Začíná léto. Období, které svádí k dovádění, hrám, záletům a změnám. Vždyť kdy jindy máme šanci změnit svůj život než právě pod hřejivými slunečními paprsky žehnajícími našim mnohdy nejistým krokům. Končí léto. Většina našich přání zůstává nevyplněná, hry se dohrály, letní lásky zalétly zpět do svých hnízd a změnám odzvonilo. Všechno je zase tak jako dřív. I my jsme stejní, jen o něco zoufalejší.
Turgeněvovu hru Měsíc na venkově vykreslující takřka čechovovskou atmosféru letního venkovského sídla adaptovala Tereza Verecká, Jaroslava Šiktancová a kolektiv herců čtvrtého ročníku Katedry činoherního divadla pod názvem Letovisko. Jak název napovídá, setkáváme se zde s různými charaktery, které v omezeném čase bojují za své štěstí. Někteří přijíždějí jen na léto, jiní zůstávají. Někteří se milují, jiní se nenávidí nebo na sebe žárlí. Někteří touží po klidu venkova, jiní po ruchu města. Někteří mají velké sny a ideály, jiní nevěří nikomu a ničemu. Ostatní potřebují vzletná slova a moudré knihy, zatímco jiní si vystačí s tím, co je život naučil. A vždy je mezi nimi nějaký lékař.
Paní domu - a zároveň hlavní postavou - je Nataša (Josefína Voverková), která se v manželství očividně nudí a hledá rozptýlení jednak u stálého hosta Rakitina (Michal Balcar), jednak u „přechodného, letního“ učitele Beljajeva (Michal Necpál). Natašin manžel Islajev (Ondřej Vacke) je Rakitinovým nejbližším přítelem a podezřele blízký vztah své ženy s Rakitinem nevnímá nijak fatálně – jeho důvěra v čestnost nejlepšího přítele i volbu své ženy je neochvějná. Do Rakitina je zamilovaná i Islajevova sestra Anna (Izabela Firlová), z čehož pramení notná dávka zatrpklosti vůči Nataše, zejména pokud jde o narážky na její blížící se třicáté narozeniny. Do učitele Beljajeva je ale zamilovaná i Natašina schovanka Věra (Marie Radová), o jejíž srdce usiluje podivín Pigasov (Vojtěch Bartoš). Na panství přebývá i energická Káťa (Tereza Krippnerová), jejíž osamělost se mění v posedlost muži, a přísná učitelka německého jazyka Alexandra Schaf (Iva Holubová), která v lásku už nedoufá a snad v ni ani nevěří. Stálým hostem je rodinný přítel, žoviální lékař se sklony k pragmatismu Špigelskij (Marek Mikulášek).
Úprava textu vychází ze záměru oživit a rytmizovat jazyk, přiblížit jej tak dnešnímu divákovi a zároveň dát prostor hercům, aby demonstrovali své pohybové dovednosti, aniž by je v tom zbytečně zatěžoval předepsaný text. Přes všechny snahy jsou ale repliky v některých pasážích stále příliš literární a retardující. Promluvy postav jsou v těchto místech pak jaksi vytržené z běhu inscenace – tempo povážlivě klopýtne a replika se stává neobratnou a v daném kontextu nepřirozeně rozvláčnou, a tedy rušivou, popř. proplyne jakoby mimochodem a zaniká. Celek pak působí značně nevyrovnaným dojmem. Tvůrci nám předkládají téma marnosti našich tužeb, narážejí na neschopnost postav nalézt v sobě dostatek odvahy překročit propast a změnit svůj život, způsob, jakým tak činí, ovšem s obsahem tohoto sdělení příliš nekoresponduje. Důraz je v případě Letoviskapoložen na fyzické akce probíhající mezi určitou dvojicí postav a na individuální budování jednotlivých charakterů nezbývá příliš mnoho prostoru. Toto zobecnění je opodstatněné v případě komiky pramenící z pohybového vyjadřování postav, ovšem společně s melancholicky laděným závěrem vytváří podivný kontrast.
Pohybová složka herecké akce je postavena z velké části na improvizaci, která je uskutečňována formou jakýchsi partnerských her. Stáváme se tak svědky vcelku zábavných variací, v nichž herci prezentují svou vzájemnou fyzickou sladěnost. Ony hry mohou připomínat jednak praktiky commedie dell’arte, jednak chování některých druhů živočišných, ať jde o tokající tetřevy, zápasy o samičku či vymezování teritoria. Cílem je dostat protivníka do pozice, v níž nad ním bude mít dominující postava moc, položit ho na lopatky, podmanit si jeho psýché i fysis, nebo alespoň jedno z toho. A to jakýmkoli způsobem – od slovních hříček po prostocviky. Tyto drobné improvizační hry, které bychom možná mohli nazvat kroužením, by měly být pilířem inscenace, měly by demonstrovat dovednosti, které si posluchači herectví osvojili během studia. Bohužel se zdá, že základní atribut improvizace, který činí takové počínání atraktivním, tedy její proměnlivost, je největším kamenem úrazu. Ve výsledku to totiž s onou improvizací není tak horké. Čtvrtému ročníku nelze upřít jistou pohybovou zdatnost, nápaditost a schopnost pohotově reagovat na jednání svých hereckých partnerů, ovšem hovořit o improvizaci v případě, kdy je text stabilní a mírně se liší pouze fyzické akce, které jej doprovází, je poněkud nadsazené. Navíc se ony pohybové etudy, alespoň co lze usuzovat ze dvou repríz, až příliš rychle začaly fixovat. Jsou sice vtipné a výstižně dokreslují atmosféru probíhajícího dialogu, nicméně již nejsou improvizované. Komika pramenící z těchto více či méně improvizovaných etud je místy až obhroublá a líbivost založená na oné proklamované improvizaci válcuje kvality textu.
Ústředním motivem, kterému odpovídá i výše zmíněná forma kroužení, jsou trable s láskou. Všechny postavy po ní touží, ale buď se zamilují do nesprávné osoby, nebo jejich láska není opětovaná. Nemohou si vybrat mezi dvěma (nedej bože třemi) osobami. Volí sňatky z rozumu anebo se jednoduše nudí. Zkrátka se ukazuje, že bez ohledu na věk, nikdo není se svým životem spokojený a všechno je vždycky jinak, než jsme si představovali. Protože (jak naznačuje postava Káti) co se do třiceti nestane, to už nemá šanci se stát. Jenže co teď se životem? Má ještě cenu bojovat za to, co jsme chtěli, nebo je lepší to rovnou vzdát? Postavy v Letovisku propadají beznaději. Za zvuků ohňostroje vypáleného na oslavu Natašiných třicátých narozenin jim dochází, že jedinými hybateli svých vlastních osudů jsou ony samy. Ovšem nalézt v sobě dost odvahy na změnu se jim nedaří. A tak vše končí stejně, jako začalo - všichni jsou nešťastní a nikdo není schopen se své zoufalé situaci postavit. Melancholie pozvolna prostupuje atmosféru v Letovisku a podzim přebírá otěže. Z letních lásek, které se mohly proměnit v ty osudové, zůstává jen mlhavá vzpomínka. Z velkých plánů sešlo. Návštěvníci se vydávají vstříc svému štěstí a život na venkovském sídle se vrací do starých kolejí. Nezbývá, než se s tím smířit.