Tereza Šafářová

Na Višňový sad v divadle DISK jsem byla velmi zvědavá, jelikož mě zajímalo, z jakého důvodu si lidé mé generace (režisérka Aminata Keita a dramaturg Jaroslav Jurečka) právě tuto slavnou Čechovovu tragikomedii zvolí k inscenování. Jak se k ní vztahují a o čem ji dnes chtějí hrát? Jasnou odpověď jsem ale z představení nevyčetla. Byly to spíše jakési opatrné náznaky, přebité značně pietním přístupem k autorovi. Textu chyběl jasnější výklad, který by zodpověděl otázku, proč mladí tvůrci chtěli zinscenovat právě drama o statkářce Raněvské, která se navrací na zadlužené panství a čelí zde jak své promarněné minulosti, tak tragikomické přítomnosti. 

Vladimír Morávek se narodil 9. 4. 1965 v Moravském Krumlově, ale brzy nato se s rodinou přestěhoval do Bruntálu, kde vystudoval gymnázium. Po jeho dokončení se přihlásil na brněnskou JAMU, kam byl, i přes svou do té doby nepatrnou zkušenost s divadlem, přijat a následně zde vystudoval režii. Po absolutoriu nastoupil do Divadla na provázku, kde bylo jeho hlavním úkolem vzkřísit amatérský soubor přidružený k tomuto divadlu – tzv. Dětské studio DHNP. Mezi lety 1996–2005 zastával funkci uměleckého šéfa v Klicperově divadle v Hradci Králové, které se během jeho éry stalo čtyřikrát Divadlem roku. Poté se navrátil do brněnské „Husy“, v níž do konce roku 2017 působil jako umělecký šéf. Spolu jsme si povídali o jeho vztahu k divadlu, hercům, divákům, ale i divadelním kritikům…   

Na přelomu listopadu a prosince se mi naskytla možnost psát pro Divadelní noviny denní zpravodajství z festivalu OST – RA – VAR. V této reflexi jsem se nakonec rozhodla zaměřit na dvě inscenace z Divadla Petra Bezruče, jež mě na festivalu zaujaly nejvíce. Podávají totiž aktuální výpověď o současném světě, přičemž každá z nich nejenže vychází z diametrálně odlišné předlohy, ale také pracuje s rozdílnou divadelní formou. „U Bezručů“ jsem v případě těchto festivalových produkcí zažila radost z toho, že sleduji divadlo, které se značně kriticky a trefně, bez moralizování a patosu, vyjadřuje k dnešku. První inscenací byla adaptace kultovního filmu Tomáše Vorla Kouř v režii tvůrčího dua Adam Svozil a Kristýna Kosová. Druhou projekt režiséra Braňo Holička a kolektivu herců z divadla s názvem #nejsemrasista_ale.

Milí čtenáři,

V rukou právě držíte 1. číslo časopisu Hybris tohoto akademického roku. Předem vás ale chci upozornit na jednu velkou změnu ve složení jeho redakce. Kvůli menšímu počtu studentů v magisterském programu jsme se rozhodly oslovit jako externí autory i některé studenty z bakaláře. Nově máte tedy jedinečnou možnost poznat jejich tvorbu daleko dříve, než přes úspěšně složené státnice doputují do navazujícího studia, kde bude tvorba Hybris jejich hlavním předmětem.

V první absolventské inscenaci studentů Činohry Choroby mládí je čitelná především snaha dát všem hercům z ročníku příležitost zahrát si hned v úvodu svého působení v divadle DISK větší roli. Inscenace by se tak dala například doporučit tvůrcům, kteří hledají do svých souborů nové tváře a chtějí vidět, jak si vedou právě letošní absolventi této katedry.

Koncem dubna proběhla poslední rada Hybris v tomto akademickém roce. Já tam nebyla.  Až po několika dnech jsem si ale plně uvědomila, že se ve stejné redakční sestavě už patrně nikdy nesejdeme. I přesto, že jsem během procesu tvorby oněch dvou čísel časopisu byla často rozčílená, smutná, unavená nebo zklamaná, začal na mě dopadat sentiment.

Ze třetí absolventské inscenace studentů Činohry s názvem Žranice doslova křičí výrazný a velmi specifický rukopis letošního absolventa režie Adama Skaly. Právě tento aspekt může být její hlavní doménou, ale zároveň úskalím. Buď diváci na režisérův dryáčnický styl zcela přistoupí již od začátku, nebo naopak vůbec.

V redakci došlo ke střídání stráží. Šéfredaktorka Petra Zachatá mi předala své místo ve vedení časopisu. Už od října jsem věděla, že mě tato pozice nemine, jelikož jsem zůstala v magisterském ročníku osamocena, ale stále jsem si nedokázala představit, co to obnáší.

Byla by jistě velká škoda v Hybris ukončit rubriku Dialogy poté, co vznikly rozhovory s pedagogy, absolventy a studenty všech kateder DAMU. Vždyť i na opačné straně Karlova mostu jsou na jedné z fakult naší školy obory, které se věnují divadelní tvorbě! S redakcí jsme se proto rozhodli vyzpovídat i členy dalších kateder. Začínáme s pedagogy Katedry nonverbálního divadla  - se živelnými muži plnými elánu, kteří zcela vyvracejí zobecnělá tvrzení o tom, že je pantomima zkostnatělá. Prvním z nich je vedoucí katedry doc. MgA. Adam Halaš, Ph.D., druhým Mgr. Štefan Capko a třetím MgA. Tomáš Kasprzyk.

Byla by jistě velká škoda v Hybris ukončit rubriku Dialogy poté, co vznikly rozhovory s pedagogy, absolventy a studenty všech kateder DAMU. Vždyť i na opačné straně Karlova mostu jsou na jedné z fakult naší školy obory, které se věnují divadelní tvorbě! S redakcí jsme se proto rozhodli vyzpovídat i členy dalších kateder. Začínáme s pedagogy Katedry nonverbálního divadla  - se živelnými muži plnými elánu, kteří zcela vyvracejí zobecnělá tvrzení o tom, že je pantomima zkostnatělá. Prvním z nich je vedoucí katedry doc. MgA. Adam Halaš, Ph.D., druhým Mgr. Štefan Capko a třetím MgA. Tomáš Kasprzyk.

Byla by jistě velká škoda v Hybris ukončit rubriku Dialogy poté, co vznikly rozhovory s pedagogy, absolventy a studenty všech kateder DAMU. Vždyť i na opačné straně Karlova mostu jsou na jedné z fakult naší školy obory, které se věnují divadelní tvorbě! S redakcí jsme se proto rozhodli vyzpovídat i členy dalších kateder. Začínáme s pedagogy Katedry nonverbálního divadla  - se živelnými muži plnými elánu, kteří zcela vyvracejí zobecnělá tvrzení o tom, že je pantomima zkostnatělá. Prvním z nich je vedoucí katedry doc. MgA. Adam Halaš, Ph.D., druhým Mgr. Štefan Capko a třetím MgA. Tomáš Kasprzyk.

Chcete si obout papuče, uvelebit se na koberci v babiččině bytě a vychutnávat si při tom horkou kávu? Toužíte strávit příjemnou hodinu a půl v domácké atmosféře a vzpomínat společně s herci na vaše babičky a období dětství? První absolventská inscenace studentů 4. ročníku KALD Barunka is leaving dokazuje, že to jde i bez zbytečného sentimentu a patosu. Nabízí ale něco víc než jen možnost zavzpomínat si?

Obavy z inscenace Träumende Kollektive. Tastende Schafe (Staat 3) tvůrčího kolektivu Rimini Protokoll ve mně a mých spolužačkách ze Semináře současného německého divadla hlodaly už delší dobu. Děsilo nás totiž její německé znění (bez titulků!) a interaktivita, o níž se psalo v programu.