Show Must Go On!

Planetu zasáhla velká korozní bouře a zahubila veškerý život s výjimkou lidí, kteří se před ní stačili schovat. Vědec Thomas L. B. se svým kolegou Jeffem K. ovšem objevili díky své vysoké odolnosti zázračně přeživší organismus – houbu Mumbun – a z něj se jim postupně podařilo vyvinout nové rostlinné a živočišné druhy. Thomas poté z ne zcela známých důvodů zmizel; nyní se ovšem proslýchá, že jeho útěk mohl být motivován sporem s Jeffem o to, kdo z nich dvou Mumbun skutečně objevil. Plody jejich společné práce v současnosti každopádně sklízí Jeff ve svém Institutu postkorozní flory a fauny, kde senzacechtivým návštěvníkům předvádí jednotlivé exempláře. Uměle vyvinuté formy přitom nejsou schopné života ve volné přírodě – Pavilon tak nenabízí žádné řešení problému a namísto vědeckého ústavu plní funkci dobře promyšleného (a jak se ukáže až bezohledného) byznysu.

Tolik příběh, který se diváci mohou dočíst v programu – „novinách, které přežily“. Inscenace z něj vychází, namísto komplexnějšího zpracování tématu dehumanizace vztahu k přírodě je však postavená na jednoduchém principu ukazování: divákům jsou zkrátka předváděny fikční organismy, od primitivních forem v teráriích po ty složitější na scéně. Tvůrci výrazně parodické autorské inscenace jsou tři scénografové Katedry alternativního a loutkového divadla: Anežka Kalivodová, Natálie Rajnišová a Mikoláš Zika. Historicky poprvé dostali tito studenti možnost vytvořit v DISKu autorský projekt, který nepodléhá žádnému pedagogickému vedení.

                Diváci se při příchodu do foyer DISKu proměňují v návštěvníky Pavilonu a vítá je personál Institutu I.P.F.F. v čele s ostrahou (Ladislav Karda), jež u bezpečnostní brány kontroluje, aby dovnitř nepronesli žádné magnety či jiné předměty, nové křehké civilizaci jakkoli nebezpečné. Každý divák, který se rozhodne do Pavilonu vejít, se tak díky pozornosti okolostojících diváků na chvíli chtě nechtě promění v herce. Svou roli návštěvníka pak plní i po celou dobu představení. Každému z nich pak hosteska rozdává plátek New Times. Jeho četbou a sledováním zpravodajské relace, promítané na obrazovce ve foyer i v přilehlé kavárně, si diváci mohou ukrátit čekání na začátek představení. V roli hostesky se střídají herečky Anita Gregorec a Julie Šurková, obě s tmavými kontaktními čočkami, z nichž první jmenovaná působí díky trhavým, až robotickým pohybům hlavou o poznání fantaskněji.

Návštěvníci jsou poté vpuštěni do jakéhosi předsálí, vytvořeného již v prostoru divadelního sálu, kde mohou jako v zoologické zahradě obdivovat všelijaké primitivní organismy. V malých teráriích, označených příslušnými informačními štítky, je animují schovaní herci, a to za pomoci různých drátků nebo třeba magnetů. Díky nim můžeme sledovat např. zřejmě nejprimitivnější organismus v osamoceném teráriu uprostřed předsálí, vytvořený z kovových hoblin, a buď propadat iluzi jakéhosi pohyblivého lišejníku, anebo zavzpomínat na hodiny fyziky a těšit se z principů, jakých tvůrci k zobrazení těchto organismů využili. Ještě „vymazlenější“ jsou organismy připomínající brouky – ty se totiž díky mechanickým stroječkům pohybují dokonce bez pomoci vodičů.

Početné publikum však nemá zdaleka dost času na to, aby si stihlo prohlédnout (a už vůbec ne přečíst) všechno. Na premiéře, kdy ještě nebyl určený směr prohlídky, se diváci semleli ve víru chaotické tlačenice a šťastlivce, jimž náhodou nešlápl na nohu nikdo z lítého davu, mokrým mopem přetáhla nerudná uklízečka (Julie Šurková). Tento nedostatek tvůrci na dalších reprízách odstranili a diváky posílají v dlouhé frontě již jen z jedné strany. Buzerace ze strany postav ovšem pokračuje: na diváky jsou verbálně i fyzicky hrubé a namísto požitku, který by touto nejpropracovanější a nejzajímavější částí představení mohli tvůrci divákům nabídnout, vytvářejí dojem nepříjemné davové senzace. Dávají tak promluvit hlavnímu tématu inscenace, a sice že se z živých tvorů stává turistická atrakce. A pokud někoho z diváků mrzí, že si exempláře a štítky nestačil prostudovat, může si je prohlédnout alespoň nehybné na opuštěné výstavě po skončení představení.

Po krátké prohlídce vyhání svým mopem uklízečka diváky od terárií zpět na vstupní schodiště, odkud poté sledují choreografii na vrcholu elevace, oddělující pavilon s terárii od samotného sálu. V napůl robotickém a napůl zvířecím tanci se ve cvičené tvory, držené v zábradlím tvořené kleci, proměňují tentokrát samotní herci. Gregorec zde opakuje trhání hlavou, za mřížemi ovšem tytéž pohyby získávají odlišný význam a namísto robotické hostesky vytvářejí představu opice. Muzikálový zombie výstup připomene Jacksonův Thriller a naznačí estrádní ráz představení. Po něm jsou diváci konečně vyzváni ke vstupu do sálu. Zde se tak trochu navzdory očekávání, danému názvem inscenace i začátkem představení (připomínajícím starší DISKové inscenace, jež variabilně pracují s prostorem, jako byla např. Expérience Grand-Guignol), diváci usazují na stupně klasického hlediště, pouze bez židlí. Od mikrofonu za stolkem na nejvyšším stupni je vítá moderátor John Winston (Ladislav Karda) se svým hostem Sarah B. (Anežka Kalivodová) – specialistkou na postkorozní tvory.

Jejich projev vytváří představu jakéhosi populárně naučného varieté: Karda ztvárňuje typicky rozšafného moderátora, snažícího se zaujmout posluchače svým humorem, přednes Kalivodové zní zase díky monotónní intonaci jako doprovodný komentář dokumentárních filmů o zvířatech. Postavy v prostoru hlediště doplňuje Párkař Peter (Martin Cikán), který se volně pohybuje mezi diváky a prodává jim párky v rohlíku. Show na scéně pak představuje komentované krmení a cvičení tvorů Pavilonu, jak jej známe ze zoologických zahrad např. z akvárií lachtanů, často přímo obklopených tribunou pro diváky. Do tohoto konceptu by konec konců zapadal i párkař a moderátorská kabina. Atmosféra drezury v uzavřeném sále je ale spíše cirkusová.

Rovněž typy postav na scéně a jejich kostýmy vytvářejí spíše představu cirkusových umělců než cvičitelů v zoo. Majitel Pavilonu Jeff K. (Jan Strýček) vystupuje ve svém fráčku s dvouřadým zapínáním a bičem jako klasický krotitel a jeho žena Nancy (Nataša Mikulová) ztvárňuje sexy divu, která by vedle cirkusu obstála v kdejaké kabaretní show. Aby tvůrci dostatečně zvýraznili její hvězdný opar, jako jediné z postav jí na jinak téměř prázdné scéně postavili vlastní hereckou šatnu. V tomto „zákulisí“ odhaluje herečka svou přirozenost, znuděně čte a šňupe koks, ovšem na jevišti vždy bezpodmínečně září. Kdo ví, jestli i její vztah s Jeffem není jen marketingově dobře promyšleným tahem? Neustále tančící či pózující asistentky Chloe (Julie Šurková) a Judy (Anita Gregorec) v přiléhavých leopardích kombinézách pak připomínají akrobatky nebo hadí ženy. Jako v cirkuse tvůrci pracují i s diváky, které přímo oslovují a (ne)dobrovolníky zvou dokonce i na scénu, aby nakrmili předváděné tvory, povozili se na nich a vyfotili se s herci. Publikum zde zkrátka není divadelním publikem, ale živou součástí Pavilonu.

Jeff se svým týmem divákům postupně představuje drezuru jednotlivých tvorů, jež jako obří loutky animuje uvnitř ukrytý Dominik Migač. Nejskutečněji působí Cholopeus, jelikož je nejvyvinutější (stavbou těla se již podobá savcům, třeba takovému lenochodovi), a i jeho animace je tak nejpropracovanější. Pohybuje se na čtyřech dlouhých končetinách, za sebou manévruje těžký ocas a hlavou na dlouhém krku nesměle prozkoumává prostor. Když se plachý tvor osmělí, může se na něm jedna z divaček jako v cirkuse i povozit. Co je ovšem nejpodstatnější – jeho slzy mají léčivé účinky a pomáhají snad na všechny neduhy. Zřejmě za tímto účelem ho zaměstnanci Institutu týrají, berou mu hračky a ani pro ránu bičem nejde Jeff daleko. Odměnou za násilí jsou jim slzy, jež loutce z očí prýští proudem. Proč však louži vzácných slz vytírá asistentka obyčejným hadrem? Násilí se stává bezúčelným, páchaným snad z čisté radosti pro ně samotné. Představení končí útěkem tohoto týraného tvora. Za zdmi umělého světa Pavilonu ovšem nepřežil a jeho mrtvolu tak mohou společně s dalšími nehybnými organismy diváci spatřit cestou z Pavilonu v sále s terárii. Ten tím nyní plní funkci zákulisí.

Témata, která by tato legrácka mohla otevírat, jsou mnohem důsledněji než v samotné inscenaci formulovaná v programu – novinách, s nimiž si tvůrci vyhráli. Vedle informací důležitých k pochopení příběhu nabízejí předpověď počasí nebo inzerci. V jednotlivých příspěvcích se pak tvůrci dotýkají nejen ekologie a lidského vztahu k přírodě, lhostejnosti anebo naopak vypočítavosti, týrání zvířat, smyslu jejich chování v zajetí, ale i relativity krásy a pomíjivosti módních trendů. Společně se zprávami na obrazovkách a dvojím úvodem zabezpečují noviny inscenaci přitažlivý zevnějšek. V samotném představení se tato témata ozývají mnohem slaběji, při jeho sledování však divák ani nemá potřebu dávat věcem nějaký význam, neboť je v tu chvíli návštěvníkem Pavilonu a jeho úkolem je zkrátka nechat se bavit. A to bez ohledu na kvalitu nabízené „zábavy“.

Za tímto účelem tvůrci volí právě ony umělecké žánry, založené primárně na předvádění dovedností: cirkus, varieté, muzikál. Dvakrát se herci proměňují také v rockovou kapelu a představení získává ráz koncertu; tím, že je tento výstup zdvojen, vytváří v hudební terminologii navíc jakýsi refrén. Do hlasité hudby se zde ve vystupňované hádce na dva záměrně špatně ozvučené mikrofony přeřvávají Jeff a Thomas (Lumíra Přichystalová) a jejich expresivní projev osciluje mezi metalovým řvaním a rapovým battlem. Je to snad jediný okamžik, kdy do povrchní show proniká příběh načrtnutý v programu, hercům však není rozumět a divákovu pozornost poutají raději opět další pouťovou atrakcí: Thomasovými neonově svítícími/blikajícími podrážkami. Tak jako jsou mrtvoly zneužitých tvorů odklizeny do zákulisí, i tuto dávnou křivdu, jež by mohla vrhnout stín na úspěch projektu, se snaží provozovatelé Pavilonu zakrýt za efektně hranou habaďůrou.

Stejně tak herectví je záměrně povrchní až parodické (ostatně i v programu jsou herci uvedení jako „cvičení asistenti“) a postavy jsou redukované na velmi hrubě načrtnuté, všeobecně zažité typy. Otázkou zůstává, čeho přesně se chtěli tvůrci svou parodií dotknout. Ekologických problémů? Přezíravého zacházení se zvířaty? Žánru sci-fi? Pokleslých uměleckých druhů či popkultury obecně? Nebo své vlastní situace, kdy se coby začínající herci v DISKu vystavují jako zboží na trhu před svými potenciálními novými uměleckými šéfy? A chtěli se vůbec něčeho dotknout? Skrze manipulaci s diváky promlouvá nejvíce téma davové povrchnosti, s jakou přehlížíme skutečné problémy. Jako návštěvníci tohoto nelidského Pavilonu se diváci proměňují ve stejně drezírované tvory, jaké si prohlížejí na scéně či za sklem terárií, přesně v duchu citované Krylovy písně, jež se mi při sledování představení vybavila. Jsou zkrátka nuceni, aby se předváděli a ztrapňovali společně s herci, čímž přistupují na jejich hru na rádoby šťastný Pavilon a potvrzují estrádní charakter podívané.

Tvůrci se do problematiky nenoří hlouběji a naopak se zdá, že ji záměrně umlčují právě onou do očí bijící přihlouplou estrádou. Že jde o parodii, jakousi legrácku na druhou (či podle vkusu až nejapný žert), dokazuje závěrečná děkovačka, kdy moderátor představuje herce smyšlenými, převážně anglickými jmény jako nějaké celebrity a děkuje jim za jejich výkony – i oni nás bavili jako pouhopouhá cvičená zvířata. V podobně popkulturně parodickém duchu se nese i reklama na jiné představení letošního absolventského ročníku KALD: „A pokud se vám představení líbilo, přijďte na Objevení nebe! Tomu taky nebudete rozumět...“ Přiřadíme-li k těmto projektům i třetí absolventskou inscenaci, experimentálně absurdní hříčku Jiřího Adámka Skončí to ústa, na světě je k nonsensu inklinující ročníková poetika. Škoda, že získané volnosti nevyužili studenti k prozkoumání jiných vod než k „experimentu“ v dobře známém akváriu.

 

PAVILON

Katedra alternativního a loutkového divadla

Vědecký koncepční a tvůrčí tým: Natálie Rajnišová, Anežka Kalivodová, Mikoláš ZikaProdukce Pavilonu: Petra Náhlíková, Ludmila Veřtátová, Karolína Soukupová

Cvičení asistenti: Jan Strýček, Dominik Migač, Julie Šurková, Lumíra Přichystalová, Martin Cikán, Ladislav Karda, Nataša Mikulová, Anežka Kalivodová, Anita Gregorec

Psáno z premiéry 16. 12. 2016 a reprízy 10. 1. 2017