Alexandr Nikolajevič Ostrovskij ve svých dramatických dílech zachycuje společenské i morální problémy carského Ruska, divadelní hra Les není výjimkou. Vidíme uzavřenou, neproniknutelnou skupinu postav, která si chce žít sama pro sebe, podle svých pravidel a bez ohledu na druhé. Střetávají se v lese a každá z nich tam přichází s nějakým záměrem, který chce uskutečnit. Přetvářka jim má sloužit k tomu, aby ostatní jejich úmysl neprohlédli. Toto téma inscenátoři umocnili užitím skladby hudební skupiny The Doors People are strange. Je zřejmé, že tato skladba je v inscenaci ústřední scénickou hudbou právě pro svůj obsah: „People are strange when you‘re a stranger, faces look ugly when you‘re alone…“.
Na statku Raisy Gurmyžské se potkávají typičtí zástupci různých společenských vrstev. Ať už je to obchodník nebo herec, všichni skrývají své pravé já, podléhají přetvářce, která je však pro přežití nevyhnutelná. Les Gurmyžské začíná řídnout. Postarší vdova potřebuje peníze, tak části svého lesa postupně odprodává chamtivému obchodní- kovi Vosmibratovovi. Do komplikované vztahové situace, která na statku vyvstává, přicházejí dva herci – kolegové Gennadij Nešťastlivec a Arkadij Šťastlivec. Oba vidí mož- nost snadného výdělku, a to díky příbuzenskému vztahu mezi Nešťastlivcem a Gurmyžskou. Kvůli utajení svého povolání se Nešťastlivec začne přetvařovat a vystupovat jako úctyhodný pán. Tragéd a komik, Nešťastlivec a Šťastlivec jsou kočovní herci putující krajinou za svým snem stát se slavnými a uznávanými divadelními herci. Představitelé ústřední dvojice „kolegů“ Vuk G. Čelebić a Patrik Děrgel jsou skvěle sehranou dvojicí. Již při prvním jejich společném výstupu je zřejmé, že budou hlavní- mi tahouny inscenace. Zejména pak Čelebićův záměrně tragický patos Nešťastlivce se díky nepřirozeně nasazené melodii hlasu dostává až ke komickým polohám. Velice dobře a s lehkostí zvládá přechody mezi tím, kdy jeho postava mluví sama za sebe a kdy za ni mluví herecká profese Nešťastlivce. Šlechetná velkorysost je Čelebićem dokreslována za pomoci napjatého držení těla i strojené deklamační mluvy. Děrgelův Šťastlivec je přesným opakem – jeho tělo je za každých okolností uvolněné a řeč plyne tak, jak si Šťastlivec usmyslí. Jeho groteskní škleb, který pravidelně následuje po každé jeho rádoby vtipné narážce či komentáři, se stává mimo to i jakýmsi hořkým nádechem osamění tohoto člověka. Tímto způsobem Děrgel pomalu vykresluje postavu smutného a nedoceněného komika, jenž se nedívá na svět a na lidi v něm tak naivně jako dobro-hloupý Nešťastlivec. Dramaturgyně Markéta Machačíková text hry výrazně zkrátila a místy upravila. Z režijně-dramaturgického ře- šení se ale vytratila uvěřitelnost a zejména pak síla ně- kterých vztahů mezi postavami. Konkrétněji je tomu tak ve vztahu mezi Axjušou a Petrem, který je zde v zásadě chladný a tím tedy i nevýrazný, chybí mu jakási linka emocí, která by vztah nějakým způsobem postupně gradovala. Neustálá přetvářka a proměňování pomyslných masek se objevuje u všech postav. V této společnosti obelhává každý každého. Vztahy jsou pokřivené jak v rodině, tak i mezi sousedy. Les jako metafora značící nepropustnou, chladnou a nepřejícnou společnost. Změní-li se složení konverzačního hloučku, mění se tak i chování a postoje přítomných. Ať už je to Vosmibratov (Michal Švarc), Karp (Václav Šanda) nebo Axjuša (Pavla Dostálová) - všichni se přetvařují jen proto, aby se začlenili a byli součástí lesa. Stejně tak neupřímná je i majitelka statku vdova Raisa Gurmyžská (Anna Losová). Ztvárnění starší ženy byl pro herečku úkol nelehký, obvykle je režiséry do této role obsazována herečka věkově starší a vyzrálejší. Gurmyžská je postava manipulující, proto jsem u Losové postrádala potřebnou dominanci. S hlasem pak herečka pracuje velmi násilně, místy až nepříjemně; přitom v koketní konverzaci s Bulanovem je její hlas klidný a přirozený. Iluze mládí je dokreslována svatebními růžovo-bílými krajkovými šaty s vlečkou, pro které by se dalo trefně užít označení „stará-mladá“. I u jiných postav se pomocí kostýmů dává najevo zařazení a postavení ve společnosti. Chudí a nemajetní ve svém šatníku vždy něco postrá- dají, ať už je to košile nebo ponožky (Petr, Šťastlivec) a ti, kteří jsou na tom lépe, raději dodržují určité konvence diktované dobou, jen aby náhodou nevybočovali z lesa, tedy ze společnosti ven (Papučkinová, Bodajevová a Milonovová). Před diváky se povětšinou rozprostírá obnažená scéna. Na zadních černých stěnách jeviště jsou bílou křídou nakreslené čáry, přičemž některé z nich jsou přeškrtnuté. S tímto zajímavým režijním nápadem se pracuje v po- čítání odprodaného lesa Gurmyžské. Postačí jeden tah Vosmibratovovou křídou k tomu, aby znázornil pokácení pomyslné části lesa, kterou mu statkářka prodala. Další způsob, jak na jevišti vypodobnit les, vyřešili scénografové Jozef Hugo Čačko a Radka Josková zavěšením růžových odpadních rour-kmenů vysoko nad jeviště. Růžové roury svou barvou neustále přitahují divákovu pozornost. Les visí jako určitá hrozba ve vzduchoprázdnu, a je tedy stále přítomen. Odpadní roury zrcadlí to, co je uvnitř oné společnosti. Zvenku se může zdát růžová, přesto v nitru hnije jako obsah nacházející se v rourách. Závěrečným pomalým spuštěním zavěšených růžových „kmenů“ dolů k zemi tvůrci umocňují pocit nepropustnosti lesa. V inscenaci se velmi často pracuje s propadlem – jeho plošina se používá v obou směrech. Při vysunutí vzhůru funguje nejčastěji jako jeviště, na kterém mimo jiné sehraje Nešťastlivec jednu ze svých životních rolí. Během oné situace, ve které Nešťastlivec přinutí Vosmibratova vrátit ukradené peníze, ostatní přítomní sedí na židlích a sledují je, jako by se před nimi odehrával skutečný divadelní výstup; tento pocit umocňuje i jejich následný potlesk. Plošina, která je v závěru vysunuta vysoko nad úroveň země, demonstrativně dokresluje pozici oné lepší společnosti, která se na ní v ten okamžik vyskytuje, čímž celá inscenace vyvrcholí k závěrečnému Nešťastlivcovu proslovu. V něm pak Nešťastlivec sobeckou a chamtivou společnost své tety odmítá a nechce žít takový život jako oni. Mimo to plošina sjíždí i dolů, kde se v jednom z pří- padů vytvoří bazén, v němž se pak herci koupou tak přesvědčivě, až z toho divák může nabýt dojmu, že je v něm skutečná voda. Tato divadelní situace je jednou z nejpovedenějších. A to nejenom díky předváděným vodním hrátkám a plavání, ale i pro roztomilé a neohrabané flirtování a škádlení postarší statkářky Gurmyžské s mladičkým nepříliš chytrým Alexejem Bulanovem, který se v bazénu stává díky Tomášovi Vaňkovi až překvapivě chlípným. Všem, kteří se na inscenaci podíleli, se cesta lesem zkomplikovala a nechybělo málo, aby se ztratili. Proto nemohu opomenout fakt, že během zkoušení došlo ke změně režiséra. Zřejmě právě díky kolektivní režii nese inscenace určité známky neucelenosti v interpretaci postav a režijním konceptu. Pokud by podobná komplikace nastala v profesionálním divadle, bylo by možné inscenaci s novým režisérem přezkoušet. V DISKu ale čas kvapí a prostor vyhrazený ke zkoušení se s ohledem na jiné absolventské inscenace prodloužit nedá. I přesto se absolventům podařilo inscenaci dozkoušet do výsledného tvaru, který bude s každou další reprízou jistě lepší.