SKRÝVÁ SE V DISKU NĚCO „UNCANNY“?

Současný ročník katedry alternativního a loutkového divadla si v absolventské inscenaci UNCANNY: Strach má velké oči pohrává s pojmem, po němž nese název. A činí tak velmi nejednoznačně. V jednu chvíli objevuje, co pro nás může „uncanny“ znamenat, v druhou bez jakkoliv invenční dramaturgie přenáší na jeviště povídku Edgara Allana Poea Zánik domu Usherů.

Děj inscenace režiséra Domena Šumana začíná předčítáním z povídky a stejně i končí. Úryvky textu čtené hlavní postavou Rodrickem (David Petrželka) dodávají inscenaci obrysy, ale hned poukážou na podivnou našroubovanost předlohy na jinak zdařilé jevištní akce. Přitom bychom všechno mohli pochopit jen z hororové a nadpozemské hudby, černého oblečení postav a hutné tísnivé atmosféry. Koná se pohřeb, nosí smuteční věnce a vyjadřuje upřímná soustrast. A nebožtíkovi se úplně nechce zemřít: Madeline (Alena Novotná) se občas za skřípavých zvuků, jako když špatně protočíte zapojený mikrofon, objevuje na scéně, tančí a později za sebou tahá unavené končetiny. Většina osazenstva ji nejprve nevnímá, ale když si jí všimnou, šílejí a utíkají pryč.

Zásadní vodítko pro rozklíčování inscenace představuje především její název a v něm obsažené slovo „uncanny“. Dnes se s ním setkáváme ve spojení „uncanny valley“, které se používá ke grafickému vyjádření vztahu mezi mírou podobnosti objektů (nejčastěji realistických robotů nebo počítačových animací) s člověkem a jimi vyvolanou emocionální reakcí. V „uncanny valley“ (doslova „tísnivé údolí“) se recipient nachází ve chvíli, kdy přijde do kontaktu s objektem téměř lidských rysů, přesto umělým, což v něm vyvolá děsivé, „uncanny“ pocity.

S takovým pojetím ale herci a herečky v inscenaci nepracují. Jejich postavy nepřipomínají roboty ani nemají nelidské pohyby, přestože se zcela přirozeně nechovají. Jsou vyšinuté, hrají si na psy, žerou kytice květin a vzápětí docela civilizovaně „ochají“ a „áchají“ nad „křehotinkami s karamelem“. V jednu chvíli je nejdůležitější, že postava Adély Gajdošové říká „granátová“ místo „garnátová“ pomazánka, již představuje průhledné želé, jindy, že se kolem nich plíží mrtvola. Nejexpresivnější polohu předvádí Štěpánka Todorová, jejíž postava se sadisticky dusí gumovou hmotou, když Madeline zahlédne. Soubor tak zobrazuje šílenství toho nejděsivějšího charakteru – to, které se tváří normálně a jen občas se zašklebí zpoza stínu. Herecký projev se dá označit za hyperbolizovaný, snad přehnaný, zatímco s termínem „uncanny valley“ se naopak pojí nulové emoce a mechanická mimika mrkacích panen.

„Uncanny“ z názvu inscenace proto naráží spíš na původní pojetí pojmu v eseji Sigmunda Freuda z roku 1919 The Uncanny (v němčině Das Unheimliche). Samo slovo obsahuje rozpor. „Heimlich“ by se z němčiny do češtiny dalo přeložit jako „tajný“ a zároveň „spojený s domovem“. „Unheimlich“ by pak jako opak znamenalo „ne z domova“, běžně se ale používá ve smyslu „děsivý“. Proto se jím popisuje něco hrozivého, co je nám ale známé a nalézá se na důvěrných místech. Třeba doma.

Děj inscenace tak z povídky zakladatele hororového žánru z roku 1839 vychází docela po smyslu. Roderick Usher v ní pozve svého přítele a vypravěče příběhu do ponurého domu mezi močály, který se rozpadá podobně jako jeho obyvatelé. Roderickova milovaná sestra Madeline umírá, on trpí dědičnou psychickou poruchou. Když dívka zemře, vypravěči se zdá, že má při ukládání do rodinné hrobky až příliš růžové tváře. Muže začnou obklopovat mrazivé zvuky, až mrtvola jednoho večera navštíví jejich pokoj a její bratr úděsem zemře. V UNCANNY se stejně jako v povídce dům Usherů nakonec rozpadá, zde za pomoci bílých LED zářivek, které se svezou až na jeviště.

Minimalistická scénografie Martina Tůmy je výrazným prvkem inscenace i mimo závěrečnou scénu. Bílý kvádr, možná hrobka, slouží jako stůl, v otevřeném propadle tušíme hrob. Scéna vyvolává dojem „uncanny“ po svém: bělost a sterilita evokuje nemocniční prostředí, s nímž se paradoxně pojí značně nepříjemné pocity. Čistota vlastně není přirozená, i když se o ni snaží snad každá domácnost. Také umělé bílé osvětlení ani zdánlivě nepřipomíná o tolik příjemnější a domáčtější světlo ohně v krbu. Takové teplo domova u Usherů naprosto chybí.

Estetická kategorie „uncanny“ nabízí pro příběh rodiny zatížené psychickými poruchami a pokřivenými vztahy ideální interpretační nástroj. Madeline a Rodrick jsou sice sourozenci, ale mají až podezřele blízký vztah. Je za tím něco incestního? Do Šumanovy inscenace se tyto děsivé momenty z předlohy nepropisují, byť se několik otázek o vztahu Madeline s dalšími postavami objeví. Kdo ji vlastně miloval a kdo je na pohřbu jenom navíc? Druhému případu rozhodně odpovídá postava bezejmenného vypravěče, která jako by kopírovala vypravěče z povídky, i když má roli o něco významnější – Tomáš Adel může být svědomím nebo jen vnitřním hlasem všech postav. Jenomže k čemu vůbec takové rozluštění je? On dojem „uncanny“ rozhodně nevyvolává, protože přišel zvenku, a v tomto případě to zvenku není tak nebezpečné jako to uvnitř. A nakonec má jako postava, kterou nikdo nezná, ale neustále se na scéně objevuje, spíš komický efekt.

Hercům se během představení bohužel nepovedlo „uncanny“ pocit vyvolat a nějak ho okomentovat. Pojem si přitom i ve 21. století zaslouží rozpracování v umělecké tvorbě, neboť se postupně začíná slévat pouze s výše zmíněným „uncanny valley“ spojeným především s robotikou. Jako by se tvůrcům nedařilo tento fenomén převést na jeviště jinak než skrze literaturu a nesnažili se hledat to „uncanny“ v nás, v našich skutečných domovech, myslích a společně obývaném světě. Je to v kontextu tvorby KALDu škoda, protože z dobře zvoleného tématu nakonec vzešla činoherní narativní inscenace s nedůslednou a možná až chybějící dramaturgií.

 

Kolektiv: UNCANNY: STRACH MÁ VELKÉ OČI

Katedra alternativního a loutkového divadla (KALD)

Režie: Domen Šuman

Dramaturgie: Julie Vaňková, Tinka Avramova

Scénografie: Martin Tůma

Kostýmy: Marie-Andrea Wolfová, Susana Botero Santos

Hudba: Matěj Šumbera, Matěj Šíma

Premiéra: 28. 4. 2023

Psáno zreprízy: 4. 11. 2023