem je „úsměvná,“ jelikož hlas, který není melodický a uklidňující, nemůže navodit pocity uvolnění. Samotný soutěžní pořad je od začátku do konce stejně šílený, nedochází v něm k vývoji či práci s diváckým očekáváním. Staví před nás kabaretní sled poťouchlých obrazů, kdy každý má stejnou výpovědní hodnotu jako ten předešlý i následující. Jde o dobře promyšlené dada, jež však neaspiruje na to si s divákem pohrávat. Díky okamžitému vyzrazení principu hry divák vždy ví, že může očekávat jenom další šílenosti. Hranice neexistují, počítáme se vším. Pravidla hry se nemění ani u reálných pořadů, které můžeme každý den sledovat v televizi. Nicméně nezastupitelnou roli u nich hraje nevyzpytatelný lidský faktor zodpovědný za nekonečnou porci masové zábavy. Zde však chybí a kolektiv si nepřipravil jinou půdu pro práci s napětím. Tím se fakticky ochudil o možnost dalšího působení na diváky. Mluvím teď o fázích, kdy se moderátor obrací k publiku a říká mu, že teď je čas, na který je od začátku připravuje. Naznačuje, že po nich bude chtít veledůležitou akci, aby situaci okamžitě shodil a nenechal nám možnost cítit napětí. V kontrastu dobře promazaného stroje, který plnou parou uhání vpřed, tak absence načasování diváckých výzev působí poněkud rozpačitě. A spíše, než abych vnímal obraz ve svém celku, inklinuji k pozorování komických výstupů soutěžících Alžběty (Alžběta Nováková), Angely (Angela Nwagbo) a Sáry (Sára Vosobová). Každá představuje úplně jiný typ osobnosti. Jedna představuje zapálenou dobrodružku s prořízlou pusou a nekonečným seznamem koníčků, zatímco druhá je introvertní, avšak soutěživá intelektuálka. Třetí soutěžící hraje typickou představitelku domácí puťky, která by chtěla snít a žít bohémský život užívat si, ale kvůli rodinnému zázemí, dětem na krku a malým finančním prostředkům si musí nechat zajít chuť. Souboje mezi nimi mají vytvářet velkou zásobu humorných mikrosituací, avšak neposouvají děj. Navíc neplní ani svou komickou podstatu. Herečky se snažily podat výkony přibližující se lidem ve skutečných pořadech. Ve výsledku se jejich snaha o přílišnou věrohodnost stala spíše rozpačitou a vyumělkovanou.

 

„Inscenace s divákem nekomunikuje a pokud ano, jde o pseudokomunikaci, která se dá přirovnat ke kouzelníkům.“

 

Ve srovnání s klauniádami soutěžících (a částečně i moderátorových) a tempem nastaveným na zběsilou rychlost od samého začátku bohužel inscenátoři nemají šanci přinést do rovnice katarzi. Její stopy se dají vysledovat v linii temné strany (té avizované odvrácené strany Měsíce), ta je nicméně komičností celé inscenace zadupána do země. Její upozadění až na téměř samý závěr, a především krátký prostor, který má ke své realizaci, neposkytnou dostatečný zvratný moment. Pro hlubší pohnutí mysli by v tomto případě byl záhodný. Inscenace s divákem nekomunikuje a pokud ano, jde o pseudokomunikaci, která se dá přirovnat ke kouzelníkům žádajícím publikum o sdělení názoru, který ale zmanipulují tak, aby vyhovoval jejich aktuálně prováděnému číslu. Škoda, že publikum nebylo do hry zapojeno, jak by si myšlenka inscenace zasloužila, kupříkladu tím, že by soutěžící byli vybráni z publika a herci by pracovali s nepředvídatelným člověkem místo s dokonale secvičeným týmem chrlícím jeden gag za druhým. Možná by se tak odvedla pozornost od mikroituací, které, jakkoliv jsou vtipné, k lepšímu pochopení celého obrazu nepomáhají. Přeci jenom jsme se v tomto případě pohybovali v divadelních konvencích spojených především s činohrou, kdy jasně vnímáme, že tam jsou „oni” (herci) a tady zase “my” (diváci). Nehrozí nám žádné nebezpečí, vše je jen na oko a vše jen pozorujeme, aniž bychom opustili svou komfortní zónu. Kdyby se však jednalo o někoho z nás, viděli bychom celou situaci jinak a asi i finální odchod dveřmi pro vítěze by mi naháněl větší hrůzu… Vizuálně je celá inscenace velmi poutavá, podobně jako opravdové televizní show. Čtveřice autorů stvořila ujetý kabaret, jehož pravý význam zůstává skrytý za pozlátky a rozzářenými žárovkami i falešnými úsměvy. Blikající světla, naparádění moderátoři a asistenti, líbivé fráze a v hlavní roli my – obyčejní lidé. To vše se střídá s jakousi temnou silou ženoucí tento miliardový kolos kupředu. Avšak když se podíváme dál, zjistíme, že vizualita je jedinou silnou stránkou inscenace. Materiálu, z něhož mohli tvůrci čerpat, nám soutěže poskytují dost. V ostatních aspektech však celý tvar pokulhává. Nejvýraznější je tento problém u samotného děje a myšlenky dvou protikladných konceptů. Viníkem je především od počátku panující chaos a zběsilost, která postavám nedává místo pro další vývoj a gradaci. Nedotažená zůstala i odvrácená strana mytického kultu ovládajícího svět showbyznysu. Především poslední vzepětí moderátora i asistentů zobrazujících monstra a jejich tanec připomíná spíše Muzikál ze střední než děsivé svědectví o televizních poměrech. A ani mile poťouchlé gagy jednotlivých postav i jejich provokativní interakce mezi sebou, jež měly být zábavou pro divadelní diváky, stejně jako jejich předobrazy pro ty televizní, se příliš nepovedly.

Cthulhucén

Premiéra: 26. května 2021

Námět, režie, dramaturgie: Dora Rodriguez, Jakub Vaverka, Ludvík Píza, Alžběta Uhlíková Scénografie a kostýmy: Alžběta Uhlíková

Soutěžící: Alžběta Nováková, Sára Vosobová, Angela Nwagbo, Jakub Vaverka

Moderátor: Adam Mensdorff-Pouilly

Asistenti: Natálie Podešvová, Jan Razima, Jan Štrachal, Helena Urban, Natálie Vacková / Jana Maroušková, Jarek Lambor

Produkce: Ludmila Veřtátová, Tomáš Kočí, Anežka Bednářová

Kostýmní spolupráce: Anna Blablová, Berta Doubková, Kristýna Khinová, Tereza Dostálová

Hudba: Faolán McGowan