Na konci předešlé divadelní sezóny uvedlo Divadlo LETÍ ve spolupráci se Švandovým divadlem jedno ze svých dalších scénických čtení. Konalo se tak v rámci cyklu 8v8, jehož prostřednictvím se můžeme opakovaně seznamovat s novými divadelními hrami, ať už autorů zahraničních či tuzemských. V tomto případě jsme měli možnost se seznámit s novinkou předního současného ruského dramatika Ivana Vyrypajeva. Jeho text Iluze nastudoval spolu se studenty 4. ročníku herectví Katedry činoherního divadla pražské DAMU ruský režisér a současně i umělecký šéf Novosibirského městského činoherního divadla Sergej Nikolajevič Afanasjev. Scénická skica, kterou uvedli 30. května ve Švandově divadle, byla výsledkem několikadenního workshopu, během kterého měl režisér studenty seznámit s tím, jak on sám hereckou metodou S. K. Stanislavského, praktikuje se svými studenty. Rozhovor vznikl vzápětí po představení.
Scénickou skicu Iluze jste nastudoval se studenty herectví pražské DAMU v rámci mezinárodního výzkumu, který se zaměřuje na hereckou metodu SKS a její využití v praxi. Ovšem to, co jsme dnes měli možnost vidět, tomu dle mého názoru vůbec neodpovídá. Proč jste si tedy vybral text, který hercům neumožňuje se s postavami nikterak ztotožnit?
Jde o to, že Stanislavskij a tento projekt jsou v zásadě dvě úplně rozdílné věci. Máte pravdu, že tohle je způsob práce, který ukazuje, jak podle Stanislavského metody NEpracovat. Dalo by se říci, že to spíš odpovídá používání principů, podle kterých pracoval jeho žák Jevgenij Bagrationovič Vachtangov. Propagoval neztotožňování se s daným obrazem; mělo to být něco jako pohled ze strany, komentář daného obrazu. Předpokládal, že to herci umožňuje vyjadřovat se k předobrazu mnohem výrazněji a zajímavěji. Tato hra je vlastně napsaná na principu vachtangovské školy, kde jsou nějaké postavy a nějací vypravěči. Vypravěč se s postavou neztotožňuje ani ji nehraje, ale používá zcizování. Stanislavského metodu učím, protože jsem její velký fanoušek. Jsem absolvent vachtangovské školy a tím, že Vachtangov byl, jak jsem se již zmínil, žákem Stanislavského, všichni se vlastně tak trochu vaříme v jednom hrnci. I když můžu dělat to, co chci, tak zároveň nemůžu utéct od Stanislavského někam dál. Pro mě je nejdůležitější princip pravdivé existence herce na scéně. Neměl by být falešný, měl by ze sebe vydávat nějakou emocionální energii, měl by prožívat to, co prožívá jeho postava a vstupovat do energetické výměny s publikem.
Máte již řadu zkušeností se studenty herectví z Francie, Ruska, Německa a nyní i z České republiky. Vnímáte mezi nimi nějaké rozdíly?
Měl jsem to štěstí, že ať už jsem byl v Čechách, Německu nebo ve Francii, nikdy jsem se nesetkal se studenty, kteří by mě nechápali. Buď je to tím, že jsou vždy otevření a chtějí se naučit něco nového anebo je to díky tomu, že si najdeme nějaký společný jazyk, kterému pak všichni rozumíme. Kdyby tady neexistovala jazyková bariéra, asi bych ani nevnímal, že jde o Čechy či jiné studenty. Ne náhodou jsem jednu z hereček, Evu Josefíkovou, pozval k nám do Novosibiřské státní vysoké školy, aby si zahrála hlavní roli v naší absolventské inscenaci. Připravuji Čechovova Racka se svým absolventským ročníkem. Eva nyní Ninu Zarečnou hraje ve Stavovském divadle, takže jsem jí nabídl, aby přijela udělat jakousi kulturní výměnu a zahrála několik představení s mými studenty. Myslím si, že se jí naskytne určitý jiný pohled na samotnou hru a také jí to pomůže seznámit se s naším způsobem výuky a porovnat jej s tím pražským.
Zní to velmi zajímavě. Znamená to, že se bude muset herečka naučit rusky nebo máte nějaký alternativní plán?
Ne, bude hrát v češtině. Mám vyzkoušenou už řadu takovýchto společných inscenací. Například před mnoha lety k nám přijela jedna francouzská herečka, která si zahrála Arkadinovou v Rackovi a hrála ji ve francouzštně. Ovšem nejzajímavějším projektem bylo, když jsem v roce 2007 inscenoval Višňový sad, kde polovina herců byli Rusové a polovina Francouzi a každý mluvil svým jazykem. Inscenace měla neuvěřitelný úspěch jak ve Francii, tak v Rusku. Bylo to tím, že herci po deseti minutách zapomínali, v jakém jazyce hrají a do popředí tak měl možnost vystupovat jazyk divadelní. Mělo to skutečně velký úspěch i na festivalu v Avignonu nebo v Čechovově domě v Melichově.
Je pro Vás forma scénického čtení nová nebo s ní máte už nějaké zkušenosti?
Ne, scénické čtení pro mě není nic nového, dělám jej často. Jsem vedoucím projektu Otevřená, kde hledáme mladé dramatiky a režiséry. Následně vznikají takováto čtení, která se konají několikrát za rok. Mnoho z nich se pak převede do inscenací. Do svého divadla jsem na to převzal hru od jednoho svého žáka.
Jakým způsobem probíhalo zkoušení?
Jako obvykle. Nic nového. Herci četli text, já je opravoval a udílel jim rady. Byl tam určitý problém s energií. Hodně síly a práce bylo věnováno především tomu, aby se herci otevřeli komunikaci s publikem. Stávalo se, že když herci pronesli svá první slova, nedošla od nich ani do první řady a padala jim k nohám. Takže nejdůležitějším úkolem pro nás bylo, aby slova dolétla až do řady poslední. Bylo potřeba použít určité provokace, kterou považuji za profesní tajemství. Studenti se nesmí cítit jako studenti, ale musí začít pracovat jako normální běžní profesionální herci. Dost často se stává, že režisér vnucuje herci své myšlenky a nejenom myšlenky, ale přizpůsobování se určitým věcem. Já pracuji úplně jiným způsobem. Provokuji přirozenost herce, díky čemuž pak existuje v jakémsi neustálém stavu improvizace. Kdyby teď herci hráli znovu, bude se vše jistě dost lišit. Jejich úkolem nebylo to, aby si zapamatovali každý svůj krok, ale aby neustále prožívali to, co probíhá tady a teď.
Dnes bylo možné vidět výsledek oné práce a úsilí. Jste tedy s výsledkem dnešního scénického čtení a zároveň i s workshopem spokojen?
Ano. Za prvé jsem spokojený proto, že jsem potkal opravdu připravené studenty. Proto bych chtěl touto cestou poslat velký kompliment škole, která své studenty připravuje opravdu profesionálně. Za druhé chci poděkovat Tereze Krčálové za adekvátní překlad nejen Vyrypajevova textu, ale i mých poznámek hercům. A za třetí jsem velmi spokojený s atmosférou kolektivní partnerské práce, která tu vznikla. V Novosibirském městském činoherním divadle, v kterém režíruji, to funguje především díky obdobnému principu partnerské práce, a to je myslím jedním ze základních atributů k tomu vytvořit vůbec nějaký úspěch.