Jaké věci si asociujeme, když někdo řekne slovo „pláž“? Za mě je to v tomto pořadí: písek, moře, palmy, mušle, osuška, plavky, opalovací krém, slunečník, brýle do vody, nafukovací lehátka, racci… Přidáme-li k tomu další věci, jako jsou termotaška na jídlo, natahovací krabi, sluneční brýle, nějaké to čtení na léto, shaker na drink, mořská panna, různé plážové podložky, nafukovací palma či snad nevyužitý héliový balón na dálkové ovládání ve tvaru žraloka – přitom ale písek vyměníme za drcený korek a prostředí nějaké karibské riviéry za divadlo DISK –, dostaneme základní seznam toho, co se objevuje v inscenaci Pláž režisérsko-dramaturgického tria složeného z Karola Fily, Tobiáše Nevřivy a Viktora Prokopa. Tvůrci ve své bakalářské inscenaci krouží po povrchu kolem tématu udržitelnosti divadla a osobní odpovědnosti v souvislosti s klimatickou změnou.
Představení ovšem začíná víceméně v prázdném prostoru. Podlaha je potažená zeleným linoleem s vyznačenými čárami, známým ze sportovních hal a tělocvičen. Na tazích jsou zavěšena zářivková svítidla chráněná kovovými mřížkami. V zadním plánu jsou otevřené dveře vedoucí do zákulisí divadla, kde se nachází vrátnice. Herci kolem ní projdou v civilním oblečení, vezmou si od vrátného klíče, sestoupí do podzemních šaten, aby se převlékli a následně vejdou do prostoru tělocvičny. Každý si vybere své místo, kde si rozloží ručník a své plážové rekvizity, aby mohl necelou hodinu rozjímat nad tím, zda je dnes ještě zodpovědné jet na dovolenou k moři.[1] Hlavní kouč celého plážového programu přinese čtyři různě barevné plastové pytle a začne z nich sypat na zem cosi hnědého. Díky pravidelnému a pozvolnému rytmu sypání materiálu z pytle připomíná zvuk vlny omývající břeh. Pomalu se všichni snaží docílit atmosféry příjemného pobytu u moře, třeba i s použitím projekční lampy s efektem západu slunce.
Díky promítání titulků se postupně dozvíme, kolik energie průměrně spotřebuje inscenace v divadle DISK, kolik toustů by bylo možné za stejné množství energie upéct v toustovači, odkud jsou různé použité plážové předměty (obzvláště mušle). Zjišťujeme například, že písek nahrazuje drcený korek z inscenace ND Zahrada, linoleum je z inscenace předešlého ročníku činohry Přelet nad kukaččím hnízdem, kostýmy jsou z druhé ruky, čímž je nezáměrně docíleno estetiky 90. let. Titulky mají vesměs dvojí charakter: jedny jsou informativní o divadelní inscenaci jako takové, z druhých pak zjišťujeme údaje spojené s tématem udržitelnosti, např. o tom, kolik tun oxidu uhličitého ušetříme tříděním odpadu či kolik tun oxidu uhličitého nás stojí péče o dítě atp. Titulky pak často satiricky podtrhují jednání na jevišti.
Pozvolna máme možnost rozlišit i různé typy „plážových postav“, např. bláznivou slečnu s mušlemi, která jimi rituálně obkládá vše, co zemře, zejména pak mrtvé racky padající z provaziště, dokud mrtvý racek nezasáhne ji samotnou. Dále pána, co si měří čas, jak dlouho vydrží pod vodou, aby se posléze proměnil v mořskou pannu, či jiného pána, jehož jediným úkolem je hlídat si svoji drahocennou velkou mušli po jakémsi měkkýši. Nechybí ani slečna, která si chce v klidu číst a opalovat se, ale neustále ji něco vyrušuje, třeba na ni zrovna padá nafukovací palma vyrobená z vojenského výsadkového padáku, proto se musí pořád přemisťovat, a nakonec si udělat drink, nasadit klapky na uši a masku na oči.
Během pobytu v tělocvičně několikrát vypadne proud. Nastane blackout, který všechny z onoho přemýšlení a odpočívání vyruší. Hlavní kouč tedy musí prostor osvětlovat svítilnou s dynamem. Po chvíli ale proud opět naskočí a všichni se mohou vrátit ke klidnému rozjímání. Plážovou atmosféru podtrhuje i hudební podklad složený převážně z instrumentálních chillout skladeb s pozvolnými beaty (žánr vznikl v 90. letech, takže se alespoň doplňuje s kostýmy). O tom, zda skutečně herci přemítají nad odpovědností ohledně cestování na dovolenou, můžeme pouze spekulovat, a přitom zjišťovat informace, které jsme třeba nevěděli. Spíše se však necháváme unášet příjemnou atmosférou, kterou však postupně narušují výpadky proudu a která graduje v apokalyptickém duchu, kdy padají mrtví racci z nebes. Snaha o alespoň trochu ekologické divadlo je sice chvályhodná, ale ve výsledku jde pouze o vizuálně poutavou sondu se zprávami souvisejícími s udržitelností bez většího přesahu.
Kromě získávání věcí z druhé ruky a recyklace jako takové by ovšem také bylo záhodno, aby studenti přišli s vlastní režijní poetikou, nebo se ji alespoň pokoušeli hledat, a pouze nerecyklovali výrazové prostředky svého vedoucího pedagoga. Totožný princip, kdy se promítají titulky, které zároveň nějakým způsobem komentují dění na jevišti, totiž používá Jiří Adámek např. ve své poslední inscenaci Po celou dobu představení probíhá představení v brněnském HaDivadle. Na podobném principu funguje i inscenace Štěpána Gajdoše (student magisterského studia režie KALD) Jeskyně slov v Divadle X10. Po předchozí inscenaci Nebezpečí přetečení v divadle DISK, která si hrála se slovy, významy, variacemi, opakováním a rytmizací, se v případě Pláže jedná o druhý počin studentů KALD, který je výrazně podobný režijní tvorbě jejich vedoucího.
[1] Citace z programu k inscenaci