TAKOVÁ NORMÁLNÍ SVATBA

Vzpomínáte si na vaši poslední velkou rodinnou sešlost, kde se setkali blízcí i vzdálení příbuzní, za strojených úsměvů se podávalo jídlo, které nikomu nechutnalo, na nekonečné konverzace vedené jen ze slušnosti, které přerušoval křečovitý smích? Vybavuje se vám obličej toho pána, který vyprávěl úmorné, trochu nechutné, a především nezábavné historky? Studenti posledního ročníku katedry činoherního divadla si pro svou třetí absolventskou inscenaci v divadle DISK vybrali aktovku odehrávající se na podobné rodinné sešlosti. Místo oslavy tradiční události, jež má stvrdit partnerský vztah dvou lidí i přátelství jejich rodin, však sledujeme rozpad mezilidských vztahů.

Dramatik a režisér Bertolt Brecht napsal jednoaktovku Maloměšťákova svatba v roce 1919. V textu, který kritizuje lidskou omezenost, povrchní morálku a zkažené charaktery lidí, se odráží i otřes společenskými hodnotami poválečného Německa. Režisérka Gabriela Gabašová a dramaturg Kryštof Krejčí mírně přepracovali překlad Rudolfa Vápeníka a v programu k inscenaci uvádějí jako jeden z důvodů výběru textu kromě kritického, emocionálního i racionálního pozorování charakterů také fakt, že podle režisérky nebyly rané Brechtovy texty ovlivněné marxismem. Přitom už samotné téma „kritiky maloměšťáckosti“ má potenciál stát se silně politickým tématem. Snaha o apolitické čtení Brechta se však v DISKu neobjevuje poprvé. Loni uvedená adaptace Brechtova textu Žebrácká opera aneb Kauza Vyližmetr v režii Kateřiny Volánkové byla prezentována v anotaci i na DISK_USE pouze jako muzikál nemající nic společného s politickým divadlem. Znamená to, že je napříč činoherní katedrou přítomna obava z přihlášení se k tomuto typu divadla?

Výchozí text nenabízí mnoho pevně ohraničených situací a ani jednoznačné typové charakteristiky. Důležitým se stává spíš jednání mezi replikami, rozpor mezi tím, co a komu postavy říkají, a tím, čeho by skutečně chtěly docílit. Matka ženicha (Jindřiška Hanušová) navařila rybu ke svatební hostině, otec nevěsty (Erik Zabrucký) vypráví rádoby humorné příběhy o svých známých. Dlouholetí partneři Ema (Karolína Knězů) a Helmut (Pavel Prais) se posměšně vyptávají ženicha Jakuba (Filip Týc), jaký nábytek do nového bytu vyrobil. Nevěsta Marie (Luciana Tomášová) zůstává společně se svou sestrou Innou (Lucie Michálková) trochu v pozadí, což umožní synovi domovníka Hansovi (Filip Kohut) s Innou flirtovat. Nevyhnou se však provokacím od ženichova přítele Klause (František Beleš) a z poklidné oslavy se s přibývajícím alkoholem a drzostí stává panoptikum, v němž od nepříjemných konverzací maloměšťáci utíkají k tanci, svádění z nudy a prozrazování tajemství.

Brechtova aktovka představuje výzvu, jak poukázat na stinné stránky lidské povahy. Absolvujícím hercům se daří zobrazit různé podoby neurvalosti, drzosti či omezenosti. Naprostou většinu času jsou na jevišti všichni společně, daří se jim udržet v herectví groteskní stylizaci i cit pro komické situace, navíc skvěle předvedou své pohybové a pěvecké dispozice. Ve zpěvu vynikne především František Beleš, v timingu a komické stylizaci Karolína Knězů a Filip Kohut. Obsazení některých rolí mě však přimělo uvažovat nad typově podobnými příležitostmi pro herce téhož ročníku. Erik Zabrucký je obsazen do role Roberta Doppelgängera, otce nevěsty, přitom podobnou hereckou stylizaci má v první absolventské inscenaci ročníku, Mayenburgově Chladném dítěti v režii Tomáše Ráliše. Tam v roli Taťky se šibalským úsměvem vypráví to, co nikdo nechce slyšet. Proč také Karolína Knězů, stejně jako v Rálišově inscenaci, běhá rázným krokem po scéně a útočností se pokouší zamaskovat nefunkční partnerský vztah? Samozřejmě rozumím omezením, která přináší věkově blízký ročník herců, přesto se ptám, zda a jakým způsobem by mohli studenti závěrečného ročníku dostávat možnosti k vyzkoušení rozmanitějších hereckých poloh?

A lze vůbec Brechta inscenovat apoliticky? Ačkoli se v programu dočteme, že „maloměšťáctví je fluidní, netýká se jedné společenské vrstvy jako kdysi“, domnívám se, že společensko-politické okolnosti doby, v níž text vznikl, si nelze z Maloměšťákovy svatby úplně odmyslet. Bertolt Brecht hru napsal v době Výmarské republiky trvající mezi lety 1919 a 1932, tedy v době, která byla společenským, politickým a hospodářským experimentem. Šlo o období, v němž stále doznívala traumata první světové války a extrémní požadavky na válečné reparace vedly zemi do prohlubující se ekonomické nestability, jež mezi lety 1921 a 1923 vyústila v hyperinflaci. Brecht, podobně jako další umělci té doby (namátkou např. malíři Otto Dix, Rudolf Schlichter či fotograf August Sander), ve svém díle tematizoval život méně viditelných obětí války – invalidních veteránů, nezaměstnaných dělníků, prostitutek. Počátek výmarské éry byl rovněž poznamenán všeobecnými obavami z morálního úpadku. Námětem mnoha uměleckých děl se stalo šíření pohlavních chorob, nezaměstnanost, rozvoj černých trhů i vzrůstající politický extremismus. Jedním ze způsobů, jak se s tíživou realitou vyrovnat, byla satira a nadsázka, zdůraznění ošklivosti, nízkosti a záměrné parodování či urážení „vyšší“ společnosti.

Mnohá z výše zmíněných témat lze v Brechtově textu explicitně číst, což ale neznamená, že by text musel být vykládán výhradně přes historický kontext. Zpracování Maloměštákovy svatby v DISKu však s aktualizacemi pracuje nedůsledně, takže je ve výsledku těžké určit, kdy se děj odehrává. Akcent kladený na situaci výchozího textu, v níž se hosté svatebního veselí pohoršují nad tím, že novomanželka není panna, odkazuje na dobu první poloviny minulého století. Přitom ale otcovo žertování o příteli, který zemřel na AIDS, posouvá děj do osmdesátých let minulého století, kdy ještě neexistovala účinná léčba umožňující dlouhý život. Autorky výpravy Barbora Klenová a Julie Sztogrýnová nadto na jeviště umístily neosobní umakartový domek a množství umělého trávníku, což evokuje prostor vyprázdněného satelitního městečka, případně vilové čtvrti, z nultých let 21. století, snad kdesi ve Spojených státech amerických. Autor hudby Matteo Hagger podtrhuje maloměšťáckost citacemi písní. Jeden z herců interpretuje původní Brechtovu píseň, k níž jako hudební podkres hraje melodie Cohenova slavného Hallelujah, vydaná v roce 1984. Při aktualizaci textu vepsali režisérka s dramaturgem do hry situaci, v níž svatební hosté horují pro zapálení divadel, ohrnují nos nad Maloměšťákovou svatbou v divadle DISK, zdánlivě vysokými platy herců a jejich osobními životy probíranými v bulvárním tisku, což najednou vsazuje postavy do českého prostředí roku 2023 nebo 2024. Tvůrci pak ústy postav kritizují „současné maloměšťáky“, respektive hlasy ve veřejném prostoru, které hlásí, že kvalita kultury neodpovídá „vysoké ceně“, kterou za ni diváci platí. Ač dochází k dalšímu posunu časoprostorové roviny, velmi oceňuji tuto snahu tvůrců poukazovat na to, že financování veřejných kulturních institucí a škrty vágně formulované jejich „zbytečností“ jsou bohužel časté.

Musím se však ještě pozastavit nad propagací Maloměšťákovy svatby. Ještě před premiérou mě překvapily plakáty rozvěšené po škole, na nichž byli herci nazí. V programu složeném ze sady pohlednic pak další fotky pracující s nahotou a sexualizací herců mohou poukazovat na triky reklamních společností, které udělají cokoli pro získání naší pozornosti. Velkým rizikem rozhodnutí pro takovou propagaci je, že explicitní fotografie budou pouhou lacinou snahou nalákat diváky, ač to tak třeba nebylo původně zamýšleno.

Výběr titulu Maloměšťákova svatba tvůrci dokázali odůvodnit, herecky totiž dochází k funkčnímu odlišení postav s podobným charakterem. Hlavním úskalím inscenace zůstává zvolený způsob aktualizace, respektive režijně-dramaturgické koncepce, která skrz přepisy textu i scénografické a kostýmní volby podporuje tezi předpokládané „nadčasovosti maloměšťáctví“. Pokud by se tvůrci chtěli ubírat důsledně aktualizačním směrem, znamenalo by to vstoupit na území politického divadla, a promýšlet jednoaktovou hru v sociopolitických kontextech dneška. Inscenace tak zobecňuje rysy „maloměšťáků“, v inscenaci nejasně určené společenské skupiny. Tím zůstává na půli cesty v hledání odpovědi na otázku, zda se maloměšťáctví vyjevuje stejně nebo v jiných podobách, než jak jej popsal Bertolt Brecht.

 

Bertolt Brecht: MALOMĚŠŤÁKOVA SVATBA

Katedra činoherního divadla (KČD)

Překlad: Rudolf Vápeník

Režie: Gabriela Gabašová

Dramaturgie: Kryštof Krejčí

Choreografie: Michaela Dzurovčínová

Scénografie a kostýmy: Barbora Klenová, Julie Sztogrýnová

Hudba: Matteo Hager

Premiéra: 17. 11. 2023

Psáno z reprízy: 2. 12. 2023