Byla by jistě velká škoda v Hybris ukončit rubriku Dialogy poté, co vznikly rozhovory s pedagogy, absolventy a studenty všech kateder DAMU. Vždyť i na opačné straně Karlova mostu jsou na jedné z fakult naší školy obory, které se věnují divadelní tvorbě! S redakcí jsme se proto rozhodli vyzpovídat i členy dalších kateder. Začínáme s pedagogy Katedry nonverbálního divadla - se živelnými muži plnými elánu, kteří zcela vyvracejí zobecnělá tvrzení o tom, že je pantomima zkostnatělá. Prvním z nich je vedoucí katedry doc. MgA. Adam Halaš, Ph.D., druhým Mgr. Štefan Capko a třetím MgA. Tomáš Kasprzyk.
Historie katedry:
„V roce 1975 vznikl na Katedře tance samostatný studijní obor Choreografie pantomimy, jehož zakladatelem a vedoucím pedagogem byl český mim Ladislav Fialka. Po Fialkovi přebral vedení oboru Ctibor Turba, který v roce 1992 na HAMU založil samostatnou Katedru nonverbálního a komediálního divadla a vedl ji až do roku 1999. Turba pokračoval v rozvoji oboru po Fialkovi a přišel s širší koncepcí nonverbálního divadla a komedie. V roce 1999 vedení katedry přebral Boris Hybner, který byl jejím vedoucím až do roku 2010. Pod jeho vedením se výuka zaměřila na základní žánry mimického divadla – pantomimu, clownerii a grotesku – a název katedry byl roku 2009 změněn na Katedru pantomimy. V roce 2010 se do vedení katedry dostal Adam Halaš, který toto místo zastává dodnes. Pod jeho vedením se Katedra pantomimy přejmenovala na Katedru nonverbálního divadla, na níž se pedagogové ve výuce zaměřují jak na základní žánry, tak i na další současné žánry mimického divadla, jako jsou fyzické divadlo a nový cirkus.“
MgA. Tomáš Kasprzyk
Jaké důležité zkušenosti vám předal váš otec, známý slovenský mim Miroslav Kasprzyk, v jehož Studiu pantomimy působíte? Těžíte z těchto zkušeností stále například ve své pedagogické činnosti?
Byl to právě otec, který mě přivedl k pantomimě, když mi bylo asi pět let. Ani mě, ani bratra ale nenutil do toho, abychom v tomto oboru pokračovali. Právě tím, že nás nenutil a my jsme viděli, že je to zábavné, tak jsme do toho sami „zabředli“. Pantomimě se vlastně i nyní věnuji především proto, že je to pro mě zábava a tvořivý obor, který podporuje imaginaci.
Otec mi rozhodně předal spousty zkušeností jak hereckých, tak pedagogických. Je to samouk. Myslím, že to byl Boris Hybner, který ho nazval „samorostem z Podtater“, protože on má doopravdy svůj styl a pantomimu vyučuje především zábavnou formou, čímž jsem se hodně inspiroval. Zároveň klade důraz nejen na techniku pantomimy, ale také na herectví, které se skrývá pod ní, z čehož se opět snažím vycházet ve svých hodinách i já.
Myslíte si, že na vašem stylu během studií na zdejší katedře byl znát vliv otce?
Určitě ano, otce tady na katedře hodně lidí znalo. Mezi mnou a pedagogy, kteří mě učili, vznikl takový menší boj, protože na mně viděli vliv otce, jeho techniky, jeho herectví, a to mě samozřejmě netěšilo. Já jsem si to ale vůbec neuvědomoval, myslel jsem si, že už mám svůj vlastní styl, což ale nebyla úplně pravda. Až během studií na zdejší katedře jsem se začal technicky zdokonalovat a dostal jsem se do vlastních pohybových slovníků a své interpretace.
Co považujete za nejdůležitější schopnost potenciálního uchazeče o studium na vaší katedře? Čeho si například vy osobně nejvíce všímáte během přijímacích zkoušek?
Mě nejvíc zajímá to, jestli je v člověku „jiskra“ – jestli ho ten obor baví, jestli se mu chce věnovat. Nedbám ani tak na techniku, jako na vnitřní prožitek, vnitřní život, který uchazeči dokážou dát postavě, což se u nich poté snažím zdokonalovat i v rámci výuky, pokud jsou tedy přijati.
Pravidelně také vyučujete v rámci různých festivalových workshopů pantomimu děti. V čem je podle vás rozdílný přístup k těmto disciplínám u dětí a dospělých, když se je učí?
Právě to, že vyučuji i děti, mě vedlo k tomu, abych se nesoustředil primárně na techniku, ale na již zmíněný vnitřní prožitek. Naučil jsem se, že v jejich případě není možné dokonale naučit techniku, protože potom to zase dlouho nedělají. Proto se hodně zaměřuji na to, aby děti především hrály. Dítě má oproti dospělému výhodu v tom, že tolik nepřemýšlí. Díky tomu se dokáže dokonale ponořit do situace, umí daleko lépe vidět něco imaginárního a přizpůsobit tomu své jednání. Zajímá mě právě to, že děti jednají v nějaké představě, a ne že nám pouze ukazují, že něco dělají. Nechci po nich, aby například pohybem rukou ukazovali, jak se pohybují po zdi, ale daleko cennější je pro mě to, když tu zeď zahrají pohledem. Zajímá mě především herecká akce, technika se v této chvíli stává neviditelnou, což požaduji i po svých studentech zde na katedře. Chci, aby se jejich technika stala neviditelnou na hodně vysoké úrovni, děti mají ale oproti nim výhodu v tom, že se z toho díky své bujnější fantazii mohou více „vylhat“.
Všímáte si u studentů na zdejší katedře nějakého posunu v tom, kam chtějí směřovat?
To je velmi individuální záležitost, což je vidět na každém ročníku. Každý ze studentů má rád něco jiného, má jiné dispozice. Myslím, že naše katedra splňuje hlavně to, že před studenty rozprostře celou škálu nonverbálního divadla, která jim je k dispozici, oni si zkusí všechno a postupně zjistí, k čemu je to táhne víc. Zdejší katedra v podstatě nevychovává nějaké konkrétní umělce. Je na každém studentovi, jestli se například naučí všechny disciplíny, co se zde vyučují, a půjde tzv. „po povrchu“, nebo se na něco zaměří konkrétně.
Nemáte pocit, že v nonverbálním divadle chybí erudovaní teoretici a kritici?
Ano, mám. V současné době bohužel už příliš nepublikuje ani paní Petišková (pozn. redakce – PhDr. Ladislava Petišková je pedagožka historie a teorie pohybového divadla na HAMU a Konzervatoři Duncan Centre, publicistka a teoretička pohybového divadla). Když si občas zveme kritiky na představení, tak to jsou především ti taneční, velmi zřídka divadelní, z jejichž recenzí ale často cítím, že v nonverbálním divadle nemají příliš dobrý přehled, ztrácí se v něm a nedokážou ho uchopit. Rozhodně jim ale jejich práci neulehčuje to, že v našem oboru není jasně ukotveno žádné základní pojmosloví. Těžko se dohledává terminologie, proto si myslím, že náš obor je stále hodně „undergroundový“. Zároveň mám ale pocit, že mnoho kritiků na pantomimu stále pohlíží zastarale, přitom je to stále se vyvíjející obor. Z mého pohledu by rozhodně bylo potřeba vychovávat kritiky se širším přehledem, kritiky, kteří se neorientují pouze na jisté druhy divadla. Například operní zpěvák už dnes také nemůže pouze dobře zpívat, ale musí i dobře tančit a hrát…Teď je doba, v níž se po každém umělci vyžaduje jakási nadstavba, tak proč ne po kriticích?