Filmový režisér Otakar Vávra oslavil 28. února tohoto roku svoje sté narozeniny. Kontroverzní postava naší kul-tury se v souvislosti se svým životním jubileem na krát-ký čas znovu dostala do centra pozornosti tzv. „kritické veřejnosti“.
Negativní hlasy směřované na Otakara Vávru mají stále stejný motiv. Tvůrce díky svému dlouhému životu prošel několika politickými režimy (prvorepublikový, protekto-rátní, komunistický) a vždy se v nich dokázal prosadit, byť na úkor morální zodpovědnosti. Ta mu prý měla ve-let otočit se zády vůči zjevnému zlu, jež představoval ukrutný nacista či komunista. Vávra však na politický stav nehleděl, točil a chodil na večírky, ať už jejich pořa-datelem byl grupenführer či stranický tajemník.
Kromě kladení morálních otázek došlo v souvislosti s Vávrovými narozeninami i k zpochybnění nadčasové hodnoty samotného režisérova díla. Ta je však při po-drobnějším zkoumání jeho počinů více než zřetelná. Jako jeden z mála se v Československu 30. let pokoušel o fi lmovou avantgardní tvorbu (snímky Listopad nebo dokument Žijeme v Praze). Dokázal na úrovni uchopit realistické možnosti kinematografi cké řeči (Panenství,
Šťastnou cestu, Němá barikáda, Kladivo na čarodějni-ce). V 60. letech oživil své avantgardní kořeny a propo-jil je s obrazovým poetismem typickým pro „českoslo-venskou novou vlnu“ (Romance pro křídlovku a zejména Zlatá reneta). Uměl však i na evropské úrovni pracovat s komerčními žánry (Dívka v modrém, Cech panen kutnohorských aj.). Prvoplánově vysmívaná tzv. husitská trilogie (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem) má jistě své „ideologické potíže“, ale ve srovnání s hollywoodskými velkofi lmy té doby (kupříkladu proslulou Kleopatrou) se tento počin určitě nemusí krčit v kinematografi c-kém koutku. Možná poněkud rozvleklý výčet Vávrových fi lmařských úspěchů bylo nutné uvést proto, aby si pří-padný kritický čtenář uvědomil, že v dějinách našeho umění je jen málo postav, které by ve svém díle dokázaly propojit tolik estetických tendencí a proudů. Negativní pohled na Vávrovo dílo je však zřejmě pořád součástíabsurdní agitky, která je proti tomuto tvůrci vedena v obžalobě z onoho „morálního pochybení“ v časech politického útlaku.
Otakar Vávra zcela jistě byl veliký egoista, který výčitka-mi svědomí rozhodně netrpěl. V žádném případě z něj nechci dělat beránčí oběť kritického davu. S Vávrou se nám však ukazuje obecný problém novodobého kád-rování lidských charakterů, jenž plave na vlnách módní-ho antikomunismu. Ten operuje s černobílým vnímáním totalitní minulosti, která určitě byla špatná a připravila o život mnoho lidí. Avšak každá historická epocha je utkána z individuálních osudů a povah. Vášniví anti-komunisté (jmenujme například Petra Cibulku, Pavla Žáčka nebo divadelní recenzentku Lidových novin Janu Machalickou) v zglajchšaltování období let 1948-1989 činí s historií vlastně to samé, co pravověrní komunisté, kteří nevěří na diferenciaci myšlení uvnitř jednotlivých dějinných období. V odsudku čehokoliv komunistického a oslavě jakékoliv vzpoury proti komunistickému, jakoby antikomunismus znal přesné hranice mezi pojmy kola-borace, ustrašeného přežívání a odporu proti totalitě. Jsem přesvědčen, že takovéto jednoznačné přeryvy není možné stanovit. Kontroverzní fi gura boje proti komunis-mu Josef Mašín v internetovém rozhovoru s Martinem Vadasem říká: „Dvě generace byly vystaveny komunistic-ké propagandě a interpretaci jak dřívější, tak i soudobé historie. Mnoho lidí ze starší generace má špatné svědo-mí. Ti mladší by se museli stydět za své rodiče, proto je lepší o minulosti nemluvit, nebo když mluvit, tedy tak, aby historie ty starší a i ty mladší neobvinila z kolabora-ce s komunisty. Velice populárním řešením se dnes zdá být hledání úkrytu za pacifi stickými, nebo humanistic-kými teoriemi.“1 Lpění na černobílém vidění světa Mašína v mládí dovedlo až k vraždě příslušníka SNB, pouze na základě toho, že patřil k ozbrojené složce totalitního
systému. Vidíme pak nějaký rozdíl mezi Josefem a Ctira-dem Mašínem a fanatickými bolševiky, kteří (materiálně i fyzicky) likvidovali občany jen skrze jejich příslušnos-ti k nějaké společenské skupině či funkci a neohlíželi se na individuální postoje a mravní profi l těchto lidí? Přesto se pro některé antikomunisty bratři Mašínové sta-li symbolem statečného odporu a nepříznivé přijímání jejich činů v české společnosti symptomem nezdravého přežívání bolševismu v naší zemi. Jaké však mají Mašíno-vé a jim podobní právo říkat, že bychom se měli stydět za své rodiče? Jejich dělení lidí na morálně kvalitní a mo-rálně závadné je stejně hanebné jako poprava Milady Horákové. Určité procento vlastníků stranické knížky ne-zpochybnitelně pomáhalo lidem v nouzových životních situacích a své pozice nikdy negativně nezneužilo. Zcela určitě velké množství těch „pasivně mlčících“ muselo dnes a denně vést vnitřní boje se svým svědomím. A roz-hodně někteří z těch „odporujících“ byli (a stále jsou) lidé podlí, zlí a druhým ubližující. Výmluvný je v tomto ohledu například vztah „chartisty“ Pavla Kohouta k dceři Tereze Boučkové. Kohout se především staral o osobní prestiž a na mnohdy nelehký osud vlastního dítěte, který z velké části způsobil i on sám, hleděl s cynickým chla-dem. Jakákoliv osobní statečnost spojená s podpisem zakázaného dokumentu je v tomto světle negována morální ošklivostí páchanou na lidech nejbližších.
Jana Machalická ve svém zamyšlení Je stoletý Otakar Vávra národní hrdina? píše: „Je pravda, že natočil pár dobrých fi lmů a vyučil české fi lmaře. Jenže ti, kteří ne-měli rudou knížku a nebyli ochotni se s komunistickým režimem paktovat, by možná natočili ještě lepší fi lmy a vychovali větší talenty. Šanci ale nedostali.“2 Slovo „možná“ je ve výše citované větě zásadní. Českosloven-ská kultura prožívala v určitém úseku totalitního období svou zlatou éru (fi lm, divadlo i literatura z Československa v 60. letech pronikaly do celého světa). Přesto se mohlo jít ještě dál, ještě výš, jen kdyby zde byly demo-kratické podmínky, jak je přesvědčena Machalická. Nyní tyto podmínky máme. Už není potřeba vlastnit rudou knížku, aby člověk mohl tvořit podle svého nejvlastnější-ho přesvědčení. Jenže kde jsou ty gigantické výtvory lid-ského ducha, které zaručuje demokratický společenský systém, přičemž v dnešním módním uchopování politiky je s demokracií spojováno pouze to, co není tzv. levi-cové? Domnívám se, že současná kultura je v poměrně špatném stavu, ale nekladu to za vinu zlověstné pravici, jako ta v levici vidí nebezpečí pro svobodu projevu. Jed-noduše chybí výrazné talenty, jen jednou za čas některý skutečně zazáří. Průměrní a podprůměrní tvůrci měli v každé době podivuhodnou schopnost prosadit rozto-divné výplody svého ducha, zde antagonismus totality a demokracie nemá opodstatnění.
Přesto je u nás tato dualita stále důležitá a leckterý no-vinář na ní staví osobní popularitu mezi čtenáři (řada redaktorů časopisu Refl ex, Martin Komárek v MF Dnes atd.). V potměšilém sloupkařském smíchu na adresu Vá-vry nebo třeba herečky Jiřiny Švorcové je pro mě ukryta buď absolutní neochota těchto žurnalistických klaunů uvažovat, nebo snaha zakrýt své vlastní „morální pochy-bení“ v totalitní minulosti. Vávra a současní pravicoví věrozvěsti jsou pro mě na stejné „morální“ úrovni. Hřejí se v přízni těch, co zrovna vládnou, neboť jak už bylo napsáno, antikomunismus je zrovna v módě. Uvidíme, co bude za deset let.
Při vnímání své současnosti se pak ptám, jaký je rozdíl mezi tupostí komunismu a neokapitalismu či mezi těmi, kteří v těchto režimech bezohledně šlapou po zádech druhých a zaštitují se přitom buď komunistickými, nebo kapitalistickými vznešenými frázemi? Pádný argument je nasnadě - dnes přeci nejde o život. To je však tvrzení velice relativní. Marxovu pěst dělnické třídy vystřídala Smithova neviditelná ruka trhu se svou sítí bank, účtů, povinných spoření a odvodů. Společnost je opět v zajetí dogmat a mechanismů moci, vzpoura proti nim velice
snadno může člověka přivést na existenční dno, v nej-horším případě ke smrti. Jaký je rozdíl mezi svazáky v modrých košilích, co jezdili kydat hnůj do ledasjakého JZD a mladými bankéři či zaměstnanci telekomunikač-ních společností?
Mladá generace se právem směje normalizačním žvás-tům, které máme možnost vidět v různých retro pořa-dech. Ale jako srandovní soudružka z „husákovské“ šedi působí na mě stejně humorně dnešní tzv. kapitalistická mládež, pro kterou je vrcholem života, když si koupí tech-nologicky nejvytříbenější iPod nebo mobil s dotekovým displejem. Jednu tupost vystřídala druhá. V plamenném útoku na novou tvář staré dobré módnosti a společen-ské servilnosti není mou touhou zakázat lidem kupovat iPody. Je mi však nepříjemné vidět naši dobu jako lepší, než byla doba komunistická, což se právě skrze tlak mé-dií a různých politických stran děje. Nejsme o nic lepší, ale ani horší, což je třeba trochu dobrá zpráva. A přede-vším, jsme od počátku dějin řadou různých povah, takže na můj jednolitý obraz přítomnosti, která je v mnohém podobná komunistické minulosti, může reagovat mnoho lidí, jež se svým přístupem k životu této charakteristice vzpěčují. To mě však v žádném případě nemůže mrzet, neboť se tak zároveň neguje i černobílost světa, servírovaná antikomunismem.
Křivení tvůrčí páteře a kulturní prostituce je ošklivou tradicí, která prochází celými dějinami. V tomto ohledu není jubilant Vávra žádný originál. Bohužel nebo bohu-dík? Odpověď nechám na každém z vás.
1 Vadas, Martin: ROZHOVOR S JOSEFEM MAŠÍNEM, www.bojovnici.cz, vystaveno 23.3. 2011, dostupné z: http://www. bojovnici.cz/?page=clanek&idc=46.
2 Machalická, Jana: JE STOLETÝ OTAKAR VÁVRA NÁRODNÍ HRDINA?, www.lidovky.cz, vystaveno 1.3. 2011, dostupné z: http://www.lidovky.cz/machalicka-je-stolety-otakar-vavra-narodni-hrdina… ln_nazory_ogo.