Pro jakoukoliv mladou generaci je příznačné, že má potřebu se zabývat hypotetickými otázkami morálky. Skrze takové úvahy si mladí definují vlastní postoj ke světu a rozhodují se, co považují za správné či nesprávné. V dnešní době, kdy církev nebo ideologie přestávají být nezpochybnitelnou autoritou, se svoboda jednotlivce značně rozšiřuje a problematizuje.
Třeba v otázce loňské násilné invaze ruských vojsk na Ukrajinu. Většina dnešních dvacátníků ještě nikdy v životě nebyla tak blízko válečnému konfliktu. Situace v nich tedy zcela logicky vyvolává otázku, zda neexistuje přece jenom nějaké rychlé radikální řešení. Třeba atentát?
Režisér Róbert Štefančík a dramaturgyně Adéla Čermáková se v Divadle DISK rozhodli takovou morální polemiku otevřít a inscenovat jedno ze čtyř dramat francouzského filozofa Alberta Camuse Spravedliví (1949). Drama vychází ze skutečné události, tedy atentátu na ruského velkovévodu Sergeje Alexandroviče v roce 1905, spáchaného skupinou mladých socialistických revolucionářů. Pro text je příznačné, že je sice psán formou pravidelného dramatu, ale svou znatelnou epičností působí místy zcela nedramaticky. Camus pouze načrtává prostředí a charaktery, aby mezi nimi mohl rozehrát myšlenkový ping-pong, který je velmi náročné zhmotnit na jevišti a proměnit filozofující řečníky v živé postavy.
Tvůrci rozdělili pět dějství do dvou částí. První se odehrává v bytě, v jakémsi revolucionářském štábu, druhá v ještě uzavřenějším prostoru – po pauze se na scéně objeví dlouhý, až ke stropu sahající žebřík znázorňující spolu s kuželem světla nejdříve vězeňskou celu, následně úkryt pro atentátníky. Jeho metaforická funkce je dvojí, zastupuje jak možnou naději, cestu za lepším světem, tak propad na absolutní dno. Byt, kde skupina mladých socialistů plánuje svůj „akt spravedlnosti“, je jen naznačen několika rekvizitami (trouba, péřová duchna nebo plastová basa od limonád na sezení). Tyto prvky jako jediné připomínají, že se jedná o provizorní domov několika lidí. Pozornost upoutává především igelit s rozloženými chemikáliemi, kde Dora (Kristýna Jedličková) připravuje výbušninu. Podél bytu jsou postavené židle, kam si postavy sedají, aby mlčky přihlížely. Ve štábu neexistuje soukromí, každý jako kdyby slídil v myslích ostatních a všude panuje vzájemná podezíravost. Rekvizity není problém rychle sklidit, zabalit laboratoř do igelitu a odsunout na stranu, na důkaz toho, že pro atentátníky neexistuje žádné opravdové doma, protože musejí být neustále ve střehu, připraveni na útěk. I kostýmy jsou zpracovány minimalisticky, civilně a jen těžko je jde zařadit do konkrétního období. Zato jasně poukazují ke společenskému statutu postav – tepláky nebo otrhaná kožená bunda symbolizují vyhnanství, chudobu i anarchismus.
Místo doslovných nebo výpravných scén se po vzoru předlohy zaměřuje pozornost na myšlenky, strachy a vnitřní běsy představitelů politické vzpoury. Camus totiž nepředepisuje strhující akční podívanou, ale velmi intimní vhled do fungování radikální jednotky, ve které se neupřednostňuje individualita, byť i ta samozřejmě v mnoha momentech prosakuje na povrch, ale pospolitost a někdy až násilně budované bratrství. Inscenaci se daří vyhýbat se morálnímu rozhřešení, naopak se podobá spíše intelektuální a kritické disputaci. Camus v textu klade otázku, zda může být něco tak amorálního jako vražda cestou k lepšímu světu. Řešení tohoto komplexního dilematu zároveň vkládá do rukou mladých, naivních a nejistých lidí. Zajímavým motivem, který inscenace oproti předloze více akcentuje, je kontrast mužského racionálního světa a světa ženského, emocionálního. Dora už tak dlouho žije mezi bratry anarchisty, že přejala jejich postoje ke světu. Ve scéně, kdy se před prvním pokusem o atentát muži bez triček oddávají bojovému heroickému tanci, pobíhá po jevišti v tělové podprsence s nimi. Až v druhé polovině začíná projevovat emoce. Jejího milence Kaljajeva (Tomáš Krutina) čeká smrt. Ona je na útěku, a ještě ke všemu s odsouzeným Kaljajevem čeká dítě (což je mimochodem odchylka od předlohy, Camus těhotenství Dory nijak nenaznačuje). V tak vypjaté situaci konečně Dora odhaluje mateřskou citlivost, strach i pochybnosti. Její nově projevené emoce ji však nakonec dovedou k ještě radikálnějšímu postoji: příště chce házet bombu ona. Další ženská hrdinka, vdova po vévodovi (Berenika Anna Mikeschová / Simona Lewandowska), přináší v druhé polovině představení duchovní rozměr, když ve vězeňské cele nutí vraha svého manžela Kaljajeva, aby se s ní pomodlil a prosil o odpuštění. Jako první tak nahlas upozorňuje na skutečnost, že vražda není ospravedlnitelná. Zdůrazněním ženského aspektu se podařilo inscenátorům rozvibrovat jak dynamiku tematickou, tak hereckou.
Je náročné civilně pronášet filozofické repliky tak, aby nezněly pateticky ani se neztratily do prázdna. Většina herců si ale dokázala i ve fyzicky malém hracím prostoru najít různé drobnokresby a narýsovat tak hmatatelné charaktery, se kterými se lze ztotožnit i s nimi nesouhlasit. Hrdý postoj vůdce uskupení Borise Annenkova (Daniel Toman) se postupně bortí pod tíhou zodpovědnosti. Přesto dokáže působit stabilně, tak jak to od něj ostatní postavy očekávají, projevit soucit i demonstrovat autoritu. Štěpán Fjedorov (Petr Šindler) na scénu vnáší maskulinitu i agresi, pod níž však odhaluje zranitelnost muže, kterého krutý režim mučil a zavraždil mu manželku. Jeho dynamický projev pomáhá v ostatních probouzet aktivistický zápal. Protipólem je mu Alexej Vojnov (Goran Maiello), intelektuál s kulatými brejličkami. Po prvním neúspěšném pokusu o atentát od skupiny odchází, aby se k ní na úplném konci po železném žebříku vrátil a stvrdil tak své přesvědčení, že jejich kolektivní oběť přece jenom měla vyšší smysl. Neuvěřitelně silný výkon pak v druhé polovině podává Štěpán Pospíšil jako Skuratov, který se jako člen tajné policie snaží zlomit Kaljajeva k doznání jeho činů. V poměrně krátkém výstupu dokáže Pospíšil pracovat s manýrami, jež často sledujeme u podlézavých politiků nebo výmluvných podfukářů, s lehkostí, přirozeností a drobnou špetkou výsměchu. Nezlomný a o své pravdě zarytě přesvědčený Kaljajev mu s hrdostí pravého anarchisty odolává a drze odsekává.
Byť byl dramaturgický výběr Spravedlivých rozhodně riskantním krokem, tvůrcům se podařilo si ho obhájit. Jakkoliv jsou životní situace postav extrémní, generační spřízněnost mezi nimi a tvůrci (potažmo diváky) značně ulehčuje proces porozumění. Tím, že se inscenátoři rozhodli neposouvat text do konkrétních reálií, vznikl tvar, který získal místy až příliš obecný rozměr, ale na druhou stranu výstižně zachoval myšlenky i filozofickou rovinu předlohy. Je atentát tedy za určitých podmínek morálně ospravedlnitelný? Albert Camus jako filozof odmítal koncepci světa rozděleného na dobro a zlo. Inscenace tedy po jeho vzoru nevynáší soud, ale popisuje co možná nejvěrohodněji všemožné aspekty a dopady na jednotlivce i společnost. Morálka se v takovém pojetí stává spíše myšlenkovým procesem, který se vrací sám k sobě a proměňuje se pokaždé, když jenom trochu pozměníme zaujímané stanovisko.