Euripidova tragédie Bakchantky nese název podle postav ženského sboru, které režisér stejnojmenné inscenace Jan Frič s dramaturgyní Ninou Jacques rozdělili do dvou skupin. První tři Bakchantky (Veronika Lazorčáková, Pavlína Štorková, Kateřina Císařová) doprovází boha Dionýsa (Petr Vančura), neboli Bakcha, už z Lýdie. Dionýsos s nimi přichází do Théb, kde zmámí Thébanky (devět externistek ND), aby s ním odešly do hor, kde je zasvětí do svých obřadů a ukáže svou božskou identitu. Z Thébanek se vlivem jeho nadpřirozené moci stávají Bakchantky s přízvisky vznícené, šílené, planoucí, vytržené blouznivky, řádivky či vášnivky, z nichž vyplývá, že nejednají čistě podle vlastní vůle. Dionýsos s nimi až manipuluje pomocí svých vzývavých gest, postojů a mimiky. Bakchantky vystupují především jako operní pěvecké těleso doplňující psychedelicko-popovou hudbu kapely Bert & Friends. Zpívají buď slova refrénu se třemi původními Bakchantkami, nebo pouze melodickou vokální linku operním zpěvem. Ve své analýze se blíže zaměřím právě na tuto druhou, devítičlennou skupinu.
Ženský sbor vejde na scénu v převážně růžových kostýmech s téměř identickými, nakrátko střiženými blonďatými parukami. Kostýmy (Marek Cpin) se materiálově velmi liší. Od robustní zimní bundy přes sepnutá saka až po trička zdobená madonami či srdíčky; od dlouhých sukní přes kostkované kalhoty až po džínové kraťasy. Dlouhé, často vzorkované ponožky spolu s třpytivými doplňky bižuterie přímo bijí do očí. Každá žena vlastní kabelku – vše, co jí po odchodu z Théb do kithairónských hor zůstalo. Ta slouží později jako úložný prostor pro jejich kořist (v podobě vlasů), kterou z kabelek vytahují a ukazují tak svou nově nabytou sílu: lovit a pustošit.
Když upjatý thébský vládce Pentheus (Miloslav König) zpochybňuje Dionýsův božský původ, přibíhají „blouznivky“ zpoza zelených pruhů látky, symbolizujících kithairónské lesy. Sevřený postoj se svěšenými hlavami a smutnými pohledy upřenými do země souvisí s obsahem Pentheovy promluvy. Ten odsuzuje jejich odchod z města, pití vína a sexuální choutky. Na pomoc však přichází tři vedoucí Bakchantky a společně s Dionýsem pomalými pohyby obcházejí všechny ženy, hladí je, objímají. Zkrátka do nich „vstupují“ a přenáší tak božskou sílu. Ženám se na tvářích začne objevovat úsměv a se vztyčenými hlavami a rytmickými gesty doprovází Teiresiův monolog vzdechy: „A!“ (příhodně k sexuálnímu kontextu). Konflikt mezi Dionýsem a Pentheem vrcholí rozčilením prvního. Pro uklidnění vezme do náručí jednu Bakchantku ze sboru a na rampě ji pochová na klíně. Jako by po chvíli rozrušení potřeboval najít klidnou a mírnou sílu, kterou ženám rovněž dodal, a nyní se jí chce opět nabažit.
Pentheovo mínění o Dionýsovi se ovšem postupem času změní. Než se Pentheus definitivně rozhodne, že půjde v převlečení za ženu sledovat „vášnivky“ do lesů, bohově manipulaci se vzpouzí. Líbezný klávesový podkres na okamžik zanikne s jeho výhružkou: „Chceš, aby tekla krev?“, při níž se nyní sedící sbor v popředí prudce zvedne a zaujatě hledí na Penthea. Jedná se o první jasný signál, že „blouznivky“ jsou schopné jej zabít, přestože navenek působí sladce a nevinně. Při Penthově převlékání slouží ženy Dionýsovi jako pomoc: přinášejí potřeby na umytí, jedna z nich rozdává ostatním z podnosu skleničky šampaňského. Zatímco v paláci probíhá složitá proměna, „řádivky“ se uvolněně pohybují do rytmu písně, popíjejí víno, smějí se a zpívají. Oslavují Dionýsa a zároveň i předem vyhranou krvavou bitvu o Pentheovu hlavu.
Pentheus se v převleku vydává do kithairónských lesů. Na cestě ho doprovází Dionýsos, ženy se schovávají a jejich chvíle přichází s další písní o předpokládané smrti šíleného špeha. Sbor v ní temnými mollovými vokály nastolí až hororovou atmosféru a předtuchu špatného konce, k němuž opravdu dojde. Po poslově zvěstování Pentheovy smrti zapějí „vášnivky“ trojhlasem: „Euáj! Euój! Euej!“ Radují se z osvobození, a dvě z nich dokonce dostávají prostor k vlastní promluvě. Přímo z jejich úst slyšíme, že moc nad nimi má Dionýsos, nikoli Théby. Role žen jakožto nástrojů k potrestání Pentheovy hybris se naplnila. Otočí se zády k divákům a sledují velkou jahodu na projekčním plátně. Ovoce se otáčí kolem vlastní osy a „planoucí“ pozorují semínka uvolňující se z plodu, samy už také nejsou spoutané ani Pentheovou, ani Dionýsovou mocí. Jahoda, symbol Dionýsovy síly, mizí postupným uhníváním plodu a ze „vznícených“ se opět stávají Thébanky. Zároveň si uvědomují svou spoutanost Dionýsem, již nezapříčinily samy. Neměly jinou možnost než se podřídit bohovi a poté vykonávat jeho vůli, páchat vraždy nebo jim alespoň přihlížet. Ženský sbor je složen převážně z Ukrajinek. Tvůrčí tým si plně uvědomoval reálnou paralelu s ruskou agresí na Ukrajině, která inscenaci přináší o to bolavější a hlubší význam.
Choreografie sdružuje ženy do jedné skupiny a často jim předepisuje stejné pohyby (luskání prsty do rytmu písně). Vypadají jako růžový dav i díky podobným kostýmům, které však nejsou zcela identické, a proto mohou ojediněle působit jako individua. Růžová barva kostýmů kontrastuje s hrůzami jejich nevědomého chování a jednání. O činech žen vyprávějí ostatní postavy v dlouhých monolozích, samy je na jevišti nepředvádějí. Dokazují působení božské síly Dionýsa, zázračné i ničivé, a jejich růžová neurčitost vzbuzuje napětí až do konce představení.