Tajemství divadelního prostoru, díl druhý

Jak jsme již avizovali v minulém čísle našeho časopisu, v letošní rubrice Dialogy se chceme zabývat problematikou scénografických disciplín. Předešlé tematizované diskuze se zabývaly režií, dramaturgií a herectvím; a právě scénografie je pro nás další dílčí složkou, která se na výsledku inscenace zásadně podílí. V minulém čísle jste si mohli přečíst názory současných studentů scénografických oborů na DAMU. Nyní jsme anketní otázky kladli nedávným absolventům.

Ze všech dotazovaných odpověděly absolventky scénografie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU: Kati Štolcpartová, Jana Špalová a Marie Černíková, která na škole pokračuje v doktorandském studiu zabývajícím se Alternativní a loutkovou tvorbou a její teorií. Za Katedru scénografie DAMU odpověděly Petra Krčmářová – obor Scénografie kostýmu a masky a Lada Jílková – obor Filmová a televizní scénografie.

Chtěla bych všem touto cestou poděkovat za čas, který anketě věnovaly.

Děkuji a přeji mnoho dalších pěkných pracovních příležitostí!

Jak zpětně reflektujete svou absolventskou práci?

Kati Štolcpartová: Zvolila jsem si docela obsáhlé téma, jež jsem souhrnně nazvala: „Sakralita a Teatralita na pouti a v pouti“. V zásadě se jednalo o projekt site-specific spojený s historickou krajinou a poutí, jakož i teorií v oblasti výtvarná tvorba v krajině, environment apod. V druhé části práce jsem se zabývala rozborem autorského loutkového projektu o Josefu Váchalovi, který byl mj. také takovým poutníkem v krajině. Absolventské inscenaci Krvavá svatba, k níž jsem navrhla scénu a grafiku, se v práci věnuji stručněji. Ze zpětného pohledu snad mohu říci, že závěrečná práce dostatečně shrnula směřování a průběh mého magisterského studia – vnímám ji jako důležitý stupeň na schodišti života, který nás posouvá dál a výš – ale posouvá nás právě o ten jeden stupeň, dál již musíme sami.

 

Jana Špalová: Svou absolventskou práci na téma „Lidová dřevěná hračka a její avantgardní obdoby z 1. poloviny 20. století jako zdroj inspirace“ reflektuji pozitivně. Především jsem velmi vděčná za to, že jsem se v ateliéru scénografie KALD setkala s profesory, kteří mi nechali volnou ruku, a já jsem se tak mohla ve své diplomce věnovat opravdu tomu, co mě zajímá. To bohužel není samozřejmostí. Pokud vím, na KS je dosud běžnou praxí, že je studentovi téma jeho závěrečné diplomové práce zadáno pedagogem. Dokonce častokrát tato závěrečná práce ani nezahrnuje či nereflektuje praktickou část – to znamená konkrétní inscenaci, performanci či jiný divadelní výstup. Praktickou část v těchto případech tvoří pouze návrhy či modely kostýmů a makety scény. Já jsem měla to štěstí, že moje diplomka se stala tematickým základem, ze kterého se snažím ve své tvorbě čerpat doposud a i v budoucnu na něj plánuji navazovat.

Marie Černíková: Moje absolventská práce souvisela s divadelním projektem Paměť krajiny/Krajina paměti, ke kterému jsem dělala kostýmy. Jednalo se o projekt napříč katedrami a školami, což znamenalo, že jsme měli dramaturga z KČD, režisérku z KALD a herce z polské univerzity. Inscenace neměla žádný pevný text a vznikala vlastně v průběhu zkoušení. Nakonec jsem tedy psala o tom, jak v této situaci dělat kostýmy. Měla jsem tam dokonce i tabulky, jak jsem k některým nápadům došla, proč jsem například zvolila jeden výrazný červený prvek a proč ostatní bylo šedé. Byla to taková analýza, jak scénograf spolupracuje na inscenaci, aniž by měl hotový text. Teď si zpětně uvědomuji, jak jsem to měla všechno promyšlené, kolik lidí na výrobě kostýmů spolupracovalo a jaké jsem měla na škole ideální podmínky k tvorbě. V praxi je to úplně jinak.

Petra Krčmářová: Svoji absolventskou práci považuji za nejobsáhlejší studii konkrétního dramatu, kterou jsem na DAMU vytvořila. Myslím tím zejména z hlediska písemné magisterské práce, která nebyla součástí výtvarného zpracování jako u jiných zadání v průběhu studia. Z tohoto hlediska ji pokládám za přínosné rozšíření svých vědomostí o uvažování a celkové budování koncepce konkrétní práce. Jelikož se moje diplomová práce zabývala zdramatizovaným textem Bohumila Hrabala - Obsluhoval jsem anglického krále jen akademicky (obsahuje písemnou diplomovou práci, výtvarné řešení a realizace vybraných kostýmů), nemohla jsem si zde plně vyzkoušet přímou praxi v tvorbě s inscenačním týmem. Zkušenost s navrhováním a realizací kostýmů jsem v rámci DAMU zažila dvakrát, a to ve školním divadle DISK. Jednou pod režijním vedením Mikoláše Tyce u hry Ödöna von Horvátha - Kazimír a Karolína a podruhé pod režijním vedením Davida Šiktance u hry Bertolda Brechta – V houštinách měst.

 

Lada Jílková: Měla jsem opravdu krásné téma, které stálo za zpracování: Tracyho Tygr od Williama Saroyana. Mohla jsem se ubírat dvěma směry. Inspirovat se dějem knihy a napsat si svůj vlastní scénář, jako to například udělal Libor Pixa ve svém krátkometrážním filmu Graffitiger. Nicméně jsem se nakonec rozhodla postupovat přesně podle knihy, která popisuje New York 30. let a jeho ulice a markety. Byla to má první rozsáhlejší práce zabývající se celovečerním filmem, která měla působit celistvě. Podle historických fotografií jsem zjistila, jakou měl celý prostor tehdy nádhernou atmosféru, se kterou se my, Evropané, tady těžko setkáme. Teď si myslím, že má práce splnila to, co jsem si od ní slibovala. Jen mě mrzí, že jsem ji už nemohla věnovat více času na zdokonalení některých prostředí. Hodně mě bavila.

 

2. Jak vnímáte oblast práce scénografa/kostýmního výtvarníka v současném divadle/filmu? Změnil se váš názor od dob studií na DAMU?

 

Kati Štolcpartová: Stále zastávám názor, že je to náročné a vůbec ne jednoduché povolání. Výtvarníci, kteří většinou působí na volné noze, musí často dělat i několik výprav, projektů a zakázek současně, aby byli schopni se vůbec uživit. Většinou stojí před otázkou nedostatečného a podceněného rozpočtu na inscenaci a své výtvarné vize jsou nuceni okleštit na minimum. Z čehož ovšem vyplývá i jeden pozitivní fakt, že jsou scénografové schopni vytvořit z mála opravdu mnoho.

 

Jana Špalová: Těžko odpovědět na takto obecně položenou otázku. Vždy záleží na konkrétním tvůrčím týmu, na jeho složení, případně na charakteru vztahu scénograf–režisér. Myslím, že toto jsem vnímala stejně i za dob svého studia na DAMU. Obecně se podle mě v současnosti scénografova oblast práce spíše rozšiřuje, především s hledáním nových postupů při inscenačním procesu.

 

Marie Černíková: Na škole jsem si opravdu upřímně myslela, že se v životě skutečně budu věnovat scénografii a budu k tomu mít ty podmínky, jaké jsem měla ve škole. Během studia jsem se tomuto oboru věnovala na 200% a měla jsem k dispozici dílny. Teď často dělám sama a realizace vypadají jinak než návrhy (nejsem zklamaná, jsem překvapená).  S kamennými divadly moc nespolupracuji. Ale kdysi jsem například dělala kostýmy do plzeňské Alfy (TEĎ 55 31 13 já), a dopadly dobře. Shrnula bych svoji práci tak, že když je víc peněz a času, tak si můžu vymýšlet, je-li peněz málo, baví mě věci nacházet a upravovat. Když funguje něco, co vyrobím, mám radost.

 

Petra Krčmářová: Podle mého názoru a zkušeností má výtvarník dostatečný prostor pro svoji práci. Ale je to závislé na tom, s jakým režisérem, v jakém prostředí a s jakým týmem pracujete. Zatím je můj pohled stejný, protože už při studiích jsem se snažila o propojení s praxí, bez které by to nešlo. A jakmile člověk nahlédne do „kumštu“ a utvoří si názor, nemá na něj odchod ze školy přílišný vliv.

 

Lada Jílková: Myslím si, že je v současném divadle hrozná chyba rozdělovat scénografii na tolik disciplín. Podle mě se jednotlivé specializace prolínáním vzájemně obohacují. Výtvarný návrh by měl být v jednotném konceptu. Scénograf by si sám měl sehnat kostýmního výtvarníka, který by jej doplnil. Někdy je to otázka peněz a na některé věci pak nemůže dojít. A někdy má scénograf kolem sebe stále stejnou zajímavou skupinu lidí, kteří se specializují na různé věci, rozumí si a mohou pak velmi snadno na inscenaci spolupracovat. Je to samozřejmě individuální. Já sama nad touto problematikou uvažuji zatím teoreticky.

 

3. Orientujete se na konkrétní divadelní/televizní druh/žánr?

 

Kati Štolcpartová: Vlastně již na katedře jsem tíhla spíše k autorskému pojetí určitého námětu – preferuji komplexnost scénografie (kostýmy, scéna, světlo, grafika), která zahrnuje výtvarný záměr a zároveň i režijní koncepci. Každou výpravu tak vlastně vnímám jako ponor do určitého vizuálně-dramaticky exponovaného stylizovaného fantaskního světa. A další téma je samotný vztah k loutce a masce – nejen jako ke konkrétnímu výrazovému prostředku, ale jako k samostatné entitě, oživení neživé hmoty. Ve vztahu člověka-hybatele a hmoty-entity cítím vždy cosi symbolického, posvátného a tvůrčího a toto spojení zásadně ovlivňuje motivaci k práci v tomto oboru, navzdory její pomíjivosti, nebo možná právě díky ní.

 

Jana Špalová: Kromě autorských loutkových inscenací (která představují mou nejsvobodnější tvorbu a která mi umožňují nejkomplexněji řešit celou vizuální stránku) necítím potřebu tíhnout pouze k jednomu druhu nebo žánru.

 

Marie Černíková: Žánry vůbec neřeším, já jsem vždycky chtěla dělat divadlo, proto jsem vděčná za jakoukoliv práci, která se toho aspoň trochu týká. Zkrátka považuji za štěstí, když se můžu zabývat uměním.

 

Petra Krčmářová: Zatím jsem měla možnost setkat se s klasickou činohrou. Pro pražskou konzervatoř jsem vytvořila kostýmy do barokní opery Zéphyre v režii Josefa Nováka. A pokud bych měla někdy možnost vytvořit kostýmní výpravu pro operu nebo balet, byla by to pro mne velká výtvarná výzva. Žádnému divadelnímu druhu se však nebráním a zajímá mne i filmová scénografie a kostýmy.

 

Lada Jílková: Specializuji se především na televizní a filmovou scénografii. A co se týče filmů, nejsem nikterak vyhraněná, přesto fantasy mi přijde asi nejzábavnější. Stejně to mám i u divadelních žánrů. Hodně se to mění.

 

4. Koho nebo co považujete za svůj inspirační zdroj? Určuje nějak vaši tvorbu odkaz české scénografické školy?

 

Kati Štolcpartová: Studium na KALDu bylo zlomem v rozvoji mého divadelního vnímání a chápání. Odkaz české scénografické a divadelní školy považuji za zcela zásadní. Mám své výtvarné vzory mezi četnými výtvarníky a umělci současnosti i minulosti, ve filmech i v přírodě, ale jistě vždy se budu přiklánět k nadčasovému odkazu Josefa Váchala, a to i z pohledu jeho rebelské osobnosti, jejíž svébytný projev mi je velmi blízký. A v neposlední řadě považuji za důležité poznání jihoasijské a zejména indonéské divadelní a výtvarné kultury, které mě naučilo pohlížet na umění ještě z jiné perspektivy. Spočívá to především v úctě k materiálu, pokoře vůči němu, radosti z tvůrčího procesu a té jisté posvátnosti vzniklého, oživeného naší vlastní energií. (pozn. redaktorky: Vzápětí po ukončení studia na DAMU Kati Štolcpartová odjela do Indonésie. Původně to zkoušela přes výukový program Dharmasiswa, který umožňuje studentům z celého světa studovat na některé z univerzit v Indonésii, to ovšem nevyšlo. Nakonec se tam dostala na základě doporučení a kontaktů, které získala na velvyslanectví. Místo mezi univerzitní zdi se tak dostala přímo mezi loutkáře a umělce. Kromě Wayang kulit měla možnost detailně v praxi poznat i umění masek topeng.)

 

Jana Špalová: Vnímám mnoho zdrojů inspirace mezi osobnostmi české scénografie, jak historickými, tak současnými. Myslím si, že v souvislosti se studiem na DAMU musím zmínit své profesory – Aloise Tománka a Roberta Smolíka, kteří mě svou tvorbou nejen inspirovali, ale také o ní se mnou byli schopni normálně mluvit – a to vždy v souvislosti s mou vlastní tvorbou nebo s konkrétním problémem, který vyvstal při konzultacích. Nejednalo se tedy od nich o nějaké mentorování, ale vždy o konkrétní pomoc nebo zajímavý postřeh.

 

Marie Černíková: Inspirací je pro mě všechno – internet, klipy, popkultura obecně. Jedině tu televizi moc nestíhám. Nevím, že by moji tvorbu ovlivnila česká scénografie. Škola a prostředí, ve kterém jsem se pohybovala, na mě určitě  vliv mělo. Groteska a gafa.

 

 

Petra Krčmářová: Za svoje inspirační zdroje považuji práce našich bývalých, současných i světových scénografů, malířů, fotografů, návrhářů. Prostě všech, kteří zachytí nějakou realitu pro mě svým vlastním a zajímavým způsobem.

 

Lada Jílková: Moc na vzory nejsem. V tuhle chvíli mě inspirují Puppet String Company, Robert Wilson a Helmut Stürmer.

 

5. Věnujete se výhradně divadelní/televizní scénografii/kostýmu nebo vaši práci můžeme vidět i v jiných uměleckých disciplínách? Na čem v současné době pracujete?

 

Kati Štolcpartová: V současnosti pracuji jako výtvarnice v dílnách Malého divadla v Českých Budějovicích, takže mým výhradním zaměřením zůstává i nadále scénografie a její řemeslně-praktická stránka. Mám zde i možnost vlastní scénografie, nyní připravuji inscenaci Gulliverovy cesty v režii Moniky Kováčové (studentka režie na KALDu).  Kromě divadla se jako OSVČ věnuji různým zakázkám typu ilustrace, design, dřevěné plastiky, loutky, masky a výtvarné výpomoci či workshopy všeho druhu. Když to tak shrnu – prostě KALD v praxi.

 

Jana Špalová: Snažím se co nejvíce věnovat scénografii, tvorbě kostýmů i loutek. Kvůli obživě se však musím zabývat také jinými činnostmi, které nespadají do žádné umělecké disciplíny. Jedná se konkrétně o pedagogickou práci, kterou se (podle mých informací) snaží „přiživovat“ stále více absolventů „obou scénografií“. Ráda bych poukázala na to, že v rámci DAMU nelze získat takzvané „pedagogické minimum“, kterého bez problémů dosahují studenti VŠUP i AVU.  Bez tohoto papíru bude v budoucnosti velmi obtížné kdekoliv učit, takže se uplatnění absolventů ještě zúží. Co se týká mé scénografické práce, právě jsem dokončila svou v pořadí druhou autorskou pohádku, využívající „sutnarovské“ estetiky rotačních tvarů, která se jmenuje: BYLO nebo NEBYLO nebo BYLO.

 

Marie Černíková: Scénografie dnes zaujímá tak jednu pětinu mojí práce. Věnuji se hodně vlastním projektům, rapuji ve formacích Debbi Love a DIAkritika, dělám slam poetry, performovala jsem ve Štrasburku, natočila jsem desku s kapelou Chodská junta, s Matějem Samcem jsme jako Urpop zkoumali populární hudbu a realizovali dvě hudební inscenace a mnoho improvizovaných výstupů. Naposledy jsem spolupracovala na inscenaci Příšerné příběhy strýce Montaguea (režie Ewa Zembok, k vidění v Divadle Kampa) a předtím na tanečním projektu Much More Than Nothing (k vidění ve Studiu ALTA v Holešovicích). Na scénografii na KALD jsem se vlastně přihlásila proto, že jsem chtěla pracovat na vlastních věcech, ne jen výtvarně, ale nakonec jsem celé čtyři roky stejně hlavně vyráběla a kreslila.

 

Petra Krčmářová: Zatím se věnuji divadelní i filmové scénografii. V současné době pracuji na výpravě k divadelní inscenaci souboru Kašpar fungujícím v Divadle v Celetné. Jedná se o monodrama Baterka Miki v režii Lukáše Jůzy. Mimo to připravuji kostýmy k celovečernímu filmu 8 hlav šílenství v režii Marty Novákové.

 

Lada Jílková: Nutno přiznat, že se v tuto chvíli ke mně nabídky na natáčení dostanou jen poskrovnu. Přes své zaměření se divadelní scénografii a kostýmu vůbec nebráním. Škoda, že jsem moc příležitostí zatím neměla. V minulém roce jsem absolvovala stáž na Nové scéně při zkoušení inscenace Nosorožec, která byla po všech stránkách výborná. Teď pracuji na tom, abych se měla jak pracovně uplatnit a především pak uživit. K tomu jsem začala pro radost vyrábět náušnice.

 

6. V jakých fázích a jakým způsobem vstupujete do inscenačního procesu?

Kati Štolcpartová: Iniciačním impulzem vzniku inscenace je jistě už samotný výběr tvůrčího týmu, jeho první setkání a vzájemná diskuze o tématu. Předně režisér, ve spolupráci s dramaturgem a výtvarníkem, by měl hledat jevištní tvar nebo celkové ztvárnění projektu. Na základě těchto vizí pak začínám pracovat já coby scénograf.  Začínám „házet nápady na papír“, čili vytvářím vizuál, který pak postupuje k výrobě. Upřednostňuji úzkou spolupráci a kontakt s režisérem od počátku, a s herci rovněž, i když tady je ten vztah přeci jen odlišný. V Malém divadle, kde se coby dílenský zaměstnanec podílím i na výrobě, pak již předem při navrhování scénografie počítám s tím, kdo co bude vyrábět a jaké jsou vlastně technologické a časové možnosti.

 

Jana Špalová: Při autorských věcech je to jednoduché – tam jsem u zrodu myšlenky, kterou se snažím nějakým způsobem ztvárnit a uchopit, a to pak konzultuji se svým realizačním týmem, který můj základní tvar obohacuje o své podněty. Při spolupráci s režisérem jsem naopak já tím, kdo se teprve snaží základní myšlenku obohatit. Ale jakým způsobem a v jakém množství se to promítne třeba do hlavní režijně-dramaturgické koncepce, to už záleží na konkrétním tvůrčím týmu.

 

Marie Černíková: Do inscenačního procesu obvykle vstupuji jako třetí – hned po režisérovi a dramaturgovi. Tahle počáteční fáze, kdy diskutujeme o podobě inscenace, mě baví. Jakmile se začne realizovat, obvykle nestíhám, jsem z toho nešťastná a nakonec jsem ráda, že to nějak dopadne. Když vidím výsledek, nechci už fungující celek narušovat. Opravuji, co se rozbije, lepím a zašívám. Spolupracovala jsem i na tanečních projektech  VerTeDance – Kolik Váží Vaše Touha, Simulante Bande a BOXTESKA. Tam jsem přišla až jako poslední, respektovala choreografii, snažila se ji prostřednictvím kostýmů vyložit, a to mě bavilo.

Petra Krčmářová: Do inscenačního procesu vstupuji hned na začátku. Jakmile mám v ruce text, může práce začít… Rozbor textu – postav – prostředí – souvislostí – inspirační zdroje – rozmluvy s režisérem, dramaturgem, výtvarníkem – návrhy – výroba  kostýmů, dekorací – zkoušky – premiéra…

Lada Jílková: Před půl rokem, když jsem pracovala na jednom klipu. Vše se mělo vejít do jedné místnosti, která se měla časově měnit. To se také stalo. Přesto výsledek nakonec vyšel trochu méně jasně, než jsme očekávali, ale i to se občas stane. Já sama bych scénu pojala víc minimalisticky. Pokud bych s nimi na námětu pracovala již od počátku, snažila bych se do toho víc zasahovat.