Devadesátky v Česku: doba rychlých společenských změn, kriminální kauzy, hudební „bizáry“ nebo z dnešního pohledu nevkusné účesy a oblečení… To vše se v posledních letech stalo inspirací pro kulturní produkce všeho druhu. Snad není třeba připomínat seriál Devadesátky nebo inscenaci Discoland v Divadle Na zábradlí. Tvůrcům Sestry však nejspíš nejde o kritické vyjádření se k devadesátým letům, či o jejich dokumentární zpodobnění. Spíše využívají Topolovu předlohu k zamyšlení se nad tím, jak najít svou identitu v době turbulentních společenských a politických změn.
Poměrně často slýcháme názor, že pro mnohé dnešní třicátníky a čtyřicátníky je nejvýznamnější dekádou moderních českých dějin právě období 90. let. Období po roce 1989 znamenalo pro mnohé otevření hranic, integraci do Evropy. Dříve hojně mediálně prezentovaný narativ o „nejlepší dekádě“ nebo floskule typu „kdo si devadesátky pamatuje, ten je pořádně nezažil“ ale s generační obměnou již vyžaduje reflexi.
Apolena Rychlíková v předmluvě ke knize Věčná devadesátá píše: „Tento [pozitivní] typ zkušenosti s devadesátými léty převládá mezi těmi, kteří se po roce 1989 dostali do vysokých pozic – ať už v médiích, kultuře, byznysu, nebo politice. I dnes mají někteří z nich tendenci udržovat své ‚nejlepší období moderních dějin‘ v nekritickém narativu a nepřipouštět jiné než čistě pozitivní výklady ‚devadesátek‘. To logicky brání v nastolení smysluplného dialogu o nedávném období našich dějin, které snad lze ze všeho nejlépe vystihnout slovem ambivalence.“[1] Inscenace nezodpoví otázku, jakým způsobem se absolventský ročník tvůrců narozený okolo počátku milénia vůbec vztahuje k devadesátým letům. Chybí kritický odstup, jenž by prospěl romantizujícímu pohledu na devadesátá léta. Do Sestry se však zdárně propisuje generační pocit tápání v době, kdy se děje tolik událostí zároveň, že je ani nezvládáme vnímat, jen se snažíme mít alespoň základní přehled.
Román Sestra Jáchyma Topola byl publikován v roce 1994 a patří mezi nejpřekládanější polistopadové tituly české literatury. Tvůrci si pro inscenaci v DISKu vybrali složitou, postmoderní, místy alegorickou výpověď o životě v bývalém Československu na konci 80. a počátku 90. let 20. století. Mnohovrstevnatá magicko-realistická próza začíná útěky Němců přes Československo na Západ, pokračuje revolucí roku 1989 a devadesátými lety, časové i prostorové roviny střídá. Tematicky se dotýká proměny ze socialistického státního zřízení na kapitalismus a s ním spojené podnikatelské dravosti i společenského chaosu, dále mimo jiné rasismu nebo různých typů kriminálních činností. Onen společenský chaos je tématem, které zůstává aktuální.
Děj románu je komplikovaný, má mnoho odboček, autoři dramatizace zachovávají hlavní dějovou kostru, z více než 450 stran prózy zůstává pochopitelně jen zlomek. Výsledný inscenační text Kryštofa Krejčího a Dany Hlaváčové zpřehledňuje původní předlohu, která je v podstatě monologem hlavního hrdiny Potoka. Vytváří divadelně zcela funkční zkratky a uzavřené situace. Jedná se o inscenaci, která klade vysoké nároky nejen na diváky skrz komplikovaný (leč srozumitelně zdramatizovaný) děj. Náročná je inscenace především pro herce, jelikož jsem na obou viděných reprízách byla svědkem velmi kolísavé úrovně hereckých výkonů téměř ve všech rolích.
Ve stručnosti (a velmi zjednodušeně) k ději a postavám, které si tvůrci vybrali do dramatizace: v jevištní adaptaci textu hlavní hrdina Potok (Tomáš Dalecký) krátce po revolučních momentech roku 1989 přichází o svou přítelkyni Psici (Jindřiška Hanušová) a společně s přáteli, knězem Bohlerem (Filip Kohut), Mickou (František Beleš) a Davidem (Pavel Prais), začnou obchodovat s importovaným zbožím a nakonec se dostanou k vládním zakázkám (muže státního aparátu hrají Filip Týc a Jiří Chadraba). Potok se sblíží s barovou zpěvačkou, jíž se přezdívá Černá (Luciana Tomášová), později se začne angažovat v pomoci laoskému předákovi Švihákovi (Karolína Knězů). Po návratu do Prahy se Potok setkává s bývalým příslušníkem StB Vohřeckým (Erik Zabrucký). Potok a Černá následně přežívají v pohraničí s Pepkem (Filip Kohut) a Vlastou (Lucie Hrdinová). Následně se adaptace od původního románu odkloní. Inscenátoři se rozhodli linku s Potokovým útěkem a epizodou v klášteře a vraždu postavy Kluka jen scénicky naznačit, a tím dramatizaci výrazně zkrátit. Pak pokračují až tam, kde se hlavní hrdina navrací do Prahy, která vypadá velmi odlišně od toho, jak ji opustil. Zjišťuje, že přišel o vše, ale náhodou se potká s vdovou po Bohlerovi Hang (Hana Šimková), což mu poskytne odpovědi na některé z jeho otázek.
Scénografické řešení odkazující k době končící industrializace i počínajícího konzumu je velmi funkční ve své variabilitě. Je však využití igelitových pytlů určující skutečně vůči devadesátým letům, a nikoli těm nultým? Plastové tašky v devadesátých letech ještě téměř neexistovaly, proto se ptám, nakolik má být celá výprava kvazi-realistickým zobrazením a nakolik metaforickým vztahováním se k nostalgizované představě o 90. letech? Kovové materiály, plastové záclony, kýčovité figurky: ve všem se mísí metaforické a reálné, takže scéna není plně funkční ani v jednom z úhlů pohledu. Hudební podkresy jsou spíše atmosférickými plochami, které však v několika momentech výrazně přehlušují herce, a navíc nejsou navázány na jevištní akci.
Velkou otázku vzbuzuje tematizace národnostních menšin. Herecké ztvárnění pracující se stereotypy o jiných etnikách sklouzává k ironizaci a zesměšnění. Děje se tak například u Hang, která na obchodních jednáních paroduje japonštinu. Podobně i lámaná slovenština Helenky (Kateřina Hrdinová) působí degradujícím dojmem.
Navzdory této výhradě inscenace zůstává vydařeným pokusem adaptovat náročnou předlohu. Přála bych si v DISKu vidět jevištní verze více textů, od jejichž vzniku nás nedělí tři století, ale třeba jen necelé tři dekády. Pokud bych k dramaturgii na KČD mohla dodat ještě jedno přání, byl by to výběr předlohy s většími ženskými rolemi, neboť jejich absencí trpí i Sestra. Končícímu absolventskému ročníku se sluší popřát mnoho zdaru v budoucích divadelních dobrodružstvích, a to nejen těch inspirovaných devadesátými lety.
[1] PEHE, Veronika; RYCHLÍKOVÁ, Apolena; DANIEL, Ondřej; KRÁTKÁ, Lenka; LEHEČKA, Michal et al. Věčná devadesátá: proměny české společnosti po roce 1989. Brno: CPress ve společnosti Albatros Media, 2023. ISBN 978-80-264-4965-2. s.7