PŘÍTOMNOST OVLÁDÁ MINULOST, MINULOST OVLÁDÁ PŘÍTOMNOST

„Minulost je vždy nová. Pomalu se mění spolu s životem, který jde kupředu. Části minulosti, které upadly v zapomnění, se vynořují, zatímco jiné, méně důležité, klesají ke dnu“[1] – Italo Svevo, italský spisovatel a dramatik.

Jak často se noříte do vzpomínek, vzpomínáte na své dětství, na město či vesnici, odkud pocházíte, na domov, kde jste vyrůstali? Cítíte někdy touhu po svém rutinním životě, který jste dříve považovali za těžký a znepokojivý? Zažili jste příznaky, jako jsou trápení, deprese, melancholie nebo emocionální labilita? Pokud ano, musím vás upozornit, že podle teorie Johansena Gofera je vaší diagnózou „nostalgie“. Nostos znamená řecky návrat domů, algie je bolestivý stav, tj. bolestivá touha vrátit se domů[2]. Tento pojem je výchozím bodem mé reflexe.

Moderní minulost

Žijeme v době velkého zrychlení, v době citové trýzně, krutosti, hledání spravedlnosti. Nestává se však tato doba důvodem k návratu do minulosti? Je možné říci, že to, co se děje dnes, se řídí tím, co dolujeme z minulosti? V zemích, kde probíhá válka, je nostalgie hnacím motorem k akci, k aktivnímu boji, k vystoupení z válečné paralýzy. Proč? Protože minulost je dnes stabilizační silou, která nás udržuje v rovnováze mezi kritickým chaosem současnosti a nejasnou budoucností. Jsme to my, kdo ovládá paměť a určuje, co budeme považovat za relevantní. Interpretace a zpracovávání minulosti nikdy nekončí. Proces vzpomínání má rekonstruktivní povahu a vždy začíná v současnosti, což znamená, že změny, zkreslení faktů a přehodnocení vzpomínek jsou nevyhnutelné.

Letos si například připomínáme 90. výročí hladomoru na Ukrajině (1932–1933). Téměř dva roky trvající totální válka tuto vzpomínku jen posílila a znovu nám připomněla ničivou mašinérii ruských úřadů, která bezostyšně zabíjela lidi před devadesáti lety a zabíjí i dnes. Hladomor si na Ukrajině samozřejmě každoročně připomínáme svíčkou na okenním parapetu. Během války se však tato tragédie stala ještě více aktuální. Média a umění na ni reagují jako nikdy předtím. Příkladem aktualizace traumatu minulosti je alespoň to, že se hladomoru dotýkají i česká jeviště. Třeba Městská divadla pražská uvádí v 3Kino Art Pasáži „dokumentární čtyřchodovou performanci o hladu“ Café 1933.[3] Vytvořil ji ukrajinský tvůrčí tým, který proměnil divadelní scénu v kavárnu z roku 1933 a vizualizoval, jak sovětské Rusko páchalo genocidu na ukrajinské komunitě.

Návrat do minulosti je důsledkem postpaměti, v níž žijeme po traumatických zkušenostech předchozí generace. Tento termín zavedla americká badatelka Marianne Hirsch, aby vysvětlila, jak paměť pracuje s minulostí. Naše pokolení si nese osobní, kolektivní a kulturní traumata těch, kteří přišli před námi. Postpaměť je zkušenost, kterou si „pamatujeme“ pouze prostřednictvím příběhů, obrazů a chování, s nimiž jsme vyrůstali.[4] Tyto zkušenosti nám však byly předány tak hluboce a emotivně, že se zdají být našimi vlastními vzpomínkami. Spojení postpaměti s minulostí tak ve skutečnosti není zprostředkováno vzpomínáním, ale projektováním paměti. Paměť je utvářena, byť nepřímo, traumatickými fragmenty událostí, které se stále vzpírají narativní rekonstrukci a přesahují rámec porozumění.[5]

V dnešní realitě získává hodnota minulosti nebo hodnota ztraceného nový význam. Mnoho Ukrajinců bylo nuceno opustit své vesnice, města nebo zemi. Domy, architektonické památky, ulice a další místa, která utvářela historii země, byla zničena. Ztratilo se spojení s domovem. Pro mnoho lidí jsou to právě vzpomínky na předválečný život, které jim dávají sílu stávat se dobrovolníky, bojovat, přispívat finančně a díky tomu být ve víceméně normálním mentálním stavu. Tímto způsobem se lidé snaží získat zpět to, co bylo zničeno, odvezeno nebo zmrzačeno.

Dnes Ukrajina zažívá boom návratu k ukrajinské kultuře: ukrajinští dramatici se znovu objevili na repertoárech divadel, vydavatelé začali tisknout díla ukrajinských spisovatelů, hudebníci přebírají lidové písně a média objevují ukrajinskou turistiku a zkoumají tradice. Moderní ukrajinská kultura se tímto návratem nesmírně obohatila. Ukrajinská komunita touží hlouběji poznat své kořeny, což je příznakem sociální nostalgie, kdy se prožívání reálné skutečnosti obrací zpět do minulosti a současnost se hodnotí pouze ve srovnání s ní. Právě tato nostalgická nálada ve společnosti vyvolává touhu oživit minulé tradice.[6]

Fred Davis definuje jako příčinu reminiscence „náhlou změnu, prudký přechod nebo přerušení kontinuity v lidském životě“[7]. Vzpomínky vždy potřebují impuls – šok, zlom, krizi.[8] A v kontextu současné Ukrajiny byla tímto impulsem samozřejmě válka. Právě proto můžeme při rozhovorech s lidmi, kteří se války přímo účastní nebo jí trpí, pozorovat stesk po minulosti. Nemusím chodit daleko, stačí se podívat na to, o čem jsem já sama v posledním roce psala v časopise Hybris. Píšu texty hlavně o ukrajinské kultuře nebo hledám způsoby, jak se dotknout tématu svého původu, protože to je téměř jediná oblast, která ve mně rezonuje. Navíc mě za téměř dva roky života v České republice emocionálně zasáhlo vše, co má Ukrajinu jako společného jmenovatele (divadelní představení, koncerty, kolemjdoucí, kteří mluví ukrajinsky). To vše se pojí s mou minulostí, protože právě díky vzpomínkám, které se transformují do textů a vlastní tvorby, nepotřebuji o svém traumatu tolik mluvit nahlas.

Osobní trauma v podobě inscenace Harbuzyk

Téma nostalgie mě trápí od začátku války, přičemž moje nutkání být nostalgická neustává, ale spíš se stupňuje. Proto se chci podělit o to, jak se paměť přelévá z minulosti do přítomnosti a naopak, a sice prizmatem mých vlastních zkušeností, pocitů a výzkumů, které jsem měla možnost provádět v období od července do listopadu 2023. V tomto období jsem společně s týmem ukrajinských loutkářů připravovala inscenaci Harbuzyk[9], jejíž text si v tomto čísle můžete přečíst.

Nápad vytvořit inscenaci založenou na teorii nostalgie se zrodil již před třemi lety, v roce 2020 však zastavila úplná izolace spojená s covidovou pandemií chod celého světa. Tehdy jsme to vnímali jako katastrofu: tížila nás nejistota ohledně budoucnosti, přibývající úmrtí a zákaz vycházet ven. Zažívali jsme něco na hranici rizika. Ale uplynul rok nebo dva a my jsme se s touto novou součástí života smířili.

Když však na Ukrajině vypukla válka, strach, nejistota a nebezpečí se vrátily, ale v nových barvách. Tyto dvě krize visící nad našimi životy mají cosi společného. Vzpomínky. Právě prizmatem vzpomínek jsme rozdělili své životy na „před válkou“ a „od začátku války“, „před pandemií“ a „po pandemii“. Vznikly dva různé životy, z nichž jeden je vzdálenou minulostí, druhý přítomností a budoucností. A život „před“ byl vždy lepší než „po“. Toužíme se vrátit do doby předtím, nebo na ni alespoň vzpomínáme s radostí, a budoucnosti se obáváme. Právě tyto události nás podněcují k tomu, abychom se ohlédli zpět a pochopili, co se děje nyní.[10]

Jak s tím souvisí projekt Harbuzyk?[11] Vytvořilo ho Loutkové divadlo Ravlyk[12] za podpory Ukrajinské kulturní nadace[13] v Kyjevě. Tým loutkářů chtěl nechat zaznít ozvěnu našeho kolektivního traumatu, ale zároveň se prostřednictvím nostalgie stát oporou ukrajinské komunity. Harbuzyk je vzpomínková inscenace na motivy novely Začarovaná Desna ukrajinského spisovatele a režiséra Oleksandra Dovženka. Autor v díle popisuje své dětství v rodné vesnici Sosnyci v Černihivské oblasti. Opustil území Ukrajiny kvůli možným represím ze strany moci a hledání tvůrčích příležitostí a až do konce života ji znovu nenavštívil. Zemřel v Moskvě, odkud na Stalinův příkaz nesměl odjet, takže výsledkem jeho stesku po domově jsou vzpomínky na papíře.

Tvůrčí tým ve inscenace nejen rozehrává Dovženkovy vzpomínky, ale navíc také odhaluje příběh dětství na Ukrajině obecně. V Začarované Desně se čtenář ponoří do vzpomínek neznámého člověka, ale zároveň má pocit, že se stává jejich součástí. Jak se však můžeme stát součástí cizí minulosti? Důležitou roli hraje kulturní kód. Všichni jsme vyrůstali ve stejné kultuře, studovali stejnou historii a formovali se v jedné zemi. Máme kolektivní paměť, tedy znalosti o minulosti, které jsou udržovány a reprodukovány komunitou, čímž ovlivňují utváření naší identity.[14] Sdílíme společnou historii, společnou mentalitu i traumata.

Názorným příkladem vlivu kultury, která se stává základem našich vzpomínek, je diaspora, tedy společenství, které opustilo svou domovinu, ale přesto pokračuje v rozvoji a uchovávání svých kulturních hodnot v jiných zemích. Na Ukrajině zná například každý jméno Cisyk. Koncem 40. let 20. století se rodina Cisyků přestěhovala do Spojených států, ale ukrajinskou kulturu rozvíjela i tam. Volodymyr Cisyk, ukrajinský houslista a klavírista, byl jedním ze zakladatelů Ukrajinského hudebního institutu v New Yorku. Jeho dcera Kvitka Cisyk se proslavila jako zpěvačka ukrajinských písní, přestože byla na Ukrajině jen jednou. Díky vlivu svých rodičů a vzpomínkám na své kořeny si uchovala lásku k Ukrajině, i když se narodila za jejími hranicemi. Komunita diaspory je zviditelněním nostalgie, protože obnovuje tradice a podporuje je na úrovni koncertů, literárních večerů a mnoha dalšího.

Výše popsaná nostalgie je rozhodně charakteristická pro inscenaci Harbuzyk, protože jsme se jako tvůrci snažili prizmatem umění vysvětlit důležitost vzpomínání. To se jasně projevilo v hudbě, kde zní lidové nástroje: flétna, cimbál a folklorní písně. Postavy navíc mluví nářečím Černihovské oblasti. Je však důležité poznamenat, že jsme se nesnažili divákům vnutit ukrajinskou lidovou kulturu. Nechtěli jsme předvádět krásu našeho umění, ale spíše vyzvat k zamyšlení nad tím, jak nás tato kultura formovala. Inscenace se samozřejmě nevyhnula ani otázce identifikace. Hlavní postava Saško neboli Harbuzyk si pokládá důležitou otázku: „Kdo jsem?“, která je dnes pro ukrajinskou společnost základním prvkem. Současná komunita hledá pevný základ, díky němuž by válku vydržela. A jako tento základ nachází svou minulost.

Před deseti lety, před Revolucí důstojnosti, neměli Ukrajinci takovou potřebu sebeidentifikace a oživování minulosti. Byl zde mír a stabilita. Se začátkem války v roce 2014, a ještě více s vypuknutím války v plném rozsahu v roce 2022 se však Ukrajinci drží každé vzpomínky, každé historické události, každého uměleckého díla, které jim připomíná mír, klid a stabilitu. Zároveň je však nostalgie hnacím motorem, který nutí společnost bojovat.

 


[1] АССМАН, Аляйда. Простори спогаду. Форми та трансформації культурної пам’яті. Київ: Ніка-Центр, 2012, c. 440, c. 26 ISBN 978-521-609-4.

[2] DAVIS, Fred. Yearning for Yesterday. A Sociology of Nostalgia. New York: The Free Press and London: Collier Macmillan Publishers 1979, р. 108. ISBN 0-02-906950-5.

[3]  Cafe 1933. Režie Anna Turl. Praha: Městská divadla pražská. Premiéra 24. 11. 2023. Webové stránky inscenace: https://www.mestskadivadlaprazska.cz/inscenace/1908/cafe-1933.

[4] HIRSCH, Marianne. The Generation of postmemory: writing and visual culture after the Holocaust. New York: Columbia University Press, 2012, s. 5. ISBN 978-0-231-15652-3.

[5] Tamtéž, s. 5.

[6] BOYM, Svetlana. The Future of Nostalgia. N.-Y.: Basik Books, 2002, p. 442. ISBN 0465007082.

[7] DAVIS, Fred. Yearning for Yesterday. A Sociology of Nostalgia. New York: The Free Press and London: Collier Macmillan Publishers 1979, р. 108. ISBN 0-02-906950-5.

[8] АССМАН, Аляйда. Простори спогаду. Форми та трансформації культурної пам’яті. Київ: Ніка-Центр, 2012, c. 440, c. 27. ISBN 978-521-609-4.

[9] Harbuzyk (укр. Гарбузик) znamená v češtině „dýně“ ve zdrobnělé podobě, tedy např. „dýnička“.

[10] КАЛИТА, Анастасія. Минуле / Майбутнє / Мистецтво про моделі пам’яті, Глосарій роботи з минулим та непропрацьовані травми. YourArt [online]. Publ. 4. 10. 2021. [cit. 10. 12. 2023]. Dostupné z: <https://supportyourart.com/conversations/mynule-majbutnye-mystecztvo/>.

[11] Premiéra inscenace Harbuzyk se konala 14. října 2023 na otevřeném prostoru v kyjevském Samosadu. Stále je na repertoáru divadla.

[12] Loutkové divadlo Ravlyk. Stránka na sociálních sítích: https://www.facebook.com/puppettheatreravlyk/

[13] Ukrajinská kulturní nadace. Webová stránka: https://ucf.in.ua

[14] ДОВГОПОЛОВА, Оксана. Глосарій. Минуле / Майбутнє / Митсецтво [online]. Publ. 2020. [cit. 10. 12. 2023]. Dostupné z: <https://pastfutureart.org/glossary/#Collective_Memory>.