Pozvání na pásmo složené ze sto let starých kabaretních šansonů, scének a causerií, které současný čtvrtý ročník herectví činoherního divadla DAMU vloni původně připravil jako klauzuru ze zpěvu a jevištní mluvy, nejspíš leckdo odmítne. Pokud se však nenechá odradit libozvučným, ale matoucím názvem Biceps s Lessepsem, dostane se mu řádné porce kratochvilné slovní ekvilib-ristiky, jíž si zpestřovali život zakladatelé českého ka-baretního umění Eduard Bass, Jaroslav Hašek, Vlasta Burian, Ferenc Futurista a také a především Jiří Červe-ný. O jeho životních peripetiích i kabaretních angažmá byla popsána přehršel papíru, ovšem že strastiplná cesta Sedmy z hradecké Mansardy přes sál pražského divadla Rokoko do kavárny hotelu Central v Hybernské ulici prozatím skončí na jevišti školní scény Řetízek v Karlově ulici, nejspíše neočekával.
Přerodu „zkouškového“ sledu písní na mnohoforemné pásmo se zhostil absolvující student dramaturgie KČD DAMU Milan Šotek (v DISKu jej můžete najít pode-psaného pod titulem Kazimír a Karolína, od dubna navíc i pod Čechovovým Rackem). A nebyla to volba náhodná, protože stojí nejen za výběrem čísel pro zmíněnou klau-zuru, ale především se sám jako kabaretiér (a z rozho-voru s ním vím, že už od útlého mládí) snaží etablovat. V Divadle Čertovka, bývalém Malém Nosticově divadle nad Čertovkou, na pražské Kampě totiž už od května 2009 řádí volné herecké uskupení Cabaret Calembour se svým dvoudílným opusem Čertovská kvidoule – Borůvčí; uskupení, které Šotek založil spolu s Igorem Orozovičem a Jiřím Suchým z Tábora.
První polovinu večera tvoří sled autorských písní a výstupů (nazvaná neologismem kvidoule), podobně jako tomu bylo v Návštěvních dnech dvojice Miloslav Šimek a Jiří Grossmann; v druhé zas zhlédneme Šotkovu komedii, napsanou i sehranou ve stylu podobném Žižkov-skému divadlu Járy Cimrmana. Tvůrčí personál obou kabaretů (Calembouru i Bicepsu) se z větší části překrý-vá, na Kampě jsou ale písně doprovázeny živým Orches-trem Calembour (ve složení klavír, housle, flétny, bicí), v Řetízku pouze klavírem, za nějž usedl pedagog Kabine-tu hlasové a mluvní výchovy DAMU Miloš Černý. Dnešní humor se od toho prvorepublikového zas až tolik neliší. Je to dáno i tím, že Milan Šotek se k odkazu Červe-né sedmy a ostatních výše zmíněných uskupení otevřeně hlásí, své slovní kalambúry tvoří na podobné intelektuál-ní vlně a jejich poetiku čerpá nejen z dostupné literatury, ale i ze soukromých archivů. Samotné režijní zpracování původních čísel v pásmu Biceps s Lessepsem je k původ-ní předloze velmi citlivé, (stylově) nepřekračující poetiku dvacátých let, ale přesto zábavné a dostatečně neotřelé – nejde tedy o pouhou historickou repliku, ale o zcela autonomní jevištní tvar. Milan Šotek se až na výjimku zaměřil na texty apolitické, protože jejich slovní humor není až tak úzce svázán s dobou, v níž vznikaly.
Herecké kostýmy (dámy převážně v dlouhých šatech, pánové v oblecích) upomínají na eleganci pražských salónů a kaváren, herecký projev je oproti tomu do-statečně hrubý a syrový, aby i v nestandardním, ale přesto bytostně divadelním sále Řetízku dokázal navodit „hospodskou“ atmosféru, s potenciálním bar-pultem kdesi za zády a sklenicí vína na stolečku před sebou. Což je také jediná nejzásadnější výtka: uzavřít kabaret do osidel jeviště-hlediště znamená vzít mu něco z jeho nespoutanosti, uvolněnosti a jisté dávky improvizace. Samozřejmě by to znamenalo se částečně připravit o možnosti, které přináší „plná“ scénografie – scénické řešení Bicepsu s Lessepsem je z tohoto pohledu velmi šťastné: mimo paravány se na jevišti nachází pouze velká červená číslice sedm, která se dá mimo jiné postavit, opřít o zeď, otevřít nebo po-ložit na zem a využít jako stůl-rakev (v případě mik-roparodie na detektivkové horrory Harryho případ) či informační pult (polozpívaný a polomluvený šanson Lilium) nebo řečnický stolek (komický výstup Národní shromáždění). K větší penetraci kabaretu mezi diváky by stačila maličkost – přenést jej o dvacet metrů dál do kavárny Discafé, která disponuje klavírním křídlem i malým pódiem, barpultem i občas protivným kavárníkem. V kavárně by totiž bylo publikum shovívavější k občasným nedokonalostem v hudebním doprovodu a zejména ve zpívaném projevu.
Čertovská kvidoule je zejména kvůli své druhé polovi-ně bytostně divadelní. Písňové i moderátorské výstupy mají přesně danou choreografi i (byť právě průvodcovská trojice [sic!] Šotek-Suchý-Orozovič by mohla fungo-vat s větší mírou improvizace), bez zřetelných odkazů k inspiračním zdrojům. Režisér se svým týmem našel vlastní poutavý a především snadno čitelný rukopis; v ta-nečních kreacích (za nimiž stojí zejména Igor Orozovič či Klára Klepáčková) dokáží například využít všech osob-nostních atributů jednotlivých herců. Tým působí jako hravý a dobře pospojovaný organismus; herci v písních povětšinou neztělesňují konkrétní postavy, hrají civilně nebo se uchylují jen k částečně stylizovanému herectví. V Borůvčí je stylizace oproti tomu základním stavebním kamenem – myslivec, pytlák, dvě malé děti a selka jsou totiž postavy natolik ikonické, že v rámci kabaretu jsou nadsázka, humor a parodie patetického herectví k jejich ztělesnění téměř nutností.
Oba kabaretní počiny nejsou jen zprávou o stavu diva-dla malých forem před stem či padesáti lety, ale kvalit-ním autorským příspěvkem do novodobé kabaretní historie. Hra Borůvčí byla vloni oceněna v rámci Ceny Evalda Schorma, dvoudílná inscenace Cabaretu Calem-bour je letos nominována na několik cen (nejlepší kul-turní událost Táborska či Český Tučňák 2010 v kategorii Mladé divadlo). Není proto divu, že nedlouho po ode-hrání prvních repríz vznikl i Festovní manifest Cabaretu Calembour, jehož část p.t. čtenářům tohoto listu s radostí a láskou otiskujeme:
Jak je ta čeština bohatá!
Hrajeme hezky česky pod hezkou francouzskou značkou. Viz námi doplněné vydání encyklopedie Diderot: kalambúr, slov-ní hříčka založená na zvukové podobnosti nebo totožnosti významově odlišných slov nebo skupin slov: Bělá se květ / Bělásek vět (Vítězslav Nezval), Nač lunu na člunu (Cabaret Calembour).
Kvidoule jako snaha o umělecký kabaret
Skladba večera vychází z praxe tradičních kabaretů, kde se vedle původních písní a žertovných výstupů hrála i kabaretní aktovka.
Třebaže kabaretní pásmo uchovává poetiku čísel a cel-kovou pružnost, nejedná se o nahodilý sled skečů, nýbrž o kompozici s jasnou dramaturgickou výstavbou. Proto zavádíme pojem „kvidoule“ a rozumíme jím kabaretní část programu, ve které usilujeme o celistvý divadelní tvar, jenž by se dal označit „kabaretní inscenací“. Po ní zpravidla následuje aktovka.
Samozřejmostí se stala živá hudba Orchestru Calembour a „girls“ nejen pro pánské oko. Večery pravidelně obohatí spřízněné duše z divadelního světa.
Malé formy na Malé Straně
Jsme pražským kabaretem a zakládáme si na tom – jak dosvědčí tematika našich výstupů, do značné míry nepřenosná (v Čertovské kvidouli například připomínáme, kterak Čertovka přišla ke svému jménu). Do hry přibírá-me kouzelnou atmosféru svého působiště – genius loci ostrova Kampa.
Cabaret Calembour rozšiřuje pražskou divadelní nabídku o žánr, který přímo „visí ve vzduchu“. Nepojímá jej mu-eálně, ale s plnou důvěrou v ty malé formy, jež rezonují i dnes. Jeho výjimečnost lze spatřovat také v herecké a inscenační úrovni – jako by v duchu provázanosti ka-baretu s činohrou v první třetině 20. století. „Kabaret“ je dokonce příliš úzkým vymezením umělecké skupiny, která podniká výlety do oblasti fi lmu či fotografie.