Dodnes žijeme pod mrakem propagandy, kterou už nevnímáme jako propagandu, ale jako životní normu. Zakořeněné myšlenky stále bují na ulicích, v kultuře, na diskusích…
Uvědomila jsem si to po jedné z přednášek na DAMU. Týkala se malířů a jedním z nich byl Kazimir Malevič, prý „ruský avantgardní umělec“. Ta slova mě překvapila. Coby badatelka v ukrajinském Národním muzeu umění jsem Maleviče poznala jako celosvětově známého, ovšem ukrajinského umělce.
Narodil se na Ukrajině, studoval ukrajinské školy (zejména u Mykoly Pymonenka), učil na Kyjevském uměleckém institutu. Ukrajinu však musel opustit, když začaly represe proti tamější inteligenci, což naznačuje jeho postoj k Rusku a jeho politice. V roce 1930 byl vyslýchán čekisty v Leningradě, kde se přihlásil k ukrajinské národnosti, za což byl uvězněn. Zůstal ve vězení tři měsíce a poté zemřel. Vzpíral se ruským úřadům, tvořil represím navzdory. Navíc zemřel kvůli své národnosti, ale dnes je nazýván „ruským umělcem“.
Malevič není v této plejádě zkreslených identifikací sám. Druhým překvapením byla Оlexandra Ekster, která je v Evropě známá jako ruská výtvarnice a scénografka. Projdeme-li si historii jejího života a díla, dojdeme ke stejnému závěru jako u Maleviče. Narodila se v Polsku, ale v mládí se její rodina přestěhovala na Ukrajinu, kde studovala na Kyjevské umělecké škole, navštěvovala také ateliéry Serhije Svitlyčného. V Kyjevě patřila k organizátorům prvních avantgardních výstav na Ukrajině, jako byly Lanka (1908) a Kilce (1914).
Za zmínku stojí její fascinace ukrajinským folklorem. V malé vesnici Verbivka spolu s dalšími kolegy zkoumala, sbírala lidové umění (výšivky, keramika, malba atd.) a pořádala výstavy. Přesvědčila se, že rysy ukrajinské rolnické malby naprosto odpovídají moderním stylistickým trendům své doby. Ekster hodně cestovala do zahraničí, zejména do Moskvy, Paříže a Vídně. Poté, co v Kyjevě získali moc bolševici, se však přestěhovala do Oděsy, později do Paříže.
Když si podrobněji prostudujeme životní osudy a tvorbu obou autorů, poznáme, jaký paradox se skrývá v tvrzení, že jde o ruské umělce, jak je odborným kruhům i veřejnosti dosud uměle vštěpováno. Proč se umělcům, kteří utvářeli ukrajinskou kulturu, stále říká ruští umělci?
Že se Ukrajina stala součástí Sovětského svazu, neznamená, že přestala existovat. Samozřejmě byla jeho součástí, ale rozvoj ukrajinské kultury se nezastavil. Naši umělci psali díla v ukrajinštině (Mychajlo Symonenko, Mychajlo Chvylovyj aj.), uváděli hry ukrajinských dramatiků (Les Kurbas, Mykola Kropyvnyckij aj.), zkoumali ukrajinské lidové umění (Fedir Ernst aj.) a promýšleli ho v moderních souvislostech, komponovali ukrajinskou hudbu (Mychajlo Leontovyč, Hnat Chotkevyč aj.). Zformovali ukrajinský modernismus, avantgardu (Oleksandra Exter, Oleksandr Bohomazov, David Burljuk aj.) a vytvářeli vlastní umělecké směry jako „bojčukismus“ apod. (Mychajlo Bojčuk, Ivan Padalka aj.). Ale o tom všem vědí jen Ukrajinci (a navíc ne všichni).
Pokud by tato velká komunita nebojovala a nerozvíjela národní kulturu v bouřlivých dobách neustálých represí, Ukrajina by pravděpodobně svou identitu neobhájila. Právě díky těm, kteří tvořili v dobách SSSR, známe náš jazyk, známe jména našich spisovatelů, umělců, dramatiků, zpěváků, herců, architektů atd. Ale zároveň kvůli agresorské zemi stále nevíme dost o své kultuře, protože mnoho tvůrců bylo zabito a jejich díla spálena. Proč bych tedy měla znát jazyk a dějiny Ruska, když kvůli němu nemám možnost poznat svou kulturní tradici, svůj národ?
Současné události na Ukrajině nám otevřely oči jako nikdy předtím. Ukázaly realitu, v níž jsme žili po staletí: neustálé potlačování kultury, totální represe vůči umělcům, kteří bojovali a bojují za své místo ve světě, potlačování jazyka, které je i dnes stále palčivým problémem. Jazyk je jedním z důležitých aspektů kultury a na Ukrajině je neustále ověřován. Po staletí byla ukrajinština vytlačována, stávala se jazykem rolníků nebo nevzdělaných lidí. V dějinách této řeči existuje od roku 1654 dlouhý seznam zákazů. Například v roce 1863 byl vydán Valujevův oběžník, který zakazoval tisk literatury v ukrajinském jazyce, dále v roce 1876 Dekret emský, který zakazoval ukrajinská divadelní představení a tisk ukrajinských textů pod notami, tedy lidových písní, v roce 1881 následoval zákaz vyučování na veřejných školách a kázání v ukrajinském jazyce. Od roku 1926 byli pronásledováni představitelé ukrajinské kultury a ve 20. a 30. letech docházelo k oficiálním čistkám ukrajinské inteligence, které jsou dnes známé jako Popravená renesance. Tento název označuje společenství, které je proti rusifikaci země, proti sovětským masám a zasazuje se o ukrajinizaci, koncepci individuality.
Dnes je tato otázka na Ukrajině palčivá, protože skutečnost, že část ukrajinské komunity mluví rusky, svědčí o silném vlivu. Mohlo by se zdát, že jazyk je jen prostředkem komunikace, ale kromě toho se v něm odrážejí znaky formování, vývoje společností, zvláštnosti myšlení. Jazyk je symbolem každé národnosti. Pokud je vymazán, ztrácí se i identita komunity.
Na pozadí moderního krutého chaosu (války, ekonomické krize a podobně) se to může zdát jako maličkost, ale právě tyto maličkosti se skládají v obraz ignorance vůči dědictví původní kultury. Podívejme se na současnost, kdy ukrajinská kultura je opět ničena: ničí se architektonické památky (Mariupolské činoherní divadlo, kostel Narození Panny Marie z roku 1862, Muzeum historie a vlastivědy, kde byla uložena díla ukrajinské umělkyně Marie Prymačenko atd.), ruští agresoři kradou nebo pálí díla ukrajinských umělců (konkrétně v Chersonském muzeu umění), přisvojují si jména osobností a minulost Ukrajiny se mění v popel.
Netýká se to jen Ukrajiny, protože ruská kultura (tedy kultura země agresora) neztratila svou popularitu v divadle, na koncertech, v muzeích, ve vědeckých institucích České republiky. Na divadelních jevištích se stále hrají hry ruských dramatiků, ruská díla a myslitelé jsou stále často citováni v divadelních diskusích, ruská kultura je stále bodem porozumění, bodem všeobecné vzdělanosti. Proč nemůžeme totéž říci o umělcích z Ukrajiny, České republiky, Litvy, Polska…?
Agresorský stát má stále silný propagandistický vliv na každého z nás. Pokud neznáte díla Puškina, Dostojevského, Čechova, pak jste nevzdělaní. Váš intelekt se často měří všeobecnou znalostí respektovaných kulturních osobností, ale z nějakého důvodu jsou za významnější považována jména z ruské kultury. Proč jsou ulice, kulturní instituce, památky v mé zemi a v České republice stále zasvěceny ruským umělcům?
Při procházce pražskými ulicemi narážím na obchody s matrjoškami a sovětskými čepicemi s klapkami na uších. Hračka matrjoška vznikla v Moskvě koncem 19. století a stala se oblíbeným suvenýrem. Chápu, že na to lze nahlížet z ekonomického hlediska, z hlediska rozkvětu turistiky, exotiky a podobně. Nestala se však tato cetka z obchodu se suvenýry ideologickým strojem? Kultura je často na konci seznamu priorit ve vývoji států, ale může se stát mocnou zbraní, kterou využívá agresorská země. V této souvislosti mě zajímá, kdy přesně se kultura stává součástí politiky?
Tyto otázky samozřejmě vyvstávají pouze tehdy, pokud se týkají vás osobně, vašeho národa, vaší kultury. Jejich význam se začíná zvyšovat v okamžiku, kdy opustíte svou komfortní zónu, kdy jste vytrženi z každodenního života. To je pravděpodobně důvod, proč mé radikální názory mohou lidi odrazovat a připadat jim „přehnané“. Chci však bránit nejen svou kulturu, ale každou kulturu, protože neexistuje kultura, pro kterou by na tomto světě nebylo místo. Věřím, že postupně bude každá národnost více popularizovat svou kulturu v zahraničí. Není to válka, co by nás mělo nutit mluvit! A nakonec jsem upřímně ráda, že ukrajinská komunita začala bojovat nejen na frontě, ale i v kultuře, protože pokud není kultura, za co tedy bojujeme?