My, diváci, sedíme na klasicky rozestavených židlích v hledišti DISKu. Zdánlivě se nic neděje, světla jsou stále naplno, slyšíme ruchy foyer venku. Zdají se mi ale hlasitější, než by měly být, možná je slyším z reproduktorů. V chodbě před bočním vchodem stále zpívá herečka, okolo níž jsme procházeli dovnitř. „Who knows what tomorrow will bring, maybe sunshine, maybe rain…“ A pak se ozývá potlesk. Jestli se někde něco děje, není to tady, ale tam venku. Díváme se po sobě, někdo se stále baví se sousedem, někdo scrolluje Instagramem a nezdá se, že by pro něj představení už začalo. Možná začalo, ale jinde. Možná začalo tady. Pro mne ano a s touto perspektivou pozoruji ostatní a vyčkávám, co kdo udělá. Odhodlá se někdo překročit práh?
Liminalita a potenciál transformace
Liminimil, absolventská inscenace 3. ročníku KALDu v režii Jara Viňarského a dramaturgii Sáry Arnstein, si ve svém názvu hraje s pojmem „liminalita“. V programu režisér píše: „Slovo liminalita tedy chápe každý jinak. Já ho chápu jako něco sotva na hranici vnímání. Je to pojmenování pro stav věcí nebo bytostí, kterým se mění pojmenování.“ Pojem byl zaveden v kontextu teorie přechodových rituálů. Označuje fázi, kdy už člověk opustil svůj předchozí stav či postavení, ale ještě nenabyl stavu nového. Již není dítětem, ale ještě není ani dospělým. V divadelní teorii se pak liminalitou zabývá například Erika Fischer-Lichte, jež za liminální zkušenost považuje estetický prožitek divadelního představení. Sama to ukazuje především na příkladech, kde tvůrci v divácích prožitky přechodového stavu záměrně vyvolávají. Například skrz důraz na začátek představení jako na přechod mezi běžným světem a mikrokosmem divadelní fikce. Liminalita rovněž znamená zažít určitou formu krize, nejistotu, která pravidla platí a v jakém stavu se nacházíme. Podle Fischer-Lichte má tento zážitek krize potenciál být pro diváka transformativní. I k tomuto aspektu liminality se tvůrci v programu vztahují: „někdy prostě prostor není určenej k tomu se v něm zastavit. Zastavit se v labyrintu by znamenalo nedokončit proměnu. A kdo by se nechtěl proměnit.“
Právě způsob, jímž tvůrci v Liminimilu pracují s diváky, jejich pozicí a záměrnou otevřeností k tomu, jak budou během představení jednat, je pro mne na celé inscenaci nejzajímavější. Liminimil totiž primárně nevypráví, ale nabízí možnosti, které každý může, nebo nemusí využít. Performeři různými nabídkami k interakcím vyzývají diváky k tomu, aby s nimi fyzicky odešli ze sálu kamsi do prostor okolo DISKu. Mohou si ale i vybrat zůstat uvnitř a pozorovat dění. Záleží na každém, jestli a kdy se rozhodne ze sedící většiny oddělit a odejít.
Znamená to také, že reflektovat Liminimil s sebou nese podobný typ problému jako například psaní o imerzivním divadle a podobných formátech. Můj zážitek nutně představuje jen malý výsek obsahu, který celá inscenace nabízí, protože není možné se účastnit všech interakcí, a do celkového vnímání představení ve velké míře vstupuje má vlastní reflexe toho, jak jsem se odhodlávala se (ne)zapojovat. Součástí inscenace nicméně je i práce s tajemstvím, zvědavostí a určitou nepřipraveností. Proto radši na tomto místě upozorňuji čtenáře, kteří se na Liminimil ještě chystají, že cokoliv konkrétnějšího, co dál napíši, bude nutně do jisté míry spoiler.
Vejít do začátku
Sedíme a čekáme. U vchodu do sálu každý dostal instrukci, aby „pro lepší zážitek prošel dveřmi na jevišti“, respektive prázdným černým rámem umístěným na jeho levé straně. Každý tak sám symbolicky vchází do světa tvůrců a jejich pravidel. Zpětně se ptám: začalo představení právě tímto průchodem dveřmi? Odpověď záleží na každém zvlášť, pro mne ano. Zároveň zmíněný detail nutí všechny dojít na své místo téměř přes střed jeviště, čímž se každý alespoň na chvilku dostává do pozornosti ostatních. Vzhledem k tomu, že později představení vyžaduje, aby diváci do tohoto prostoru chodili, zdá se mi tento detail dost důležitý.
Po počátečním vyčkávání se konečně ozývá jedna z performerek (Anastázie Dobrodinská). Ukazuje se, že seděla celou dobu mezi námi. Oslovuje souseda s otázkou, na co se díval a jestli by se mohla dívat s ním. Ticho se natahuje, dokud nenabídne, že se máme ozvat, pokud nás již dění přestává bavit a chceme se posunout dál. Je to tedy na nás, někdo musí promluvit, aby se něco stalo. Poměrně brzy se tak děje a Dobrodinská divačce nabízí, aby s ní odešla ze sálu. Ta se zatváří nejistě, ale nakonec vstává a odchází. Následně přichází další z performerů (Matyáš Hadrbolec), ptá se, jestli má někdo nějakou otázku, a vzniklá interakce opět končí odvedením diváka ze sálu. Brzy se první odvážlivci vrací a princip se vyjasňuje. Já zatím vyčkávám a přirozeně sleduji, jak se vracející se diváci tváří. Vypadá jejich zážitek jako něco, co bych také chtěla zažít? Až opět přijde možnost položit otázku, přihlásím se? Ti, co odešli, se pomyslně i v mém vnímání dostali kamsi na druhou stranu – oni už ví, co je za dveřmi, a mne to zajímá. K tomu ale musím udělat krok, jen tak mi to nikdo neukáže.
Celé představení má zvláštně pomalé meditativní tempo, v němž se ale zároveň neustále něco děje. Postavy performerů spolu neinteragují navzájem, jako by pouze koexistovaly ve společném světě představení. Je tu unavený mladík v modré košili, s nímž lze zajít na cigaretu. Dívka, co nabízí kávu. Tanečník tančící až k vyčerpání a další. Intervaly, v nichž se vrací do sálu, zároveň představují choreografii s vnitřní proměňující se dynamikou. Od pomalého začátku se dostáváme do fáze, v níž se ukazuje, že se zřejmě nestihne dostat na všechny, kdo mají zájem podívat se za hranici sálu. Představení vrcholí party, kdy se poprvé všichni performeři sjednocují do jedné skupiny a začínají spolu tančit a poté vyzývají všechny, aby se připojili. Během společného tance se pak konečně v sále pomalu zhasíná a osvětluje se jen prostor jeviště, což pomyslně odděluje performující skupinu od té dívající se. Do funkce performerů se tedy dostávají všichni účastníci party a tento moment zdůrazňuje společnou přítomnost a sdílení tohoto liminálního prostoru představení.
Hlavní téma inscenace se tak podle mne realizuje ve formě, kterou volí. Nejsem si jistá, jak spolu přesně souvisí konkrétní interakce, které jsem zažila, ale nevadí mi, že mi toto propojení chybí. Liminimilu se podařilo vytvořit prostředí, které každého nutí k volbě, jak k tomuto tvaru přistupovat, a tuto volbu zároveň tematizuje. Využívá tradiční nastavení divadelního prostoru, které ale představuje pouze výchozí stav, jejž musí každý účastník překonat. Liminalita pro mne spočívá právě v tomto přechodu, v této volbě.