Rovnice o Irsku, kultuře a jedné neznámé

Irský divadelní teoretik a kritik Patrick Lonergan prohlásil při nedávné přednášce na pražské FF UK, že do Irska se jezdí za kulturou, nikdo tam nepoje-de kvůli počasí. S druhou částí citátu, nasáklého pro tento národ typickým sebekritickým humorem, se dá souhlasit podle situace, ve které se zrovna nacházíte. Ne nadarmo je sice zdejším oblíbeným tématem ke konverzaci místní deštivé počasí, ale je-li v České republice leden a za okny deset stupňů pod nulou, stává se Irsko se svými osmi stupni nad minimálně zajímavou destinací. Ať už jste ale fanouškem jakékoliv venkovní teploty, kulturní tradice „zeleného ostrova” a vztah jeho obyvatel k vlastnímu umění je natolik fascinující, že byste si jeho návštěvu rozhodně neměli nechat ujít.

Irové jsou národem, který se rád baví. Často se tak děje na úkor někoho jiného, ale nedělá jim vůbec žádné pro-blémy udělat si legraci i ze sebe samých. Místní hospody jsou sice každý večer zhruba stejně plné jako hospody v Praze, ale zpravidla v nich bývá přátelštější a především hlučnější atmosféra. Pokud se zrovna hraje fotbal (a Irové jsou schopni zaníceně sledovat i zápas Sleepy Hollow vs. Horní Kotěhůlky) a vy ho nemáte rádi, zajděte si onen večer raději do kavárny než do baru, cítili byste se nepatřičně a stejně byste i působili.

Jsou však i jiné způsoby zábavy, které provozují až se železnou pravidelností. Nedělní odpoledne jsou vyhraze-na odpočinkovým návštěvám kina, majícím vykompen-zovat páteční a sobotní plnění společenských povinností v (barové) čtvrti Dublinu Temple Bar. Kromě toho je zde velmi populární vyrazit o víkendu na výlet do jednoho z blízkých přístavních městeček, a to nejlépe s golfovým bagem na zádech.

Budete-li se procházet centrem Dublinu a místo po pa-mátkách koukat po jeho obyvatelích, všimnete si za krát-ký okamžik jedné zvláštnosti – zhruba každý pátý člověk si v ruce nese bílou papírovou tašku se zeleným nápisem easons nebo papírový pytlík se třemi růžovými písmeny HMV. HMV je poměrně známý řetězec obchodů prodáva-jící hudební nosiče a fi lmová DVD za velmi přátelské ceny. Pochopitelně, že za novinku, která ještě před měsícem tr-hala fi nanční rekordy v kinech po celém světě, zaplatíte kolem pětadvaceti euro, ale rok a více staré fi lmy se sešpl-hají klidně i na příjemná čtyři eura za nosič a stejně je to i s hudebními CD domácích a světových interpretů.

Rozkódovat ovšem tajemný nápis easons bylo složitější, a když už jsem nabývala přesvědčení, že se bude jednat zřejmě o nějaký obchod s oblečením, zjistila jsem, že sto-jím na O’Connell Street přímo před čtyřpatrovým knihku-pectvím, jehož vývěsní štít zdobilo šest zelených písmen – easons. Přestože teoretická divadelní literatura v tom-to knihkupectví příliš zastoupená není a v sekci theatre naleznete především výtisky Sofoklových, Shakespearo-vých a Čechovových her, rozlehlá čtyři patra nabízejí velký výběr všeho možného. Knihy jsou rozdělené do sekcí podle žánrů a samostatné půl patro je pak vyhrazeno pouze literatuře irské a o Irsku. Naleznete zde mimo jiné kompletní dílo Wildea, Joyce, Becketta a Yeatse, spoustu divadelních her od Synga, O’Caseyho, Friela a Murphyho, a mnoho dalších. Irové tráví v knihkupectví v průměru několik desítek minut, ale bez problémů i hodinu a déle. Nejsem si jistá, jestli skutečně tak rádi a tak moc čtou, ale rozhodně nakupují velké množství knih. Ostatně knihy, respektive dramata, si můžete zakoupit i v divadle. Většinou se pochopitelně jedná především o texty, které dané divadlo uvádělo nebo uvádí, ale mimo nich nabízejí i nejnovější hry irských autorů.

Dublin, jako hlavní město, je co do počtu divadel srov-natelný s Prahou. Počet divadelních budov se pohybu-je někde mezi dvaceti a třiceti, ale samozřejmě i tady narazíte na herecké společnosti bez stálé scény. Kro-mě národního divadla Abbey máte možnost zavítat do nejelegantnějšího Gate Theatre uvádějícího přede-vším klasické americké a evropské hry, muzikálového Gaiety Theatre, loutkového Lambert Puppet a spousty dalších i malých alternativních scén. Divadelní perlič-kou je potom Brewley’s Café Theatre, tedy kavárna, která nabízí téměř každý den v týdnu v jednu hodi-nu odpoledne za patnáct euro lehký oběd a předsta-vení k tomu. Studentské scény zde zastupuje Samuel Beckett Theatre fungujících v rámci dublinské univer-sity Trinity College.

Národní divadlo Abbey bylo založeno roku 1904 Williamem Butlerem Yeatsem a lady Gregory a provázely ho podobné obrozenecké tendence jako Národní divadlo v Praze. Sto let od tohoto založení prodělalo krizi, kdy se dostalo díky tehdejšímu vedení do ekonomického defi citu zhruba čtyř milionů eur, ale po kompletní vý-měně vedení i managementu divadla a díky nezanedba-telné vládní dotaci se zde začalo opět blýskat na lepší časy. Abbey Theatre se specializuje především na irskou dramatiku, a to jak na inscenování klasických děl, tak i na hry současných domácích autorů.

Zatímco česká inscenační praxe je silně ovlivněná principem Lessingovy dramaturgie, Irsko stejně jako Francie, Velká Británie, USA a podobně postavu dramaturga v na-šem slova smyslu vlastně nezná. Rozdíl v dramaturgii di-vadla je pak pro diváka nejvýraznější v tom, že jednotlivé inscenace se nestřídají v určitém měsíčním programu, ale hra se nejprve zkouší, od premiéry se hraje denně zhruba jeden až dva měsíce, až dospěje k derniéře a dá tak prostor další inscenaci.

Jak jsem se dozvěděla od vedle sedící divačky před samotným představením, Irové údajně divadlo milují, a nutno podotknout, že její slova potvrzovalo bezmála plné hlediště. Kladla jsem si otázku, co je tak výjimeč-né na sobotním odpoledním představení inscenace, která je na denním programu už přes tři týdny, ale byla jsem usazena větou, že toto je v Abbey zcela normální. Mimo to nejsou prý líní cestovat za divadlem ani do ji-ných měst. Moje divadelní sousedka mi doporučila za-jet si do Gallway na McDonaghovu Krásku z Leenane a spiklenecky se mi svěřila, že příští víkend si zajedou s manželem na představení do Corku. Pak mi dopo-ručila McDonaghův fi lm V Bruggách, zeptala se, jestli už jsem něco viděla nebo četla od autora, jehož hra měla za pár minut začít, a byla upřímně nadšená z toho, že v Čechách inscenujeme jejich hry. S trochou skepticis-mu a s vědomím toho, jak moc divadlo milují Češi, dou-fám a utěšuji se představou, že moje divadelní spoluse-dící byla výjimečnou nadšenkyní a uvědomělou divačkou a že se jako diváci od Irů snad tak propastně nelišíme. Ale jistá si tím nejsem.

Conor McPherson, jehož hra Mořeplavec (The Seafarer) byla na programu Abbey v průběhu celého ledna, a já tak měla možnost ji navštívit, je devětatřicetiletý drama-tik a režisér narozený a žijící v Dublinu. Jeho hry sledu-jí tendence pozdější irské dramatiky, která svůj zájem přesouvá z venkova a jeho specifi k do měst, a ostatně i Mořeplavec je hrou o bratrech žijících na předměs-tí Dublinu. Kromě obvyklého tématu vztahů v rodině, je druhým hlavním motivem hry jakási variace na Fausta.

Příběh se odehrává v předvečer Vánoc v domě bratrů Richarda (Maelíosa Stafford) a Jamese „Sharky“ (Liam Carney) Harkinů. Starší Richard, který nedávno oslepl a značně tak zneužívá dobroty Sharkyho, který se o něj stará, až ho téměř obskakuje, se zabývá svou nejob-líbenější činností – pitím. Zve si k tomu i své přátele a dům bratrů tak prakticky neopustí další alkoholik Ivan (Don Wycherley), soustavně hledající své ztracené brýle. To, co v první polovině vypadá jako běžná irská hra o vzájemně se terorizujících a nasávajících zkrachoval-cích, se mění ve druhém jednání, kdy do domu na partič-ku pokeru doráží Richardův třetí kamarád Nicky (Phelim Drew) ve společnosti elegantního cizince pana Lockharta (Nick Dunning). Z Lockharta se záhy vyklube ďábel, kte-rý kdysi Sharkyho vytáhl z vězení a nyní si přichází za-hrát o slíbenou duši. Poslední pokerová hra toho večera, do které jdou všichni all in, se tak stává, aniž by to věděl kdokoliv kromě Lockharta a Sharkyho, hrou o Sharkyho život. Celá hra končí v idylickém Vánočním ránu poté, co Richard vyhraje bratrovu duši se čtyřmi esy, a za opi-leckého veselí vyprovodí Lockharta pryč.

McPherson v Abbey sice dokázal, že režisér má velkou šanci dokonale vystihnout téma hry mimo jiné v případě, kdy je on sám jejím autorem, ale na inscenaci se projevila jedna z mála nevýhod irské dramaturgie. Zatímco ta hra-je do karet v neposlední řadě scénografi i, která nemusí počítat s neustálým bouráním a stavěním a McPherson má tak možnost ukázat celý dům obou bratrů, včetně obývacího pokoje, schodů do ložnice, sociálního zaří-zení, kuchyně a venkovních dveří, samotná režie lehce trpí tím, že jí chybí dramaturg ve smyslu zpětné vazby. McPherson postavil inscenaci převážně na komickém duu Stafforda a Wycherleyho, kde většina vtipných mo-mentů vzniká kombinací Richardovy slepoty a Ivanovy neutuchající chuti pít vše, co teče. McPherson má cit pro přesný humor, který bruslí na hraně trapnosti, ale z této hrany nikdy neuhne. Hnacím elementem příběhu je pak Carney, jehož Sharky je rezignovaným a snad i milujícím bratrem snažícím se o to, aby byl alespoň na Vánoce klid, což se mu příliš nedaří. Carneyho civilní způsob he-rectví v kontrastu s komediálností Stafforda a Wycher-leyho má za následek jednoduché a naprosto přirozené ztotožnění se a vzbuzení sympatií k postavě Sharkyho. Přestože představení trvá zhruba dvě a půl hodiny, her-ci jej dokáží celou dobu držet ve velmi svižném tempu bez hluchých míst. Typický, poněkud drsný humor je pak jen dokreslen jejich melodickým dublinským přízvu-kem (vyjma Dunninga). Přes velkou zábavnost hry, jež je pak minimálně ze tří čtvrtin zásluhou herců, neboť se prakticky nehnou z jeviště, je hra režijně poněkud roz-kolísaná. Silné pasáže rodinných šarvátek jsou v druhém dějství vystřídány slabšími diskuzemi o oné prokleté duši. Postava Lockharta nejen že nepatří do světa bra-trů a jejich přátel, ale jako by vlastně ani nepatřila do hry. McPherson docílil tak obrovského kontrastu obou těchto protipólů, že se vlastně nikde nepotkávají, a hra s trochou nadsázky nepůsobí jako jeden celek, ale jako mezihra s ďáblem uprostřed rodinných Vánoc. Přesto se však jednalo o inscenaci, která bavila jak mnohé Dubliňany, tak i jednu Češku.

Ne náhodou řekl kdysi jeden můj známý, žijící dva roky v Irsku, že pokud se sem plánujete přestěhovat a chce-te být zbožňováni, změňte si jméno na „Bono Guinness”. Tento zdravě hrdý národ miluje a současně nadává na vše domácí, ale všechno toto stěžování si probíhá s nenápadným a láskyplným úsměvem. Vědí, co dělají dobře, a tyto věci si hýčkají, ať už se jedná o umělce, divadla, přírodu, nebo o světoznámý Guinness, a na dru-hé straně s věcmi, které se dějí špatně, se snaží něco dělat. Často se doslechnu, že Irové a Češi jsou si vlastně podobní. Neodvažuji se říci, že tomu tak nikdy nebylo, ale v dnešní době se mi zdá, že jsme irské mentalitě na hony vzdáleni. A upřímně si myslím, že co se minimálně vztahu ke kultuře týká, mohli bychom se alespoň něco málo přiučit.