POJĎME SI HRÁT NA VÁLKU

Do divadla DISK vstupuji bočním vchodem. Hned naproti dveřím stojí cedule s nápisem: „Vojenský újezd. Vstup bez povolení zakázán“. Pohled na prostor za cedulí ale naopak zve dál – místo obvyklých mnoha řad sedadel tvoří hlediště půlkruh z koberců s polštářky a pouze jedna řada židlí za nimi. Z velkého sálu se tak stává intimní hrací prostor, v němž se akce dějí jen kousíček od diváků. Kontrast mezi kovovou cedulí zákazu, která pravděpodobně dříve skutečně bránila vstupu do lesa, a příjemně působícími koberci vyjadřuje určitý rozpor, jenž prostupuje celou inscenací Partyzánka katedry alternativního a loutkového divadla. Je to rozpor mezi rovinou nevinných dětských vzpomínek a odkazováním se na témata skutečné války a násilí, o němž si nejsem jistá, jak se k němu vztáhnout.

Vrstvy půdy, vrstvy vzpomínek

Z dýmu a zlatého světla vystupuje konstrukce tyčící se až do provaziště. Jedná se o přístřešek sbitý z prken, kusů dřev nebo dveří, zahlédnout lze i starou lyži. K nouzovému obydlí si snadno domýšlím stromy lesa, v němž by mohlo být schováno. V horní části domečku se táhnou provazy a prověšené kusy látky, takže mi celek nejdříve asociuje havarovaný balón. Má vchod a okna, ale dovnitř je dobře vidět i dalšími mezerami ve stěnách. Není to místo pro bydlení, ale v dětské imaginaci se může snadno stát luxusní pevností pro hry. Partyzánským bunkrem.

Objekt bunkru je sám o sobě fascinující výtvarnou instalací, která skrývá množství detailů, a moje pozornost se k němu tak mnohokrát vrací. Jak je přesně zkonstruovaný? Jak je pevný? Tvoří hlavní prvek scény a uvnitř i okolo se dějí různé akce, které nicméně nezobrazují lineární příběh. Během zhruba hodinového představení se vrství obrazy, jež zprostředkovávají atmosféru jednoho místa a jeho paměť. A jak se dozvídáme hned ze začátku, tímto místem je vojenský újezd Březina. Autorka konceptu a textů Amálie Poledníčková vycházela z vlastních vzpomínek na dětství v okolí tohoto místa a tvůrci také pracovali mimo jiné s předměty, které přímo odtud pocházejí.

Poledníčková představuje titulní partyzánku – respektive holčičku, jež si s velkou vážností a odhodlaností na partyzánku hraje. Má příliš velkou vojenskou přilbu, do lesa vysílá světelná znamení a zařizuje si svůj bunkr. S ní se objevuje Petr Sychra jako o něco méně konkrétní postava – parťák i protivník ve hře a druhý průvodce lesem. Jejich mlčenlivé akce, z nichž velké množství spočívá v přesouvání různých předmětů či upravování bunkru, doplňuje vyprávění z audia. V něm se mísí vzpomínky, informace o historii místa, o signálech, které zaznívají, když v prostoru zrovna cvičí vojáci, nebo o půdním profilu. Vrstvy půdy i času, zmínky o skutečných partyzánech i obrazy z dětství. Vše se odehrává v pomalém až meditativním tempu a klade se důraz na budování atmosféry.

Partyzánka je absolventský projekt zmíněné dvojice studujících KALDu, pod celou inscenací je však podepsaný kolektiv Nous, jehož jsou oba součástí společně se studenty a studentkami dalších oborů a škol. Partyzánka tak vznikla ze spolupráce se studenty z ČVUT, AVU a katedry divadelních a filmových studií UPOL. Mezioborovost týmu se do výsledné inscenace pozitivně propsala v péči věnované zvukové a výtvarné stránce. Zmíněný centrální objekt bunkru vytvořil absolvent AVU Matěj Pokorný a zvuková složka Stanislava Pecháče pak zásadně dotváří celkovou atmosféru. Zdůrazňuje různé ruchy lesa, napínání provazů vedoucích z bunkru ve větru a také buduje napětí, když se opakovaně vrací motiv sirén. V kombinaci s light designem, který tvořil Petr Sychra, se daří evokovat i výbuchy min a nepřehlednou střelbu, jež vyvolávají pocit reálného ohrožení.

„Chtěla bych být partyzánka.“ „Nechtěla.“

Partyzánka je pro mne jednou z inscenací, o kterých se mi špatně píše. Díky její lyričnosti, otevřenosti vůči interpretaci a důrazem na atmosféru jsem si prožila téměř meditativní zážitek, v němž jsem se nechávala pohltit hudbou a sledováním různých drobných předmětů, které performeři s pečlivostí aranžovali v prostoru. Inscenace nechává zaznít z audia jednotlivé útržky konkrétních vzpomínek, např. moment, kdy partyzánka vypráví o tom, jak ji pronásledovala domů neznámá mužská postava, přičemž toto ohrožení ztvárňuje skutečně děsivá bytost – loutka se svítícíma očima, která jakoby sedí na bunkru a číhá. A podobně je můj divácký zážitek spíše koláží jednotlivých momentů a vybavuji si tak drobnosti jako radost z pozorování jednotlivých věcí, které performeři s velkou pečlivostí aranžovali. Odcházela jsem s pocitem, že jsem byla přítomna křehké intimní autorské výpovědi, s odstupem jsem si pak ale začala především pokládat další a další otázky. Viděla jsem vyprávění o místě, kde si hrály děti, ale také tam kdysi za války umírali lidé.

V inscenaci se tak podle mě potkávají dvě různé roviny témat: dětství a vzpomínání na něj na jedné straně a na straně druhé straně fakt, že zvolené místo vojenského újezdu je zároveň místem dávného krveprolití, kde i v současností mezi stromy sviští kulky při vojenských cvičeních. Děti si zde hrají na partyzány, ovšem v půdě se nachází skutečné nábojnice. Stejně tak tvůrci vytváří konstruovanou divadelní skutečnost, ale zároveň využívají předměty, které zřejmě z újezdu skutečně pocházejí. V jednom z audií říká hlas Poledníčkové: „Chtěla bych být partyzánka.“ Načež jí hlas Sychry odpovídá téměř úsečně: „Nechtěla.“ Rozpor mezi dětskou hrou a krvavou skutečností války je tak alespoň částečně tematizovaný. Ovšem v celku inscenace se odkazuje na válku především skrz její romantizovanou představu. Ukazuje se hrdinství, na něž si hrají děti, které se s válkou nikdy nepotkaly. Vše se zdá uzavřené v mikrokosmu místa, o němž vypráví.

Lze ale obrazy, které evokují i skutečnou střelbu a výbuchy min, nevztahovat k současným událostem a tomu, že se skutečná válka děje jen pár stovek kilometrů daleko? Vypráví se v inscenaci o jednom konkrétním dětství, jehož součástí byly příběhy o bájných dávných partyzánech? Příběhy, které byly temné, protože byly založeny na skutečných událostech, ale v dětských očích to přesto byly pouze příběhy? Anebo je tématem právě to, že sledujeme dětský pohled, který si romantizuje dění, jehož hrůznost si nikdo, kdo to nezažil, neumí představit? Nejsem si jistá. V této otevřenosti může být i síla této inscenace. Ovšem nakolik se jedná o záměrnou nejednoznačnost, si nejsem jistá.  

 

Nous kolektiv: PARTYZÁNKA

Katedra alternativního a loutkového divadla (KALD)

Audiovizuální dramaturgie: Amálie Poledníčková

Světelný design: Petr Sychra

Sound art: Stanislav Pecháč

Performativní výzkum: Barbora Dolanová

Výtvarná instalace: Matěj Pokorný

DIY nástroje: Ondřej Zunt

Vývoj technologií: Barbora Koudelková

Premiéra: 7. 10. 2023

Psáno z reprízy: 31. 10. 2023